Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Tdo 637/2019

-1451

USNESENÍ

M. R.

(roz. H.),

nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 2. 2019, sp. zn. , který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. , byl obviněný M. R.

uznán vinným v bodech 1) až 4) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem v pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech 5) až 17) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem v pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech 5), 7), 8), 9), 10, 12) až 17) přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 16) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, v bodech 18) a 19) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) odst. 2 tr. zákoníku.

2. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí v rozsudku uvedených. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle § 226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zproštěn části obžaloby.

3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 2. 2019, sp. zn. , odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil výhradně proti bodům 18) a 19),

neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, které spatřoval v tom, že nebyl pachatelem těchto činů.

5. Soudu prvního stupně obviněný vytkl, že založil rozhodnutí o jeho vině u dílčího útoku v bodě 19) pouze

na kamerovém záznamu, podle kterého se na místě činu vyskytuje osoba podobných tělesných proporcí a s taškou přes rameno. Jde o důkaz nepřímý, který sám o osobě jeho vinu neprokazuje. Jiné důkazy, které by dávaly ve svém souhrnu a vzájemných souvislostech poměrně jasný obrázek o skutečnosti, že se předmětného jednání skutečně dopustil, ve věci zjištěn nebyl. Přitom soudy nevyvrátily jeho obhajobu, že zmíněnou brašnu si pořídil u obchodníka, který takových brašen má v prodejně desítky.

6. Za nesprávný obviněný označil závěr

odvolacího soudu o provázanosti činů v bodě 18) a 19), a neztotožnil se proto s tím, že by bylo zřejmé, že pachatel u činu v bodě 18) je totožný s pachatelem v bodě 19). Za nedostatečný považoval i argument tohoto soudu, že oba skutky byly co do místa spáchány v nepříliš velké vzdálenosti od sebe. Taková úvaha je podle obviněného nesprávná s ohledem na odlehlost míst, kde se činy udály, protože jsou od sebe chůzí vzdáleny cca 45 minut. Odůvodnění odvolacího soudu považoval za účelové, i pokud tvrdil, že způsob provedení činů je podobný (vytlačení okna, uvolnění pojistky okna). Nezvážil, že jej používá mnoho pachatelů, neboť jde o nejjednodušší způsob, jak vniknout do objektu. Podobnost skutku nelze dovozovat ani z toho, že si před činem v bodě 19) pachatel navléká rukavice, protože nebylo možné shledat, že by se jednalo o stejné rukavice, jejichž zbytky byly nalezeny na místě spáchání skutku 18). Zřejmě jedinou shodou je v obou případech to, že se jedná o gumové rukavice, což však nedosvědčuje, že to byl obviněný, kdo spáchal skutek v bodě 19).

7. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne ze dne 4. 2. 2019, sp. zn. , a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. , zrušil, Krajskému soudu v Českých Budějovicích, resp. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby sám vydal ohledně bodu 19) zprošťující rozsudek a za zbývající trestnou činnost mu uložil spravedlivý trest.

8. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zasláno k vyjádření dne 16. 4. 2019, do doby konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu vyjádření nezaslalo.

III. Přípustnost a další podmínky dovolání

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda obsahuje výhrady naplňující označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.

10. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, tedy směřuje zásadně prosti nesprávnostem v použité právní kvalifikaci nebo jiným hmotněprávním právním skutečnostem a pojmům. Z hlediska tohoto vymezení se požaduje, aby dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Citovaný dovolací důvod tudíž nelze dovozovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. ).

11. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. , ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. , ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

12. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. ). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. ). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. , nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. . Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod ad, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. , vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení )“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. , vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

IV. K námitkám obviněného

13. Obviněný dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. soustředil zásadně proti části provedeného dokazování vztahujícího se k bodům 19) a odvozeně i proti činu v bodě 18), a to na základě vlastní obhajoby, kterou již uplatňoval v rámci odvolacího řízení konaného z podnětu svého odvolání, ve kterém uplatnil obdobné námitky. Obsahem konkrétních výhrad obviněného byla tvrzení o tom, že on nebyl pachatelem těchto činů a že soudy své závěry o tom, že zmíněné činy spáchal, opřely o nedostatečné důkazy, které nedávají dostatečnou jistotu, že jeho pachatelství bylo prokázáno.

14. Takto uplatněné námitky směřují zásadně proti procesnímu postupu soudů a netýkají se primárně hmotněprávního posouzení věci, jak označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví. Přestože tyto námitky nemají materiálně hmotněprávní obsah, ale směřují proti učiněným skutkovým zjištěním, s nimiž se obviněný neztotožnil, a vytýkal soudům nedostatky v procesních postupech s poukazem na porušení principů spravedlivého procesu, Nejvyšší soud vědom si povinnosti být garantem zákonnosti a ústavnosti z hlediska zachování práva na spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. ), posuzoval, zda soudy dostály zákonem vymezeným postupům, a dodržely pravidla fair procesu, tzn., zda došlo k extrémnímu nesouladu, jenž by byl dán zejména tehdy, kdyby skutková zjištění soudů postrádala obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, jen tehdy je Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. , a další)].

15. Nejvyšší soud podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy nižších stupňů se k obdobným námitkám obviněného dostatečně vyjádřily a vypořádaly se s nimi způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. Obhajobu obviněného, že čin, který mu je kladen za vinu, nespáchal, prověřoval zejména soud prvního stupně, který vycházel ze zajištěných stop na místě činu, případně z pořízených kamerových záznamů, nebo z dalších důkazů, které se pojily k jednotlivým dílčím útokům (srov. stranu 14 rozsudku soudu prvního stupně).

16. V odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soud rovněž popsal své úvahy a postupy při hodnocení těchto důkazů a vysvětlil, proč nepovažoval za důvodnou námitku obviněného o tom, že činy v bodech 18) a 19) nespáchal.

17. Odvolací soud se k obdobným námitkám obviněného ohledně vytýkaných vad ve skutkových zjištěních zabýval a uvedl, že ani v odvolání obviněný nenamítal vady v právním posouzení věci, ale toliko vady v procesních postupech soudu prvního stupně, které zaměřil obdobným směrem. Námitky obviněného důvodnými neshledal, neboť nalézací soud nepochybil, když dospěl k závěru, že souhrn provedených důkazů podporuje učiněné skutkové zjištění, že obviněný je pachatelem činů pod body 18) a 19). Důvody pro porušení zásady

in dubio pro reo

a zásady zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. rovněž nezjistil, naopak argumentaci nalézacího soudu považoval za přiléhavou a odkázal na ni (strana 6 rozsudku odvolacího soudu). Dokazování provedené okresním soudem bylo v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Takto byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nevznikají důvodné pochybnosti shledal učiněným v rozsahu nezbytném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, a to při vědomí toho, že protiprávní jednání obviněného nebylo prokazováno přímým důkazem, zejména v podobě svědecké výpovědi, která by ho přímo usvědčovala. Na straně druhé však byly již v přípravném řízení zajištěny takové důkazy, jejichž provedením u okresního soudu a následným hodnocením skutečně byl zjištěn skutkový stav věci, v rámci kterého o pachatelství obviněného pochybnosti nevznikají (viz body 15., 16. přezkoumávaného usnesení).

18. Nejvyšší soud na základě těchto zjištění konstatuje, že není možné přisvědčit výhradám obviněného uvedeným v dovolání, protože zejména soud prvního stupně přistoupil k zjištění skutkového stavu zodpovědně, neboť vysvětlil, jak provedené důkazy vyhodnotil, a obhajobu obviněného nepominul, ale věnoval ji patřičnou pozornost. Posuzoval záznamy z videokamer i to, co na nich bylo zachyceno, a tato zjištění dal do souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy.

19. Závěry o tom, že pachatelem byl obviněný, které soudy uvedly v přezkoumávaných rozhodnutích, vycházejí z provedených důkazů a svědčí o dostatečném uvážení rozhodných skutečností a o potřebném přihlédnutí ke konkrétním zvláštnostem tohoto případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. ). Soudy detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily své úvahy, které k nim vedly [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. ]. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, žádné z těch, které provedly, soudy nepovažovaly za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. ). Přezkoumávaná rozhodnutí obsahují dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy se důsledně zabývaly věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotily jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch.

20. Nejvyšší soud v těchto závěrech vady neshledal, neboť soud provedené důkazy vyhodnotil a své úvahy řádně vysvětlil, a jeho postup nesvědčí o existenci extrémního nesouladu. Způsob, jakým soudy své závěry odůvodnily, v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 tr. ř., učiněné skutkové a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z výpovědi svědků, či vyplynula z dalších provedených, zejména kamerových záznamů a listinných důkazů. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy nezpronevěřily zásadě presumpce neviny a z ní pramenícímu principu

in dubio pro reo

, jak obviněný vytýkal, neboť ty nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. ], čemuž soudy v posuzované věci dostály.

21. Všechny tyto skutečnosti, jež soudy ve svých rozhodnutích dostatečně jasně a srozumitelně ve vzájemných souvislostech posuzovaly, svědčí o správnosti jejich závěrů skutkových i právních, jež v odůvodnění svých rozhodnutí v potřebné míře zjistily i vysvětlily.

V. Závěr

22. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal vady, jež by mohly svědčit o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. , ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. , či ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ).

23. Na podkladě všech výše popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. R. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů, protože v něm neuplatnil žádnou námitku, která by mu odpovídala. Nejvyšší soud tedy podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

P o u č e n í :

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. 6. 2019

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu