Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1105/2019

-829

USNESENÍ

M. V.

České republiky – Ministerstva financí

, se sídlem v Praze, Letenská 15, identifikační číslo osoby: 00006947,

o nahrazení rozhodnutí správního orgánu

, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. , o dovolání obou účastnic proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. listopadu 2018, č. j. -722, t a k t o :

I. Dovolání žalobkyně seodmítá.

II. Dovolání České republiky – Ministerstva financí se odmítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 12. října 2012, č. j. -299, tak, že je Česká republika – Ministerstvo financí ČR povinna zaplatit žalobkyni částku 466 616 Kč a že se zamítá žaloba v části, kterou žalobkyně požadovala zaplacení 7 186 744 Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení z částky 7 653 360 Kč; v tomto rozsahu odvolací soud nahradil označená správní rozhodnutí (to vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

Odvolací soud takto rozhodl poté, kdy bylo jeho předchozí rozhodnutí ve věci zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. ; se zřetelem k závěrům v něm vysloveným odvolací soud posuzoval žalobkyní uplatněné právo na náhradu za majetek zanechaný v rozhodné době jejím právním předchůdcem na území Zakarpatské Ukrajiny prizmatem tehdy platných restitučních předpisů – , o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou (dále jen „“) a jej provádějící Ú.l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle , týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „ Ú.l.“). Při určení výše náhrady vycházel z údajů uvedených v přihlášce majetku podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině, podané panem A. P., právním předchůdcem žalobkyně, a za použití ustanovení Ú.l. dospěl k závěru, že žalobkyni lze poskytnout náhradu za nemovitosti zanechané jejím předchůdcem na Zakarpatské Ukrajině (za obytný dům, vepřinec, kurník a pozemky o výměře 13 ha) v celkové přihláškové ceně 233 308 Kčs. Tuto částku přepočítal v poměru 5:1 podle ustanovení Ú.l. a následně vynásobil deseti (analogicky použil koeficient podle ustanovení , kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik), aby přiznaná náhrada nebyla toliko symbolická a byla proporcionální i k náhradám poskytovaným podle aktuálních restitučních předpisů. Úroky z prodlení žalobkyni nepřiznal již s argumentací, že tyto nebyly uplatněny ve správním řízení, přičemž předmětem soudního řízení podle části páté musí být to, co již bylo předmětem rozhodování správního orgánu.

Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním žalobkyně i Česká republika – Ministerstvo financí.

Dovolání žalobkyně směřuje (posuzováno z obsahového hlediska) proti té části výroku I rozsudku, jíž byla žaloba zamítnuta; splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje žalobkyně v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, podle níž nelze ustanovení Ú.l. aplikovat ani v omezeném rozsahu, napadajíc dále i způsob výpočtu náhrady odvolacím soudem a její výši, jakož i rozhodnutí o nepřiznání úroků z prodlení.

Česká republika dovoláním napadá výrok I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo podané žalobě vyhověno a (nákladový) výrok II rozsudku, spatřujíc splnění předpokladů jí podaného dovolání v tom, že odvolací soud napadeným rozsudkem podle jejího mínění v rozporu s předchozím kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu a dalším jí citovaným rozhodnutím dovolacího soudu přiznal žalobkyni odškodnění za části přihlášeného majetku, ačkoliv podle ustanovení Ú.l. neměla být žalobkyni poskytnuta žádná náhrada, neboť právní předchůdce žalobkyně přihlásil majetek velkého rozsahu, za nějž se odškodnění neposkytuje.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláními napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy vstoupil v účinnost).

Jak dovolání žalobkyně, tak i dovolání České republiky Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl (podle ustanovení ), neboť nejsou přípustná.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení , z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Žalobkyně dovoláním brojí zejména proti aplikaci ustanovení Ú.l., kritizujíc jak závěry odvolacího soudu, na nichž spočívá nyní napadené rozhodnutí, tak i závěry vyslovené dovolacím soudem v jeho předchozím kasačním rozhodnutí; v dané souvislosti pak odkazuje i na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. , ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. , a ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. , jejichž závěry odvolací soud ani dovolací soud dle mínění této dovolatelky nereflektovaly.

Žádný z dovolatelkou označených nálezů však aplikaci ustanovení Ú.l. nevylučuje. Nálezy sp. zn. a se v zásadě vyslovují toliko k otázce, zda lze podle části páté projednat restituční nároky vyplývající ze v situaci, kdy vešel v účinnost , kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění jeho novely č. ; ve druhém z odkazovaných nálezů se Ústavní soud navíc přihlásil k již dříve vyslovenému závěru, že nelze pojem „rodinný domek“ obsažený v ustanovení Ú.l. vykládat ve smyslu definice uvedené ve vyhlášce Ministerstva místního hospodářství č. 57/1957 Ú. l., neboť k jejímu použití neexistuje žádný zákonný podklad. Ani nálezem Ústavního soudu sp. zn. nebyla aplikace ustanovení Ú.l. zcela vyloučena, jestliže jím Ústavní soud reproboval aplikaci části tohoto ustanovení o odškodnění „jen jisté skupiny osob“ (osob hospodařících jako členové JZD nebo jako samostatní malí nebo střední zemědělci); Ústavní soud uvedl, že v této situaci musí „teleologický přístup k výkladu práva převážit nad čistě dogmaticky gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel předpisů, jímž je zmírnění křivd spáchaných předchozím režimem“. Výklad ustanovení Ú.l. odvolacím soudem v nyní posuzované věci však těmto kautelám beze zbytku vyhovuje, vede-li jeho interpretace a užití k takovému výsledku, že se oprávněným osobám poskytne náhrada za majetek v rozsahu vymezeném v tomto ustanovení (tedy majetek mající povahu osobního nebo drobného soukromého vlastnictví podřaditelný pod písm. a/ až d/ tohoto ustanovení) bez ohledu na celkový rozsah přihlášeného majetku i bez ohledu na skutečnost, zda dotčená osoba (či její právní předchůdce) hospodařila jako člen JZD, případně jako malý či střední zemědělec. Zajisté se uvedeným postupem osobám, které na Podkarpatské Rusi zanechaly rozsáhlý majetek, takto dostane náhrady za jeho poměrně menší část, než osobám, které zanechaly menší majetek, nicméně jedná se toliko o důsledek opakovaně i Ústavním soudem aprobované zásady, dle níž konkrétní rozsah a podmínky restituce jsou věcí politického rozhodnutí zákonodárce (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. , ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ); ostatně restitučním zákonodárstvím jsou zmírňovány (nikoliv odstraňovány) toliko některé (ne všechny) křivdy (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , bod 96, zveřejněný pod č. 177/2013 Sb.). Limitaci rozsahu restituce tedy nelze považovat za diskriminační; limitaci obsahuje například i , kdy maximální výše vypořádání nesmí převýšit celkem částku 2 000 000 Kč (srov. zákona).

Interpretace zvolená odvolacím soudem se neprotiví ani závěrům vysloveným v nálezech pléna Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. , a ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. , podle nichž česká podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří, což znamená hodnotovou diskontinuitu se starým režimem. Proto ani výklad starých právních norem nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Odvolací soud však přesně tímto způsobem postupoval, když neaplikoval diskriminační omezení uvedená v ustanovení Ú.l.

Namítá-li dále žalobkyně, že jí mohly být vydány i další nemovitosti, neboť je bylo možno podřadit pod ustanovení nebo d) Ú.l., tedy, že se jednalo o hospodářské budovy drobných zemědělců nebo budovy sloužící provozu malé živnosti, nebyla v tomto směru soudy nižších stupňů učiněna příslušná skutková zjištění (zjištění, z nichž by se podávalo, že dotčené nemovitosti vyhovují takto vymezeným kritériím) a ani z dovolání žalobkyně se takové skutečnosti nepodávají.

Dále žalobkyně brojí i proti výpočtu výše náhrady, kdy zpochybňuje dělení cen uvedených v přihlášce v poměru 5:1 podle ustanovení Ú.l., použití koeficientu 10 odvolacím soudem (podle jejího názoru měl odvolací soud při stanovení koeficientu stejně jako soud prvního stupně přihlédnout k oceňovacím tabulkám indexů přepočtu cen stavebních prací vypracovaných prof. Ing. Albertem Bradáčem, DrSc.) a namítá, že výše náhrady je nepřiměřeně nízká, neodpovídající požadavku Nejvyššího soudu, aby byla přiměřená, rozumná a neměla pro oprávněnou osobu jen symbolický význam. I v uvedeném směru je ovšem napadené rozhodnutí konformní s rozhodovací praxí dovolacího soudu, zejména s předchozím kasačním rozsudkem dovolacího soudu vydaným v posuzované věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. ), jímž bylo označeno za nesprávné předešlé rozhodnutí odvolacího soudu, v němž výše náhrady byla určena v rozporu s relevantními restitučními předpisy (tedy i Ú.l. včetně jejího ustanovení ); dovolací soud však současně vyložil, že měla-li by být žalobkyni přiznána náhrada, neměla by mít jen symbolický význam a měla by být přiměřená a rozumná, pročež lze vypočtenou výši náhrady odpovídajícím způsobem upravit (násobit), ačkoliv nemůže jít o plnou kompenzaci za někdejší ztrátu majetku. Jde-li o konkrétní výši koeficientu, kterým odvolací soud násobil částku náhrady, aby tato nebyla toliko symbolická, může dovolací soud tuto přezkoumávat toliko v případě zcela zjevné nepřiměřenosti jeho úvah (jelikož je toto posouzení s ohledem na jeho závislost na konkrétních skutkových zjištěních primárně na soudech nižších stupňů, nemůže se s výší tohoto koeficientu pro futuro dovolací soud „srozumitelně vypořádat“, jak implicitně navrhuje žalobkyně v závěru svého dovolání); shledává-li žalobkyně vhodnějším násobit výši náhrady podle aktuálního restitučního předpisu jiným koeficientem, nabízí toliko alternativní postup, jak upravit výši náhrady, aby nebyla jen symbolická, a taková argumentace přípustnost založit nemůže v situaci, kdy ani jiný postup zvolený odvolacím soudem nevedl k nepřiměřenému závěru o výši náhrady (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. , včetně judikatury tam v této souvislosti citované). Postupu zvolenému odvolacím soudem (stejný postup byl již aprobován v obdobné věci usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. ) tedy nelze nic vytknout a námitky žalobkyně proto nemohou založit přípustnost jejího dovolání.

Konečně ani námitky žalobkyně o tom, že se Česká republika dostala do prodlení s poskytnutím náhrady a byla tak povinna zaplatit i úroky z prodlení z náhrady, nejsou s to přípustnost dovolání založit, neboť na tomto právním posouzení napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani nezávisí, jestliže úroky z prodlení žalobkyni nebyly přiznány již z toho důvodu, že nebyly uplatněny v řízení před správním orgánem (k otázce úroků z prodlení z náhrady znovu srov. přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ; ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla pak odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. ).

Česká republika v jí podaném dovolání pak argumentuje tím, že podle jí zastávaného názoru ustanovení Ú.l. vyplacení náhrady žalobkyni (resp. jejím právním předchůdcům) zcela vylučuje, neboť podle tohoto ustanovení se poskytovala náhrada toliko za majetek mající povahu osobního nebo drobného soukromého vlastnictví, nikoliv za „velký výdělečný majetek“, a to ani v omezeném rozsahu; jestliže odvolací soud přiznal žalobkyni náhradu za některý majetek přihlášený jejím právním předchůdcem, je jeho rozhodnutí v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. , a ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. . S nastíněnou argumentací se ovšem ztotožnit nelze.

V rozsudku ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. , sice dovolací soud uvedl, že je třeba respektovat rozsah restituce stanovený v ustanovení Ú.l., nicméně současně konstatoval, že „při interpretaci dříve přijatých předpisů je třeba mít na paměti jejich smysl (účel), jímž je alespoň částečná kompenzace v minulosti vzniklých majetkový křivd“ a zdůraznil (odkazuje příkladmo na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. , ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. , a na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. ) potřebu ústavně konformní interpretace tohoto ustanovení.

V nálezu ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. , pak Ústavní soud označil za diskriminační a odporující d (který garantuje rovnou ochranu vlastnického práva) a také a y (zaručujícím rovnost a zákaz diskriminace) tu část ustanovení Ú.l., která umožňuje odškodnit jen jisté skupiny osob (ty, které hospodařily jako členové JZD nebo jako samostatní malí či střední zemědělci).

Odvolací soud vyložil relevantní část ustanovení Ú.l. v souladu s výše citovanými rozhodnutími; jím zvolená interpretace šetří účel této vyhlášky (kterým je zmírnění majetkové křivdy) a zároveň není diskriminační vůči určité skupině osob (těm, které vlastnily na Podkarpatské Rusi větší majetek). Důsledkem interpretace prosazované účastnicí (že nelze odškodnění poskytnout ani za majetek vymezený v až d/ vyhlášky, vlastnil-li právní předchůdce žalobkyně na Podkarpatské Rusi rozsáhlý majetek) by bylo, že osobám, které zanechali na Podkarpatské Rusi rozsáhlý majetek, by se nedostalo žádného odškodnění, a to ani za majetek, který by předmětem odškodnění byl, jestliže by celkový rozsah majetku takové osoby byl menší; jinými slovy interpretace příslušného ustanovení navrhovaná účastnicí byla by diskriminační a nemůže se zde proto prosadit.

Pokud pak dovolatelka namítá, že při ocenění těchto věcí nelze vycházet z ceny uváděné v přihlášce, neboť jejich cena v případě samostatného prodeje musela být mnohem nižší než při prodeji celého funkčního celku, jehož byly součástí, dovolací soud uvádí, že odvolací soud postupoval v souladu s výslovným ustanovením Ú.l., na které odkázal i Nejvyšší soud v předchozím kasačním rozhodnutí, dle něhož jsou základem pro výpočet výše náhrady ceny uvedené v přihlášce.

Napadené rozhodnutí není v rozporu ani se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. , v němž náhrada nebyla oprávněným osobám přiznána nikoliv z důvodu celkového rozsahu majetku zanechaného jejich právním předchůdcem, nýbrž proto, že označený nemovitý majetek (pozemek, dřevěná kolna a skladiště stavebních hmot) neměl povahu osobního nebo drobného soukromého majetku podřaditelného pod ustanovení až d) Ú.l.; naproti tomu v posuzované věci byla náhrada žalobkyni přiznána právě a jen za ty části majetku zanechaného na Podkarpatské Rusi jejím právním předchůdcem, které měly povahu osobního nebo drobného soukromého majetku a spadaly pod písm. a) až d) ustanovení Ú.l.

V ostatním pak Nejvyšší soud znovu odkazuje na závěry, jež v dané věci vyslovil již ve svém předchozím kasačním rozsudku ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. , včetně další judikatury citované v jeho odůvodnění, od níž se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak neodchýlil (jak je zřejmé i ze shora uvedené argumentace). Nejvyšší soud pak také neshledává důvody, pro které by jím již dříve vyřešené právní otázky měly být nyní posouzeny jinak, kdy znovu poukazuje i na to, že na obdobných závěrech spočívající rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. , aktuálně obstál i při přezkumu v rovině ústavněprávní (viz již shora odkazované usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. , jímž byla ústavní stížnost podaná proti označenému rozsudku Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná).

Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání procesním předpisem v rozhodném znění (od 30. 9. 2017) vyloučena (srov. ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a a reflektuje procesní situaci, kdy byla odmítnuta dovolání obou účastnic.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách

nalus.usoud.cz

.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 5. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu