Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 5977/2017

26 Cdo 5977/2017-284

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Plzně, se sídlem v Plzni, nám. Republiky 1, zastoupeného JUDr. Karlem Uhlířem, advokátem se sídlem v Plzni, Husova 722/13, proti žalovanému A. K., bytem XY, zastoupenému JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Paroubkova 228, o zaplacení částky 69.893,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. března 2017, č. j. -230, t a k t o:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.200,- Kč k rukám JUDr. Karla Uhlíře, advokáta se sídlem v Plzni, Husova 722/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (pronajímatel v žalobě označeného bytu – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) se domáhal, aby mu žalovaný (bývalý nájemce bytu) zaplatil částku 69.893 Kč. Šlo o poměrnou část nájemného a zálohy na služby za červen 2014 v částce 8.909,- Kč, dále o dlužné nájemné a zálohy na služby za dobu od července 2014 do září 2014 v částce 30.492,- Kč a konečně o bezdůvodné obohacení v částce 30.492,- Kč, které žalovanému mělo vzniknout užíváním bytu bez právního důvodu v době po skončení nájmu, tj. od 1. října 2014 do 16. března 2015, kdy byl byt vyklizen.

Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. července 2016, č. j. -159, žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. března 2017, č. j. -230, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I., změnil v nákladovém výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně k rukám jeho advokáta částku 22.075,- Kč (výrok II.), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 5.082,- Kč k rukám jeho advokáta (výrok III.).

Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil) není přípustné podle ( , , ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 /viz čl. II bod 2. / – dále jen „ “), neboť v něm nastolené otázky odvolací soud vyřešil v souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v posuzované věci.

Především však nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ( a 3 ) dovolatel v dovolání uplatnil rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení otázek vzniku nájemního poměru k bytu a předání bytu ve stavu způsobilém k řádnému užívání.

Z pohledu dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení, tj. v daném případě otázky vzniku nájmu bytu (viz nájemní smlouva uzavřená 25. listopadu 2013 a účinná 1. prosince 2013) a na to navazující otázky předání bytu ve stavu způsobilém k řádnému užívání, dovolací soud posuzoval práva a povinnosti účastníků podle dosavadních právních předpisů, tedy zejména podle , , ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák“ ( věta první za středníkem , ).

V soudní praxi není pochyb (a to i proto, že ustanovení § 685 a 686 obč. zák. jiný vyklad ani nepřipouští) o tom, že nájem bytu vzniká nájemní smlouvou a že předmětem právního vztahu nájmu bytu (viz § 118 odst. 2 obč. zák.) upraveného v ustanoveních § 685 a násl. obč. zák. je byt (srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze 7. února 2000, sp. zn. , uveřejněného pod č. 53/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 144/2002 časopisu Soudní judikatura/, 29. dubna 2002, sp. zn. , a z 22. června 2005, sp. zn. , uveřejněného pod č. 17/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V naznačených souvislostech však nelze přehlédnout, že dovolatel se pokouší zpochybnit vznik nájmu k předmětnému bytu poukazem na tam specifikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to s odůvodněním, že předmětný byt mu nebyl ve smyslu § 687 odst. 1 obč. zák. předán (ve stavu způsobilém k řádnému užívání). Vedle toho, že v tomto ohledu uplatnil i nezpůsobilý důvod (dovolacími námitkami, že při předání bytu nebyl osobně přítomen), je zapotřebí zdůraznit, že jde o nepřípadné odkazy, neboť tam označená rozhodnutí se týkají právě a jen jednorázové povinnosti pronajímatele upravené v ustanovení § 687 odst. 1 obč. zák. a nic nemění na tom, že nájem bytu vzniká ve smyslu § 685 odst. 1 obč. zák. nájemní smlouvou; ostatně v ustanovení § 687 odst. 1 obč. zák. jde už o předání bytu nájemci, tedy subjektu, jemuž nájemní poměr k bytu již dříve vznikl.

V rozsudku ze dne 8. června 2006, sp. zn. (a také např. v rozsudku ze dne 20. února 2013, sp. zn. ), Nejvyšší soud rovněž dovodil, že povinnost pronajímatele předat byt ve smyslu § 687 odst. 1 obč. zák. je povinností jednorázovou, která je vázána ke vzniku práva nájmu, a jejíhož splnění se nelze domáhat v průběhu trvání nájemního poměru poté, co již jednou byla splněna. V daném případě ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že předmětný byt byl vyklizen a předán až 16. března 2015. Byla-li v něm uspokojována potřeba bydlení od vzniku nájemního poměru v roce 2013 až do tohoto data, je nepochybné, že před započetím bydlení byl pronajímatelem rovněž předán v užíváníschopném stavu; jinak tomu při takto zjištěném skutkovém stavu – logicky vzato – ani být nemohlo.

Dovolací soud nepřehlédl dovolací sdělení, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tedy včetně nákladových výroků II. a III. Nelze ovšem ztratit ze zřetele, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 22.075,- Kč (výrok II.); zároveň mu uložil zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 5.082,- Kč (výrok III.). Jelikož nákladovými výroky nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50.000,- Kč a současně nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv či o pracovněprávní vztahy, nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení , neboť ustanovení to vylučuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu (připojené v závěru napadeného rozsudku) o možnosti podat dovolání i proti nákladovým výrokům, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Za této situace není dovolání přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 25. 9. 2018

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu