Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 4291/2017

-265

USNESENÍ

ČEPS, a. s.

OTE, a. s.

, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 3, Milešovská 2137/12, o zaplacení částky 158.969.338,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. -179, t a k t o :

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 65.642,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 1. 3. 2017, č. j. -143, zastavil řízení o zaplacení částky 158.969.338,40 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení soud věc postoupí Energetickému regulačnímu úřadu (bod II. výroku). Dále zamítl návrh žalobkyně ze dne 6. 12. 2016 na přerušení řízení (bod III. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod IV. výroku) a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni (bod V. výroku).

Podanou žalobou se žalobkyně jakožto provozovatel přenosové soustavy po žalované jako operátorovi trhu domáhala zaplacení částky 158.969.338,40 Kč s přísl. s odůvodněním, že v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 na složce ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny zaplatila žalované o 158.969.338,40 Kč více, než měla. Žalovaná se tedy bezdůvodně obohatila.

Soud prvního stupně mj. uvedl, že „slovy samotné žalobkyně“ je podstatou sporu otázka, zda má být předmětný příspěvek vybírán (a hrazen) i ve vztahu k elektřině vyrobené ve výrobně elektřiny připojené k přenosové soustavě a spotřebované výrobcem elektřiny nebo jinou osobou bez použití přenosové soustavy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že daný spor spadá do pravomoci Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“), a to s odkazem na ustanovení , o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „“). Jelikož není dána pravomoc soudu rozhodnout spor, soud prvního stupně řízení dle ustanovení , (dále jen „“), zastavil a rozhodl o postoupení věci ERÚ.

K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně v bodě I., II. a V. výroku potvrdil, v bodě IV. výroku jej změnil jen ve výši náhrady nákladů řízení, jinak jej v tomto bodě výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že žalobkyně kvalifikuje svůj nárok jako požadavek na vrácení plnění, které v období od ledna do října 2013 poskytla žalované jako jednu ze složek ceny za přenos elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, která jí byla fakturována a o níž až v roce 2015 rozhodl ERÚ tak, že vybírána a hrazena být neměla. Právě s odkazem na tento právní názor ERÚ podpořený odkazem na spatřuje žalobkyně v úhradě předmětného příspěvku vznik bezdůvodného obohacení žalované. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně zcela správně odkázal na ustanovení , o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), a a správně uzavřel, že rozhodování o vrácení takto poskytnutého příspěvku spadá do pravomoci ERÚ. Ze žalobních tvrzení není pochyb o tom, že žalobkyně v rozhodném období neměla postaveno najisto, v jaké výši má plnit svou povinnost uloženou jí v návaznosti na , přičemž právě určení výše této platební povinnosti je samotným základem sporu. Odvolací soud uzavřel, že pravomoc soudu není ve smyslu dána, když mezi účastníky sice jde o poměr soukromého práva, avšak podle zákona jej projednává a rozhoduje jiný orgán.

Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu prvního výroku, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , když rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Jde o otázku, zda ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení mezi provozovatelem přenosové soustavy (žalobkyní) a operátorem trhu (žalovanou) má pravomoc rozhodnout soud v občanském soudním řízení, nebo ERÚ, když tvrzené bezdůvodné obohacení mělo na straně žalované na úkor žalobkyně vzniknout tím, že jí žalobkyně odváděla příspěvek na podporu elektřiny, tepla a biometanu z obnovitelných zdrojů energie, druhotných energetických zdrojů, vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla a decentrální výroby elektřiny, ačkoliv žalobkyně nositelem této povinnosti vůbec nemusela být. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení dovolatelka spatřuje v závěru odvolacího soudu o pravomoci ERÚ, když dle žalobkyně se v případě podané žaloby nejedná o spor, který by bylo možné podřadit do některé kategorie sporů uvedených v energetického zákona nebo , a proto by o něm měl rozhodovat soud v občanském soudním řízení podle

K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje zamítnout.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle ) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka podaným dovoláním napadá závěr odvolacího soudu o pravomoci ERÚ rozhodnout předmětný spor. K otázce, zda má v případě žalob na vydání bezdůvodného obohacení pravomoc rozhodnout soud, nebo ERÚ ve smyslu , se vyjádřil zřízený podle , o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „“), a to v usnesení ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. .

V usnesení sp. zn. Konf 45/2017 se zabýval otázkou pravomoci rozhodnout spor, v němž se žalobkyně (UNIPETROL RPA, s. r. o.) domáhala zaplacení částky 303.468.662,92 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, eventuálně náhrady škody, s odůvodněním, že uzavřela se společností ČEZ Distribuce, a. s., smlouvu o připojení lokální distribuční soustavy do distribuční sítě vysokého napětí, resp. velmi vysokého napětí. V období měsíců leden až září 2013 žalobkyně vyrobila mj. elektřinu, kterou sama spotřebovala; nevyužila tedy v tomto rozsahu distribučních služeb společnosti ČEZ Distribuce, a. s., ani jiného provozovatele regionální distribuční soustavy. ČEZ Distribuce, a. s., v uvedeném období vystavila žalobkyni faktury, které, kromě reálně poskytnutých služeb, zahrnovaly i platby složky ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie (dále též „OZE“) a kombinované výroby elektřiny a tepla (dále též „KVET“), a to i ve vztahu k výše zmiňovaným dodávkám elektřiny pro vlastní potřebu žalobkyně, kdy nevyužila distribučních služeb této společnosti. Oprávnění provozovatele distribuční soustavy vybírat od svých zákazníků platby za OZE a KVET vyplývalo v uvedeném období ze Finanční prostředky získané z těchto plateb byly provozovatelem distribuční soustavy převáděny na žalovanou (OTE, a. s.), která je přerozdělovala jednotlivým výrobcům elektřiny z podporovaných zdrojů. Z ustanovení , ve spojení s ustanovením tohoto zákona, je přitom zřejmé, že finanční prostředky získávané na podporu elektřiny z podporovaných zdrojů, včetně prostředků, které dále slouží k poskytování podpory výroby elektřiny z OZE a KVET, tvoří složku ceny za distribuci; pokud tedy žalobkyně služby distribuce nevyužila, nebyl distributor oprávněn jí zmiňované platby účtovat. Dle žalobkyně, pokud tedy ČEZ Distribuce, a. s., jako provozovatel regionální distribuční soustavy, účtovala žalobkyni složku ceny za distribuci na podporu OZE a KVET i za elektřinu, která nebyla dodána do její distribuční soustavy, činila tak bez právního důvodu. Tím získala bezdůvodné obohacení (případně způsobila škodu). Žaloba byla podána jak proti společnosti ČEZ Distribuce, a. s., tak i proti společnosti OTE, a. s. (věc posuzovaná v řízení pod sp. zn. ), neboť vybraná složka ceny za distribuci byla této společnosti společností ČEZ Distribuce, a. s., v mezidobí převedena.

posuzoval, zda je předmětný spor sporem ve smyslu ustanovení , dle kterého Úřad (ERÚ) rozhoduje další spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona. Peněžité plnění, jehož vrácení se žalobkyně v dané věci domáhá, bylo poskytnuto jako součást vyúčtování poskytnutých služeb distribuce elektřiny, tedy výlučně z důvodu smluvního vztahu mezi žalobkyní a společností ČEZ Distribuce, a. s. přitom uzavřel, že pravomoc ERÚ dle ustanovení rozhodovat spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona,

není omezena jen na případy, kdy jedna ze smluvních stran splnění této povinnosti odmítá, ale dopadá na všechny spory, kdy je rozporována povinnost k peněžitému plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě ; k rozhodnutí v předmětné věci je tedy příslušný správní orgán – ERÚ .

uvedl, že žádná ze stran předmětného kompetenčního sporu nečinila sporným, že by rozhodovací pravomoc ERÚ byla založena v případě, kdy by zákazník distribuce odmítl provozovateli regionální distribuční soustavy (k níž je připojen) uhradit poplatky za KVET a OZE (coby „složku ceny za distribuci elektřiny“) na základě vyúčtování distribučních služeb, poskytnutých dle uzavřené smlouvy. Je zřejmé, že takový spor by byl sporem o splnění peněžité povinnosti sjednané na základě Neexistuje principiální rozdíl mezi situací, kdy jedna ze smluvních stran odmítne poskytnout plnění, a situací, kdy sice plnění poskytne, ale žádá je zpět; v obou případech je východiskem jakýchkoli úvah posouzení, zda (i) mezi stranami existuje smluvní vztah (platná smlouva) a zda (ii) bylo v souladu s touto smlouvou plněno. Jinými slovy, samotná existence poskytnutého plnění nemůže být rozhraničovacím kritériem pro určení pravomoci orgánu, který je povolán takový spor rozhodnout. Podstata sporu je v obou případech stejná: jde o posouzení, zda zákazník distribuce je (byl) povinen provozovateli distribuční soustavy splnit peněžitou povinnost sjednanou na základě

dále vyložil, že jestliže zákonodárce svěřil správnímu orgánu (ERÚ) pravomoc rozhodovat „spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona“, bylo by absurdní, aby spory založené na věcně shodném základu (viz odst. 19 odůvodnění usnesení sp. zn. ), jež však nelze stricto sensu označit za spor o splnění peněžité povinnosti, řešil soud. Zdůraznil, že nelze opomenout fakt, že byla-li by pravomoc ERÚ omezena výlučně na případy, kdy některá ze smluvních stran nesplní svou povinnost poskytnout peněžité plnění sjednané na základě , otevíral by se tím prostor pro účelové jednání, označované jako forum shopping (výběr „místa“, kde bude spor řešen). Považoval-li by totiž žalobce za výhodnější, aby jeho spor byl projednán a rozhodnut soudem, mohl by požadovanou částku uhradit a nárokovat tak po druhé straně její zpětné vydání z titulu bezdůvodného obohacení. Přestože by věcný základ sporu (viz odst. 19 odůvodnění usnesení sp. zn. ) zůstal stejný, jeho právní posouzení by bylo účelově odňato správnímu orgánu ve prospěch soudu v občanském soudním řízení. Takový postup je nepochybně zcela nežádoucí.

Konečně se vymezil též ke své předchozí judikatuře, když konstatoval, že „nepřehlédl fakt, že v jeho dosavadní rozhodovací praxi nebyla otázka rozhodovací pravomoci v typově obdobných případech (tj. kdy právní věci vyplývající z poměrů soukromého práva projednávají a rozhodují o nich jiné orgány než soudy v občanském soudním řízení ve smyslu ) řešena vždy v souladu se shora vysloveným závěrem. Například v usnesení ze dne 19. 10. 2010, č. j. Konf 26/2010-12 (žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo plněním na základě neplatné smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb) se přihlásil k právnímu názoru vyslovenému již v usnesení ze dne 30. 6. 2006, č. j. Konf 132/2005-7, dle kterého ,[j]e-li podání podle svého označení i obsahu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší rozhodovat o něm soudu v občanském soudním řízení. Soud nemůže popřít svou pravomoc jen proto, že podle jeho názoru by se měl žalobce domáhat sporné částky za použití prostředků správního (resp. daňového) řízení‘. Ke stejnému závěru dospěl například i v usnesení ze dne 22. 1. 2015, č. j. Konf 24/2014-16 (žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, kdy bylo plněno na základě povinnosti uložené regulátorem správním rozhodnutím, které v důsledku následného rozhodnutí soudu pozbylo účinnosti). si byl této judikaturní linie při rozhodování v dané věci vědom a vážil argumentaci, o kterou se opírá. Přestože výše citovaný právní názor považuje i nadále za hájitelný, nemohl pominout jeho nežádoucí dopady do praxe, kdy byly soudy v občanském soudním řízení nuceny rozhodovat spory, které byly z dosahu pravomoci správních orgánů vyňaty jen z důvodu právní kvalifikace žalované pohledávky zvolené žalobcem (tedy bez ohledu na právní základ sporu, jenž by jinak ze své povahy náležel k projednání a rozhodnutí správnímu orgánu vybavenému k tomu náležitou odborností). Takový stav je z důvodů výše popsaných nežádoucí. Z tohoto důvodu lze tedy zmiňovanou judikaturní praxi zvláštního senátu považovat za překonanou“.

Ustanovení , o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „“), stanoví, že pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, jakož i pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a soudy. Jak Nejvyšší soud vyložil např. v rozsudku ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. , ve smyslu ustanovení je pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu závazné nejen pro ty soudy, jež jsou stranami příslušného kompetenčního sporu, nýbrž pro všechny soudy (srovnej nález ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , v němž Ústavní soud dovodil, že rozhodnutí zvláštního senátu má právní účinky inter partes i erga omnes, zavazuje tedy nejen strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, nýbrž i precedentně dopadá na všechny obdobné případy). Rozhodnutí zvláštního senátu je tedy závazné i pro dovolací soud (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. ).

V nyní řešené věci se žalobkyně jakožto provozovatel přenosové soustavy po žalované jako operátorovi trhu domáhá zaplacení částky 158.969.338,40 Kč s přísl. s odůvodněním, že v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 na složce ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny zaplatila žalované o 158.969.338,40 Kč více, než měla, a žalovaná se tedy na její úkor bezdůvodně obohatila. Odvolací soud k tomu uvedl, že ze žalobních tvrzení není pochyb o tom, že žalobkyně v rozhodném období neměla postaveno najisto, v jaké výši má plnit svou povinnost uloženou jí v návaznosti na , přičemž právě určení výše této platební povinnosti je samotným základem sporu, a dodal, že žalobkyně neříká nic jiného než to, že plnila svou povinnost uloženou jí zvláštním předpisem, nikoli však ve správné výši.

Z výše uvedeného je patrno, že závěry usnesení sp. zn. dopadají i na nyní projednávanou věc. S ohledem na usnesení zvláštního senátu sp. zn. Konf 45/2017 je tak v řešené věci nutno uzavřít, že právní kvalifikace žalované pohledávky žalobkyní jako pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nevyjímá spor, jehož samotným základem je splnění peněžité povinnosti uložené , z dosahu pravomoci ERÚ ve smyslu Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže vyslovil, že základem sporu je určení výše platební povinnosti žalobkyně dle v návaznosti na , a dospěl tak k závěru, že v předmětné věci je dána pravomoc ERÚ s odkazem na ust. Dovolání tedy není v tomto směru přípustné.

Nejvyšší soud dodává, že vzhledem k výše uvedeným závěrům usnesení sp. zn. je nutno považovat za překonanou část dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dle níž v případě žalob na vydání bezdůvodného obohacení není dána pravomoc ERÚ ve smyslu , nýbrž pravomoc soudu v občanském soudním řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. ).

Jestliže dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu též v části, jíž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni, nikterak nevymezuje, v čem v této souvislosti spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. ). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála a její dovolání tak v této části trpí vadou, která nebyla po dobu trvání lhůty k dovolání odstraněna (srov. věta první ). Argumentace dovolatelky týkající se vrácení soudního poplatku tedy přípustnost dovolání založit nemůže.

Dovolatelka podaným dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu prvního výroku, tedy i v části, kterou odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně v bodě IV. výroku ohledně výše náhrady nákladů řízení, aniž by k této části rozhodnutí odvolacího soudu uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. Ve vztahu k této části rozhodnutí odvolacího soudu absentuje v dovolání jakákoliv argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení větu první ), dovolatelce uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.

Konečně co se dovolatelkou namítaných nedostatků odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu týče, jde o námitku vady řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné ( věta druhá ). Přípustnost dovolání však tvrzení této vady nezakládá.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2019

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu