Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5374/2017

30 Cdo 5374/2017-305

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce R. S., nar. XY, bytem v XY, Spolková republika Německo, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, č. j. -289, takto:

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou dne 24. 9. 2015 domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , které trvalo od 14. 10. 2011 do 18. 10. 2014. Žalobce se domáhal částky v celkové výši 811 011 Kč a 238 EUR s tím, že požaduje náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 500 000 Kč a náhradu nemajetkové újmy za průtahy v řízení ve výši 70 000 Kč, dále musel vynaložit náklady na obhajobu ve výši 248 011 Kč a ušel mu zisk ve výši 238 EUR. Při předběžném projednání nároků žalovaná přiznala žalobci částku ve výši 44 286 Kč jako náhradu nákladů obhajoby.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. -229, řízení co do částky 44 286 Kč zastavil (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci částky ve výši 238 EUR, 100 000 Kč a 186 437 Kč, to vše se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 21. 9. 2015 do zaplacení, částku 2 579,44 Kč a částku rovnající se zákonnému úroku z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 44 286 Kč od 21. 9. 2015 do 17. 12. 2015 (výrok II), dále zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 400 000 Kč, 70 000 Kč a 750 Kč a 13 958,56 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 21. 9. 2015 do zaplacení (výrok III), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 5. 2017, č. j. -289, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé pod bodem II změnil tak, že se žaloba zamítá i co do částky 238 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 21. 9. 2015 do zaplacení, částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 21. 9. 2015 do zaplacení; ve zbylé části ohledně částky 110 980 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 21. 9. 2015 do zaplacení a v zamítavém výroku o věci samé pod bodem III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu měnící se části výroku I o věci samé a ve výroku II o nákladech řízení včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, odmítl.

Podle dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v ; k příslušenstvím pohledávky se přitom nepřihlíží.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. ). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu ušlé mzdy ve výši 238 EUR.

Napadeným rozsudkem odvolacího soudu, v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně v tom smyslu, že se žaloba zamítá ohledně částky 238 EUR připadající na náhradu ušlé mzdy žalobce, nebylo ve smyslu rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení , a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení , což zakládá nepřípustnost dovolání. Za tohoto stavu se dovolací soud nemohl ani zabývat případnými vadami řízení, které žalobce ve vztahu k danému nároku namítal ( ).

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a závěr o tom, zda v řízení došlo k průtahům, je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. ), což v případě žalobce není. Žalobce však v této věci Nejvyššímu soudu žádnou takovou otázku k posouzení nepředložil, a proto Nejvyšší soud dovolání v rozsahu týkajícím se náhrady nemajetkové újmy za tvrzenou nepřiměřenou délku trestního řízení odmítl.

Pokud jde o náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, právní posouzení odvolacího soudu co do podílu žalobce na okolnostech vzniku újmy, nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, když ten lze zohlednit při stanovení formy, případně výše zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. ). Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře připouští v případech nezákonného trestního stíhání jako přiměřené toliko morální zadostiučinění [srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. , podle něhož „V obecné rovině je žádoucí konstatovat, že právě zprošťující rozsudek v trestním řízení je právní skutečností, v jejímž kontextu by soud, rozhodující o náhradě škody vzniklé výkonem veřejné moci, měl zvažovat, zda postačí samotné konstatování o porušení práva státem (v intencích věty první ), je-li základem vzniku odpovědnosti státu obvinění osoby z trestného činu.“]. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. , který žalobce zmiňuje v dovolání, přitom neplyne, že by v případech obdobných projednávané věci nebylo možno pokládat za přiměřené zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Stejně tak z něj neplyne, že by soud v rámci odškodňovacího řízení nemohl přihlédnout k podílu žalobce na okolnostech, které vedly ke vzniku jeho újmy. Nejvyšší soud proto neshledal důvod odklonit se od závěrů učiněných v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , jak v dovolání navrhuje žalobce.

Ani ve vztahu k otázce týkající se nákladů řízení není dovolání ve smyslu přípustné, neboť námitky žalobce se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Odvolací soud totiž své rozhodnutí založil na závěru o neúspěšnosti žalobce v řízení ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy, zatímco žalobce vychází z toho, že ohledně tohoto nároku byl v řízení úspěšný. Daná námitka proto nemůže přípustnost dovolání založit.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 6. 2019

JUDr. Pavel Simon předseda senátu