Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1166/2019

-82

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně J. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, proti žalované městské části Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, o nahrazení rozhodnutí městské části Praha 1, Rady městské části, 32. schůze, číslo UR14_1350 ze dne 30. 9. 2014, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2018, č. j. -64, takto:I. Dovolání se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rada městské části Praha 1 přijala dne 30. září 2014 usnesení číslo UR14_1350 (dále jen „Usnesení“), kterým vzala na vědomí žádost žalobkyně o sloučení administrativně rozděleného bytu (bytové jednotky číslo XY) v 5. nadzemním podlaží domu XY, k. ú. XY, jehož nájemkyní je žalobkyně, trvala v plném znění na části usnesení číslo UR12_0816 ze dne 5. června 2014, a to v bodech 2.2 a 3.3 (v nichž neschválila sloučení předmětného administrativně rozděleného bytu), doporučila jej vyřadit z privatizace a uložila vytipovat žalobkyni jiný náhradní byt.

Žalobkyně napadla Usnesení žalobou ve správním soudnictví. Městský soud v Praze o žalobě rozhodl usnesením ze dne 2. června 2016, č. j. -50, tak, že ji odmítl (neboť nejde o věc správního soudnictví), a s odkazem na ustanovení a poučil žalobkyni, že se svého práva může domáhat podáním žaloby u místně příslušného obvodního soudu, v jehož obvodu je nemovitá věc.

Žalobou podle části páté , (dále jen „“) se žalobkyně domáhala, aby soud nahradil Usnesení tak, že schválí sloučení administrativně rozděleného bytu, jehož je nájemkyní žalobkyně, v jednu bytovou jednotku.

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. února 2018, č. j. -49, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 2. listopadu 2018, č. j. -64, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že Usnesení není autoritativním rozhodnutím správního orgánu, nýbrž tvorbou vůle obce (městské části) o tom, jak bude naloženo s předmětnou bytovou jednotkou, konkrétně zda bude souhlasit se změnou obsahu nájemního poměru, že se žalobkyně stane nájemkyní celé bytové jednotky. Měl za to, že Městský soud v usnesení ze dne 2. června 2016, č. j. -50, žalobkyni nesprávně odkázal na řízení podle části páté , neboť správně měla být žalobkyně odkázána na řízení podle části třetí , za takový návrh na zahájení řízení však podanou žalobu pokládat nelze. Na rozdíl od soudu prvního stupně však (s odkazem na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle , o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 5. března 2012, sp. zn. ) dospěl k závěru, že existence pravomocného usnesení správního orgánu v soukromoprávní věci představuje zvláštní podmínku řízení podle a násl. , a není-li takového rozhodnutí, je třeba řízení – pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení – zastavit.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení Nesouhlasila s právním posouzením odvolacího soudu, že Usnesení je projevem vůle vlastníka bytové jednotky. Zdůraznila, že žalovaná udržuje kategorie administrativně rozdělených bytů, které nemají oporu v současné právní úpravě, a že tak činí z pozice orgánu samosprávného územního celku a vykonává přitom pravomoc bývalého místního národního výboru. Předložila k dovolacímu přezkumu otázku, zda rozhodnutí o změně (či setrvání) právního charakteru bytové jednotky, založeného rozhodnutím správního orgánu, je rozhodnutím o jiné právní věci, která vyplývá ze soukromoprávního stavu, nebo projevem vůle vlastníka; zastávala stanovisko, že uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „“. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( ) za splnění podmínky zastoupení advokátem ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směruje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené – zda usnesení rady městské části, kterým nebylo vyhověno žádosti o sloučení administrativně rozděleného bytu, je správním rozhodnutím vydaným v soukromoprávní věci. Dovolání však není důvodné.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne k vadám řízení uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Podle rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen "správní orgán") podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

V posuzované věci se žalobkyně domáhá nahrazení Usnesení rady městské části.

Rada městské části je orgánem městské části, který rozhoduje v záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části i v oblasti přenesené působnosti (, , o hlavním městě Praze), a lze ji proto (v některých vztazích) považovat za správní orgán.

V daném případě byla jejím Usnesením zamítnuta žádost žalobkyně o sloučení administrativně rozděleného bytu. Právo rozhodovat o slučování a dělení bytů podle dříve platného ustanovení a , o hospodaření s byty (dále jen „“), dnem 1. ledna 1992 zaniklo a nebylo nahrazeno žádným jiným oprávněním (srov. . , kterým se mění, doplňuje a upravuje ). Po zrušení zákona o hospodaření s byty o slučování a dělení bytů již nerozhodují orgány obce, ale o jakékoli dispozici s bytem (bytovou jednotkou) rozhoduje výlučně vlastník (srov. , , , ). Žalobkyně se tedy na žalovanou nemohla obracet jako na správní orgán s rozhodovacími pravomocemi, nýbrž jen jako na vlastníka bytové jednotky. Z uvedeného vyplývá, že při vyřizování žádosti žalobkyně rada městské části nebyla v postavení orgánu moci výkonné či orgánu územního samosprávného celku, který by podle zvláštního zákona rozhodoval o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající ze vztahů soukromého práva ( ), jak předpokládá ustanovení Vystupovala jako subjekt vykonávající práva a povinnosti vlastníka (na základě jí svěřené správy) a svým Usnesením rozhodla o tom, jak naložit s obecním (vlastním) majetkem. Její rozhodnutí je proto projevem vůle obce v soukromoprávní záležitosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. ). Je pouze na účastnících soukromoprávního vztahu (v tomto případě nájemního), aby určili jeho obsah. Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že jedním z jeho účastníků je obec (městská část).

Z vyložených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že z pohledu právní otázky otevřené dovolacímu přezkumu je napadené rozhodnutí správné, a proto – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – dovolání zamítl [ ].

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo proti dovolatelce, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 28. 5. 2019

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu