Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1139/2019

-168

USNESENÍ

Mgr. Bc. Igora Tomáška

HOBLAN company s. r. o.

se sídlem v Praze 6, Střešovice, Za Hládkovem 973/4, PSČ 169 00, IČO 01603124, zastoupené Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Gorkého 658/15, o zaplacení částky 888 551 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2018, č. j. -144, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. června 2016, č. j. -30, uložil žalované povinnost zaplatit v záhlaví uvedenou částku a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně v řízení vyzval žalovanou usnesením ze dne 23. listopadu 2015, č. j. -10, podle , aby se ve lhůtě 30 dní vyjádřila k žalobě. Uvedené usnesení bylo žalované doručeno 10. prosince 2015 a žalovaná se vyjádřila v podání došlém soudu dne 8. ledna 2016 tak, že se odvolává proti žalobě a nárok neuznává; žádné jiné skutečnosti neuvedla a ani v základních obrysech nevylíčila rozhodné skutečnosti, na kterých staví svoji obranu. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná se tedy v zákonné lhůtě 30 dní nevyjádřila, neboť ve vyjádření neuvedla žádné skutkové okolnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě, a proto soud rozhodl v souladu s rozsudkem pro uznání.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. října 2018, č. j. -144, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud posuzoval otázku, zda byly v řešené věci splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ( ) a dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, když rozhodl na základě fikce uznání nároku rozsudkem pro uznání. Odvolací soud odkázal rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž vyjádření musí obsahovat konkrétní skutkové okolnosti a nepostačí obecné sdělení, že žalovaná pokládá nárok žalobce za nedůvodný. Poté odvolací soud shrnul, že vyjádření žalované neobsahovalo konkrétní skutkové okolnosti, nýbrž jen sdělení, že nárok neuznává. Soud prvního stupně proto nepochybil, když rozhodl rozsudkem pro uznání dle

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala dle v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky předpokladů pro vydání rozsudku pro fikci uznání, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Dovolatelka uvedla, že v postupu soudů obou stupňů spatřuje závažná pochybení. Namítala, že ve svém vyjádření ze dne 8. ledna 2016 uvedla, že s nárokem nesouhlasí a že doručí soudu bližší odůvodnění do 14 dnů. Dle dovolatelky je nezbytné tento úkon považovat dle za žádost o prodloužení lhůty. Také namítala, že podání ze dne 21. ledna 2016, kterým svá tvrzení doplnila, předložila argumenty a doložila listinné důkazy, soud prvního stupně zcela opomenul a ani nezmínil v odůvodnění svého rozsudku. Dovolatelka odkázala na konkrétní judikáty Ústavního soudu, podle nichž v případě, že reakcí na kvalifikovanou výzvu soudu je vyjádření žalované, které má procesní nedostatky, je soud povinen vyzvat žalovanou vhodným způsobem k doplnění podání či k odstranění vad. Dovolatelka také zdůraznila, že s rozsudkem pro uznání je třeba nakládat jako s mimořádným institutem, který se dle Ústavního soudu má uplatnit pouze v řídkých případech naprosté nečinnosti žalované strany k zabránění zbytečným průtahům v řízení.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a také rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí jí hrozí závažná újma.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II ), dále jen „“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem ( ), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle ustálené rozhodovací praxe nastává fikce uznání nároku ve smyslu tehdy, jestliže se žalovaná bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání. Žalovaná se ve smyslu kvalifikovaně vyjádří, jestliže z jejího včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti ní uplatněn žalobou, zcela neuznává a alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2005, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2005, pod č. 121). Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2017, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 52/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z výše uvedených judikatorních závěrů vyplývá, že vyjádření žalované ze dne 8. ledna 2016, v němž pouze uvedla, že nárok žalobce neuznává, nelze považovat za kvalifikované vyjádření ve výše uvedeném smyslu, neboť v něm zcela chybí vylíčení rozhodných skutečností, na nichž žalovaná staví svoji obranu. Jestliže pak žalovaná podala další vyjádření dne 21. ledna 2016, šlo o vyjádření podané po třicetidenní lhůtě určené v usnesení dle , které nemohlo zvrátit následky prvního nedostatečného vyjádření spočívající ve fikci uznání nároku, neboť bylo podáno opožděně a žalovaná ve lhůtě určené k vyjádření netvrdila a ani neprokázala, že by jí v podání kvalifikovaného vyjádření bránil vážný důvod.

K tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. , podle něhož podala-li žalovaná vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle , nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě jen tehdy, jestliže prokáže, že jí v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělila soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který jí zabránil v tom, aby soudu jen sdělila, že u ní tento vážný důvod nastal ( ).

Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle jako nepřípustné odmítl.

K dovolatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud uvádí, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. , jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s odůvodněn.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 5. 2019

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu