Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3262/2017

-429

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Raiffeisenbank, a. s. se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo 49240901, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému J. T., bytem XY, t. č. ve Věznici Heřmanice, P. P. 2, 713 02 Ostrava, zastoupenému JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem v Biskoupkách 33, Ivančice, o zaplacení 532.055,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2017, č. j. -393, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2015, č. j. -340, uložil žalovanému povinnost zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně společnosti Citibank Europe plc, společnosti založené a existující podle irského práva se sídlem v Dublinu, částku 532.055,16 Kč s paušalizovaným obchodním úrokem ve výši 73.503,59 Kč a dále se smluvním úrokem z částky 532.055,16 Kč ve výši 26,4 % ode dne 13. 10. 2010 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení z téže částky ve výši 7,75 % ročně od 13. 10. 2010 do zaplacení.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 6. 2016, č. j. -366, byl připuštěn vstup žalobkyně do řízení místo Citibank Europe plc, společnosti založené a existující podle irského práva se sídlem v Dublinu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2017, č. j. -393, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně paušalizovaného obchodního úroku ve výši 73.503,59 Kč a smluvního úroku ve výši 24,9 % ročně z částky 532.055,16 Kč od 13. 10. 2010 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ve shodě se soudem prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný dne 14. 9. 2006 požádal písemně právní předchůdkyni žalobkyně o vydání Citibank kreditní karty, přičemž na žádosti svým podpisem potvrdil, že obdržel sazebník a obchodní podmínky a vyjádřil s nimi souhlas. Dopisem ze dne 22. 9. 2006 adresovaným žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalovaného, že jeho žádost schválila s tím, že mu bude doručena karta do sedmi dnů, kterou musí aktivovat na blíže označené telefonní lince. Dne 3. 10. 2006 žalovaný vydanou kartu prostřednictvím telefonu aktivoval. V té souvislosti mu byly sděleny finanční limity, výše poplatků za čerpání finančních prostředků, jakož i sankční plnění spojená s porušením smluvních povinností. Výběry z účtu prostřednictvím bankomatu žalovaný vyčerpal částku 484.000,- Kč, platbami u obchodníků vyčerpal částku 297.101,41 Kč, na sjednaném pojištění měl uhradit částku 40.944,78 Kč a na poplatcích za opožděné platby 10.450,- Kč. Na úrocích bylo žalovanému naúčtováno 298.150,56 Kč, na poplatcích za výběr v hotovosti 16.940,- Kč, na poplatcích za překročení limitu 1.650,- Kč a za vedení kartového účtu 4.000,- Kč. Celkem tak měl žalovaný zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně 1.153.236,75 Kč, avšak uhradil jen 545.678,- Kč. Oznámením ze dne 12. 10. 2010 právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému sdělila, že výše dluhu představuje částku 607.558,75 Kč (jistina ve výši 527.665,16 Kč, paušalizovaný úrok činí 75.503,59 Kč, vedení kartového účtu 4.400,- Kč). Na tomto skutkovém základu odvolací soud korigoval právní posouzení věci soudem prvního stupně v tom směru, že mezi účastníky byla nepochybně uzavřena smlouva o úvěru podle a násl. , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Jelikož v žádosti o úvěr (o vydání kreditní karty) i v „akceptačním dopisu“ právní předchůdkyně žalobkyně absentuje určení výše úvěru, nebyla podle odvolacího soudu úvěrová smlouva uzavřena písemně, nýbrž pouze ústně, a to v rámci telefonického rozhovoru žalovaného souvisejícího s aktivací platební karty. Tehdy totiž došlo ke sjednání výše úvěru a dalších podstatných ale i vedlejších náležitostí úvěrové smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že s nedodržením požadavku písemnosti smlouvy není ale spojen závěr o neplatnosti smlouvy podle , (dále jen „obč. zák.“), nýbrž důsledek předvídaný v ustanovení , o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně , podle něhož nesplňuje-li smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru náležitosti uvedené v , pokládá se spotřebitelský úvěr za úvěr úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uveřejněné pro příslušné období Českou národní bankou; ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr se stávají neplatnými, to vše s účinností ode dne, kdy spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele. Zdůraznil, že vztah ustanovení a obč. zák. je vztahem speciality. Úvaha žalovaného, podle níž absence písemné formy činí smlouvu o úvěru neplatnou, tak nemůže obstát. Z téže příčiny nemůže být důvodná námitka promlčení vznesená žalovaným. Je nepochybné, že žalovaný se při uzavření ústní smlouvy o úvěru zavázal úvěr nejen splácet, ale zavázal se rovněž k úhradě poplatků a úroků pro případ, že nebude úvěr splácet řádně a včas. Obsah těchto smluvních ujednání a výslovný souhlas žalovaného s nimi vyplývá z telefonického rozhovoru žalovaného při aktivaci kreditní karty; neplatnost jakýchkoliv ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr žalovaný dosud nenamítl, a proto je třeba na ně hledět jako na ujednání platná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle , (dále jen „“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za takovou považuje otázku, zda se zřetelem k může být platně uzavřena smlouva o úvěru pouze v ústní formě. Prosazuje názor, že při výkladu nelze pominout směrnice Rady č. 87/102/EHS ze dne 22. 12. 1986 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, který zdůrazňuje požadavek písemné formy smlouvy o spotřebitelském úvěru a nedostatek takové formy odlišuje od chybějících podstatných náležitostí smlouvy o úvěru. Z citovaného ustanovení směrnice plyne nezpochybnitelný důraz na ochranu práv spotřebitele. Dovolatel má tedy zato, že nedostatek písemné formy smlouvy o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost celé smlouvy. Na podporu tohoto názor v doplnění dovolání ze dne 2. 1. 2018 obsáhle argumentuje důvodovou zprávou k návrhu , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a doplňkem dovolání ze dne 18. 1. 2018, argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. ve prospěch závěru o principu výkladu právních norem příznivějšímu pro spotřebitele. S tímto odůvodněním navrhl změnit rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba ve věci samé zamítá.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , dále jen „“).

Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda může být se zřetelem k platně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru v ústní formě, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena ( ); ve vztahu k jiným právním otázkám dovolatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle obč. zák. upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony.

Podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy (…) ze smlouvy o úvěru.

Podle § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle , o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně (dále jen „“), tento zákon stanoví některé podmínky smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, v souladu s právem Evropských společenství.

Podle § 4 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí být uzavřena písemně.

Podle § 6 zákona o spotřebitelském úvěru, nesplňuje-li smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru náležitosti uvedené v § 4, pokládá se spotřebitelský úvěr za úvěr úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uveřejněné pro příslušné období Českou národní bankou; ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr se stávají neplatnými, to vše s účinností ode dne, kdy spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele.

Podle , o spotřebitelském úvěru, není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

Podle odůvodnění směrnice Rady (ES) ze dne 22. 12. 1986, o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru (87/102/EHS) – dále jen „směrnice“, (…) vzhledem k tomu, že existují velké rozdíly mezi právními předpisy členských států v oblasti spotřebitelského úvěru (…) vzhledem k tomu, že rozdíly v právních předpisech a v praxi vedou k nerovné ochraně spotřebitele v oblasti spotřebitelského úvěru mezi jednotlivými členskými státy (…) vzhledem k tomu, že ochrana spotřebitele se dále zlepšuje, mají-li smlouvy o úvěru písemnou formu a obsahují-li určité minimální údaje o smluvních podmínkách (…) vzhledem k tomu, že pokud tato směrnice stanoví jistý stupeň sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, a také jistý stupeň ochrany spotřebitele, nemělo by být členským státům bráněno v tom, aby si zachovaly nebo přijaly přísnější opatření na ochranu spotřebitele s řádným přihlédnutím ke svým závazkům ze Smlouvy (rozuměj smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství).

má v oblasti soukromého práva povahu obecného právního předpisu a ve vztahu k jiným předpisům v této oblasti právní regulace se jeho aplikace podřizuje zásadě lex specialis derogat legi generali, kteréžto pravidlo řeší konflikt právních norem. Platí přitom, že právní poměry se řídí , jako předpisem obecné povahy, v tom rozsahu, v jakém je neupravují (v režimu speciality) jiné právní předpisy (např. obchodní zákoník, či ).

V době sjednávání smlouvy představoval právní rámec tzv. spotřebitelského úvěru , kterým byla do českého právního řádu implementována směrnice Rady (ES) ze dne 22. 12. 1986, o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru (87/102/EHS), ve znění směrnice Rady (ES) ze dne 22. 2. 1990, kterou se mění směrnice 87/102/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru (90/88/EHS), a ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. 2. 1998, kterou se mění směrnice 87/102/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru (98/7/ES). Na sjednaný spotřebitelský úvěr tak dopadají jak obecná ustanovení týkající se spotřebitelských smluv ( až obč. zák.), tak speciální ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit [. zákona o spotřebitelském úvěru], což znamená, že spotřebitelský úvěr vůbec nemusí být jen úvěrem v úzce chápaném pojetí a násl. obchodního zákoníku, ale může jít o širokou skupinu finančních služeb, kromě již zmiňovaného úvěru též např. o půjčku podle a násl. obč. zák.

Obecně může být smlouva o úvěru podle a , písm. d) obchodního zákoníku uzavřena i ústně. Ve vztazích mezi spotřebiteli a poskytovateli úvěrů se však prosazuje úprava spotřebitelského úvěru podle (jako předpisu speciálního), podle níž smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí být uzavřena písemně ( věta první). Porušení této povinnosti zákon nesankcionuje neplatností takové smlouvy, nýbrž tím, že nedodržení písemné formy (stejně jako nedodržení požadavků zákona o spotřebitelském úvěru) postihuje tak, že se pokládá spotřebitelský úvěr za úvěr úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uveřejněné pro příslušné období Českou národní bankou; ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr se stávají neplatnými, to vše s účinností ode dne, kdy spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele (srovnej zákona o spotřebitelském úvěru). V důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně , konkrétně k ustanovení se uvádí, že „požadavek písemné formy smluv, jimiž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyplývá z nutnosti nastolení právní jistoty ve smluvních vztazích a z nutnosti zajištění důkazů pro případné budoucí spory (…) zákon stanoví, že v případě, kdy věřitel poruší povinnosti uvedené v , se úvěr neúročí a věřitel nemůže vyžadovat žádné další platby, jestliže se spotřebitel této skutečnosti dovolá. Toto ustanovení je součástí důsledné ochrany slabší smluvní strany - spotřebitele a je transpozicí obecného požadavku Směrnice na stanovení dostatečných sankcí“ (k návrhu zákona). Smyslem a účelem shora citované právní úpravy nebylo zpochybnění smluv o spotřebitelském úvěru (jejich prohlášením za neplatné), nýbrž postihnout poskytovatele úvěru za porušení zákonem stanovených povinností směřujících k naplnění požadavku ochrany spotřebitele. Ani evropský zákonodárce nesledoval přijetím směrnice č. 87/102/EHS jiný cíl, než vytvoření fungujícího společného trhu v oblasti spotřebitelského úvěru a zajištění vysokého stupně ochrany spotřebitelů v rámci celého Společenství, přičemž tato směrnice založená na principu minimální harmonizace () na žádném místě nepožaduje (viz zejména ), aby při porušení povinností vůči spotřebiteli nebyla smlouva pro něj závazná (tzn. že by byla neplatná). Lze si představit i ten důsledek, že byla-li by smlouva o spotřebitelském úvěru shledána neplatnou, spotřebiteli by vznikla povinnost vydat získané bezdůvodné obohacení (jakým by byly finanční prostředky mu vyplacené na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – plnění z neplatného právního důvodu) ihned a nikoli ve splátkách, jak by se dělo při platné smlouvě a běžném běhu věcí. Tato okolnost by přivedla spotřebitele do tíživé finanční situace.

Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ) nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného zamítl [ ].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo ( věta prvá, , a a ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 6. 2019

JUDr. Václav Duda

předseda senátu