Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 793/2019

-1266

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. V., bytem XY, zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, proti žalované ČEZ Distribuce a.s. se sídlem v Děčíně IV – Podmoklích, Teplická 874/8, identifikační číslo 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, za vedlejšího účastenství ČEZ a.s., se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, identifikační číslo 45274649 na straně žalované, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018, č. j. -1180, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, č. j. -823, zamítl žalobu požadující, aby byl zrušen „rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ve sporu RSp 191/07 ze dne 4. 6. 2007“, a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, č. j. -995, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ve sporu RSp 191/07 ze dne 4. 6. 2007 zrušuje, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2017, č. j. -1145, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že ve světle ustálené judikatury dovolacího soudu neobstojí závěr odvolacího soudu, že je podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná dohoda o náhradě škody (a tím i v ní obsažená rozhodčí doložka), podmínila-li žalovaná obnovení dodávek elektřiny zaplacením náhrady, na níž jí vznikl vůči žalobci nárok z titulu neoprávněného odběru; dovolání žalobce odmítl.

Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. -1180, rozsudek soudu první stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , čl. II bod 2 ; dále jen „“), přípustné.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Přípustnost dovolání žalobce spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu sice řešena byla, ale dle názoru žalobce v rozporu s hmotným právem a odvolací soud řeší navíc tuto otázku odlišně od svého prvého rozhodnutí, které je podle žalobce jediné správné odkazem na předchozí dovolací rozhodnutí, kterým je odvolací soud vázán“. Uvedené vymezení zjevně nenaplňuje obligatorní náležitost dovolání ve smyslu , neboť jím dovolatel nevystihl ani jedno z možných kritérií přípustnosti předvídaných Z obsahu dovolání však lze dovodit, že žalobce má za to, že odvolací soud se při posouzení platnosti dohody o náhradě škody podle obč. zák. odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované např. rozhodnutími ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. a ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. , i od nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. .

Dovolatel se mýlí, dovozuje-li, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nerespektoval právní závěry, které Nejvyšší soud přijal ve shora citovaných rozhodnutích řešících skutkově obdobné věci. I zde totiž Nejvyšší soud dovodil, že je-li účelem právní úpravy následků neoprávněného odběru postihovat omezením nebo přerušením dodávky elektřiny ty, kteří porušují smluvní povinnosti v souvislosti s řádně měřeným odběrem elektřiny, pak za použití výkladového pravidla aminori ad maius musí platit, že nemá-li provozovatel distribuční soustavy povinnost obnovit dodávku v případě, kdy odběratel neplní své povinnosti, neboť opakovaně nedodržel smluvený způsob platby za odebranou elektřinu včetně záloh nebo nesplnil platební povinnosti vyplývající z výsledků vyhodnocení a zúčtování skutečného odběru, tj. nezaplatil za řádně měřený odběr elektřiny, tím spíše mu zákon tuto povinnost nemůže ukládat v případě uskutečněného (tj. realizovaného), avšak pro úmyslné poškození měřícího zařízení řádně nezměřeného odběru. Odporovalo by totiž obecnému pojetí spravedlnosti a morálky, aby právní postavení „černého“ odběratele (jeho právo na obnovení dodávky elektřiny) bylo výhodnější oproti tomu, kdo „jen“ nezaplatil za řádně měřený odběr a taktéž mu byla dodávka elektřiny přerušena. Nezaplacení odběru je z pohledu § 25 odst. 7 energetického zákona příčinou, pro kterou lze přerušit dodávku elektřiny. Pokud odběratel nezaplatí v souvislosti s neoprávněným odběrem vyčíslenou škodu, nemá distributor povinnost podle § 25 odst. 7 energetického zákona obnovit dodávku elektřiny. Závěry odvolacího soudu v nyní posuzované věci těmto závěrům zcela odpovídají a dovolací soud nemá důvod se od své konstantní judikatury jakkoli odchylovat.

Podporuje-li dovolatel svou argumentaci odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. , přehlíží skutkovou odlišnost poměřovaných kauz. V uvedeném rozhodnutí se totiž Ústavní soud zabýval přiměřeností požadované náhrady škody, která byla vypočtena způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem (v rozhodné době jím byla , která ve svém obsahovala metodu výpočtu výše škody za neoprávněně odebranou elektřinu v případech, ve kterých nebylo možno skutečně vzniklou škodu stanovit a provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy se s konečným zákazníkem nedohodl jinak). V nyní posuzované věci se účastníci na výši náhrady škody dohodli, přičemž sjednána byla náhrada, která nereflektovala výpočet stanovený prováděcím právním předpisem; byla pro žalobce příznivější. Odkaz dovolatele je tudíž nepřiléhavý.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 23. 5. 2019

JUDr. Ivana Zlatohlávková předseda senátu