Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2176/2019

-395

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Davidem Vláčilem ve věci žalobců: a) R. K., narozené XY, bytem v XY a b) L. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Jiřím Trnkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, V. Talicha 1807/14, proti žalovaným 1) Česká republika – Úřad práce ČR, se sídlem v Praze 7, Dobrovského 1278/25, 2)Česká republika – Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1 a 3) Statutární město České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 1/2, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2018, č. j. -328, t a k t o :

Odůvodnění:

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 4. 2018, č. j. -280, zamítl žalobu, aby Úřad práce ČR, Krajská pobočka v Českých Budějovicích, kontaktní pracoviště České Budějovice, byl povinen zaslat žalobcům omluvu v blíže specifikovaném znění (výrok I rozsudku), dále byla zamítnuta žaloba, aby Úřad práce zaplatil každému z nich částku 50 000 Kč (výrok II rozsudku), obdobně byl zamítnut požadavek na poskytnutí omluvy ze strany „České republiky – Ministerstva práce a sociálních věcí, krajské pobočky v Českých Budějovicích“ (výrok III rozsudku), stejně jako žaloba na zaplacení částky 50 000 Kč každému ze žalobců (výrok IV rozsudku). Soud prvního stupně též zamítl jak požadavek žalobců na omluvu Magistrátu města České Budějovice (výrok V rozsudku), tak i vůči němu uplatněný nárok na zaplacení částky 50 000 Kč (výrok VI rozsudku). Soudem prvního stupně byla zamítnuta i žádost týkající se požadavku žalobců, aby se jednotliví žalovaní zdrželi při své činnosti opět blíže konkretizovaných tvrzení (výroky VII až XII rozsudku). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že na ně nemají navzájem účastníci právo (výroky XIII až XV).

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále vyslovil, že žalovaní nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy rozhodly o žalobě, jíž se žalobci domáhali ochrany svých osobnostních práv, do nichž mělo být zasaženo jednotlivými žalovanými, a to v souvislosti s probíhajícími správními řízeními.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „“, odmítl.

Nejvyšší soud především nepřihlížel k podání žalobců (dovolání ze dne 3. 12. 2018), které jimi bylo sepsáno, aniž by byli zastoupeni advokátem (srov. ) a zabýval se toliko dovoláním sepsaným dne 24. 5. 2019 prostřednictvím soudem ustanoveného advokáta.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle věty první dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.

Žalobci v dovolání pouze parafrázovali obsah části ustanovení , aniž by pro každý jednotlivý jimi uplatněný dovolací důvod konkretizovali, který z tam uvedených předpokladů přípustnosti dovolání považují pro něj za splněný.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Uvedeným požadavkům dovolání nevyhovuje, když žalobci označili v dovolání tři navzájem se vylučující předpoklady přípustnosti dovolání, aniž by ovšem důvod přípustnosti dovolání vymezili ve vztahu ke každé jednotlivé jimi předestírané otázce. V dovolání není zejména uvedeno, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil a není označeno ani žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by řešilo právní otázku, jež má být podle žalobců Nejvyšším soudem nyní vyřešena jinak.

Ústavní soud se uceleně vyjádřil k požadavku na dovolání spočívajícím v uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. (460/2017 Sb.). Plénum Ústavního soudu se mimo jiné v citovaném nálezu vyjádřilo tak, že stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s d, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.

Nad rámec rozhodovacích důvodů je možno jednak doplnit, že proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně dílčích peněžitých plnění ve výši 50 000 Kč, by dovolání nebylo přípustné objektivně, a to ani kdyby nebylo zatíženo shora označenými vadami (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. nebo – již v poměrech současné procesní úpravy – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. ). Ve vztahu k v dovolání formulované otázce vytýkající údajnou vadu řízení (jednání v nepřítomnosti žalobců) nelze přehlédnout, že tvrzené odnětí možnosti projednat věc před soudem by mohlo eventuálně představovat tzv. zmatečnostní vadu, pro jejíž nápravu ovšem neslouží dovolání, nýbrž žaloba pro zmatečnost ( ). Z takového důvodu tedy dovolání úspěšně podat nelze (srov. věta druhá ).

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle odmítl, neboť jako celek trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobci v zákonné lhůtě odstraněny ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 6. 2019

JUDr. David Vláčil pověřený člen senátu