Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 325/2018

21 Cdo 325/2018-274

USNESENÍ

E. Z.

, narozené dne XY,

bytem v XY, zastoupené JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na viničních horách č. 1834/24, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o 225 490 Kč s příslušenstvím,

o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. října 2017 č. j. -258, takto:

I. Dovolání žalované

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 10. 2017 č. j. -258 není přípustné podle ustanovení , neboť odvolací soud nastolenou právní otázku [zda zaměstnanec České republiky (státu), který u organizační složky státu, která jej v pracovním poměru zaměstnávala, rozvázal pracovní poměr výpovědí před uplynutím doby, po kterou se v kvalifikační dohodě podle ustanovení , kterou s touto organizační složkou uzavřel, zavázal setrvat v pracovním poměru, je povinen této organizační složce vrátit vynaložené náklady spojené se zvýšením kvalifikace, pokud po skončení tohoto pracovního poměru v době, kdy měl plnit závazek z kvalifikační dohody, nastoupil do pracovního poměru u jiné organizační složky státu, tedy zda za těchto okolností je třeba vycházet ze skutečnosti, že zaměstnanec je nadále v pracovním poměru u stejného zaměstnavatele] vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Za současné právní úpravy platí, že pokud je účastníkem pracovněprávních vztahů Česká republika, je právnickou osobou a je zaměstnavatelem (srov. , a ). Za Českou republiku (dále jen „stát“) v pracovněprávních vztazích jedná a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, která jménem státu v základním pracovněprávním vztahu ( ) zaměstnance zaměstnává ( ). Právní jednání v pracovněprávních vztazích potom za stát činí vedoucí organizační složky státu, která v konkrétním případě práva a povinnosti zaměstnavatele vykonává (srov. ); jiní vedoucí zaměstnanci organizační složky mohou činit určitá právní jednání v rozsahu písemného pověření vedoucího organizační složky nebo právní jednání v rozsahu stanoveném vnitřním předpisem organizační složky (srov. ).

Za obdobné právní úpravy postavení státu jako zaměstnavatele a jednání organizační složky státu v pracovněprávních vztazích obsažené v zákoně č. , , se dovolací soud ve svém rozhodování nastolenou právní otázkou zabýval v souvislosti s povinností zaměstnance vrátit zaměstnavateli vyplacené odstupné, pokud po skončení pracovního poměru nastoupí u dosavadního zaměstnavatele před uplynutím doby určené podle počtu násobků průměrných výdělků, z nichž byla odvozena výše odstupného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005 sp. zn. , uveřejněný pod č. 176 v Časopise soudní judikatura, roč. 2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005 sp. zn. ), a závěry, k nimž v této souvislosti dospěl, dopadají i na poměry projednávané věci. Podle těchto závěrů se výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů upíná k organizační složce státu a stát je „zaměstnavatelem sui generis“. Tato okolnost je zjevná i z právní úpravy přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů obsažené v ustanovení až (podle současné právní úpravy až 345a ), která pro případ zániku organizační složky státu, převodu organizační složky státu do jiné organizační složky a pro případ zrušení organizační složky státu stanoví pravidla obdobná, jaká jsou stanovena v případě změny v osobě zaměstnavatele, který je právnickou osobou. Práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu totiž přecházejí zase na jinou organizační složku státu, a nikoli na stát jako takový. Dovolací soud proto v uvedených rozhodnutích uzavřel, že nástup zaměstnance do zaměstnání u jiné organizační složky státu, než na kterou by v důsledku rozhodnutí o organizační změně přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu podle ustanovení až (nyní až 345a ), nelze považovat za opětovný nástup k dosavadnímu zaměstnavateli. Ve prospěch opačného závěru nelze podle uvedených rozhodnutí důvodně namítat, že i když „organizační složka státu jedná, veškerá práva a povinnosti vykonává stát jako právnická osoba, a tedy jediný subjekt práva“. Kdyby měla být významná – jak obdobně dovozuje též dovolatelka v posuzovaném případě – jedině skutečnost, že se žalovaná opět „stala zaměstnancem České republiky“ jako takové, bylo by nutno dovodit (argumentum reductione ad absurdum), že se zaměstnancem státu vlastně nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení až c) [nyní až c) ], protože v důsledku zrušení (zániku) organizační složky státu zaměstnavatel nepřestal existovat, a že v takovém případě postačí pro přechod zaměstnance do kterékoliv organizační složky státu uzavřít dohodu o změně sjednaných pracovních podmínek (ohledně druhu práce, popřípadě místa výkonu práce) podle ustanovení (nyní srov. ), aniž by bylo zapotřebí (možné) rozvazovat pracovní poměr.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. dovolací soud uvedené závěry shrnul tak, že při „přechodu“ zaměstnance z jedné organizační složky státu do jiné organizační složky státu se postupuje obdobně, jako by se jednalo o dva různé samostatné zaměstnavatele, pokud ze zvláštní právní úpravy (jako např. v případě státních zástupců obsažené v ustanovení § 18 odst. 4 zákona o státním zastupitelství) nevyplývá, že pracovní poměr pokračuje nepřerušeně (kontinuálně) dále.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 4. 2019JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu