Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 910/2019

-231

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce M. Z., narozeného XY, bytem XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 957/23, proti žalovanému L. H., narozenému XY, bytem XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Jindřichem Sojkou, advokátem se sídlem v Klatovech, Pražská 119, o určení neplatnosti odstoupení od dohody o společném záměru, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2018, č. j. -210, takto:

Odůvodnění:

Žalobce se domáhá určení, že žalovaným učiněné odstoupení od dohody o společném záměru, kterou účastníci uzavřeli dne 8. 2. 2007, je neplatné.

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvoláním žalobce i žalovaného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2017, č. j. -176, v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil a v nákladovém výroku je potvrdil „v tom správném znění, že účastníku L. H. se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává“ (výrok I.); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Účastníci uzavřeli dne 8. 2. 2007 s odkazem na § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) dohodu o společném záměru, v níž žalobce deklaroval, že dokončuje přípravu realizace podnikatelského záměru (projektu rehabilitačního centra – kliniky v obci XY). Odkázali na přílohu č. 1 této dohody, která obsahuje výčet činností, které žalobce v souvislosti s projektem vykonal. Žalovaný potvrdil, že se s těmito činnostmi seznámil, a deklaroval záměr realizovat projekt s žalobcem. Podle předmětné dohody budou zásady spolupráce účastníků v průběhu trvání dohody upřesňovány podle rozsahu účasti na společném záměru. V článku 2 dohody se žalovaný zavázal osobně podílet na procesu realizace záměru, v článku 3 je popsán rozsah vzájemných závazků, včetně založení společnosti s ručením omezeným, prostřednictvím které bude záměr realizován, a v článku 4 je obsaženo výslovné prohlášení účastníků dohody, že jsou v ní sjednány pouze základní podmínky spolupráce. Ke dni 12. 6. 2007 vznikla společnost Šumavské centrum zdraví s. r. o. Dne 20. 10. 2008 žalovaný od dohody o společném záměru odstoupil s odůvodněním, že již předtím odstoupil z funkce jednatele výše jmenované společnosti, že dohoda není naplněna a že ztratil důvěru v realizaci projektu.

Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že dohoda o společném záměru ze dne 8. 2. 2007 je inominátní smlouvou podle § 269 odst. 2 obch. zák. a že není určitým a jasným právním úkonem, neboť účastníci nevymezili předmět závazků dostatečně určitě, nýbrž pouze obecně a nekonkrétně. Jedná se o takový nedostatek náležitostí dohody, který způsobuje její absolutní neplatnost. Jelikož odstoupit od absolutně neplatného právního úkonu nelze, je posouzení platnosti odstoupení žalovaného od předmětné dohody nadbytečné, a proto na určení, zda je toto odstoupení platné, nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu (dále též jen „“). Přípustnost dovolání podle spatřuje dovolatel v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Těmito otázkami jsou podle dovolatele otázka, zda je třeba při posuzování určitosti, potažmo platnosti inominátní smlouvy uzavřené podle obch. zák. a v ní obsažených ujednání postupovat podle výkladových pravidel obsažených v obch. zák., resp. a 3 (dále též jen „obč. zák.“), a dále otázka výkladu pojmu dostatečná určitost předmětu závazků, resp. otázka, zda „sjednané závazky zachycené v inominátní smlouvě uzavřené podle obch. zák. mohou být ze strany soudů posouzeny jako nedostatečně určité toliko na základě písemného textu smlouvy, ačkoli pro obě smluvní strany byly tyto závazky jasné, určité a jednoznačné, a to mimo jiné také na základě dalších okolností existujících před a v době uzavření smlouvy, což bylo tak stvrzeno na základě jednání obou stran po uzavření smlouvy.“

Dovolatel s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. , ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , a ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. , namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o neplatnosti dohody o společném záměru ze dne 8. 2. 2007. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dostatečně nevysvětlil, v čem spatřuje neurčitost předmětné dohody, v rozporu s § 266 obch. zák. se nezabýval rozborem jejích jednotlivých ustanovení a svůj závěr o její neplatnosti založil pouze na jejím obecném a povšechném hodnocení, vycházejícím toliko z textu dohody, aniž učinil skutková zjištění stran okolností souvisejících s projevem vůle, jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, a jejich následného chování.

Soudy pochybily, neboť se předmětnou dohodu nepokusily interpretovat výkladovými postupy předvídanými zákonem, nesnažily se osvětlit nejasnosti, které v dohodě spatřovaly, a nezkoumaly, zda chybějící obsahové náležitosti dohody nebyly účastníky sjednány mimo předmětnou dohodu. Podle dovolatele vyplývají z obsahu dohody jasná práva a povinnosti, byť obecněji formulované, neboť účastníci předpokládali, že je budou dále upravovat formou písemných či ústních dohod. Samotný společný záměr byl v dohodě rovněž definován dostatečně určitě a po podpisu dohody účastníci jednali v souladu s ní, aniž by nastaly problémy s jejím výkladem. I pokud by měla předmětná dohoda představovat tzv. rámcovou smlouvu, ačkoli tento závěr z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu přímo nevyplývá, je podle dovolatele vyloučeno posoudit ji jako neplatnou. K této své argumentaci dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. .

Dovolatel s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , a ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. , rovněž argumentuje proti závěru odvolacího soudu, že na určení (ne)platnosti odstoupení účastníka od předmětné dohody nemá naléhavý právní zájem. Toto určení je podle dovolatele způsobilé předejít dalším budoucím sporům o plnění a vytvořit tak pevný rámec vztahů mezi účastníky. Otázkou určení neplatnosti odstoupení od předmětné dohody se však odvolací soud vůbec nezabýval. Samotná skutečnost, že k porušení práva – neplatnému odstoupení od předmětné dohody již došlo, však podle dovolatele nevylučuje možnost domáhat se určení neplatnosti tohoto odstoupení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle , ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ačkoli dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, z obsahu dovolání je možno dovodit, že brojí toliko proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.

Otázka naléhavého právního zájmu nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle , neboť ji odvolací soud řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21, jakož i rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel tuto svou otázku staví na mylném názoru, že neplatné odstoupení od smlouvy, která je sama neplatná, představuje porušení práva. Je-li však smlouva absolutně neplatná, nemůže založit žádný, natož sporný právní vztah, a tudíž ani z něj plynoucí právo, jehož porušení by mohlo být soudem určeno.

Přípustnost dovolání podle však zakládá otázka určitosti dohody o společném záměru ze dne 8. 2. 2007, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tedy důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. ), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. větu první ). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod podle ).

Podle § 269 odst. 2 obch. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.

Podle § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4). Je-li podle této části zákona rozhodné sídlo, místo podnikání, místo závodu nebo provozovny anebo bydliště strany smlouvy, je rozhodné místo, které je ve smlouvě uvedeno, dokud změna není oznámena druhé straně (odstavec 5).

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Výkladem právních úkonů se Nejvyšší soud zabýval v mnoha svých rozhodnutích. V rozsudku ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7/98, Nejvyšší soud vysvětlil, že právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale nejednoznačný - a tím neurčitý - je jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 a 3 obč. zák., jde-li o občanskoprávní vztahy, a jde-li o obchodní závazkové vztahy, též podle interpretačních pravidel obsažených v ustanovení § 266 obch. zák., která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná). V rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7/1999, Nejvyšší soud vyložil, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu [obdobně srov. např. rozsudek ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. , ve kterém Nejvyšší soud vyložil, že „ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob]. Též Ústavní soud zdůraznil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (viz nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 84 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005).

Postup, který při výkladu ujednání dohody o společném záměru ze dne 8. 2. 2007 zvolil odvolací soud, zákonným výkladovým pravidlům a ustáleným judikatorním závěrům neodpovídá. Nejenže odvolací soud ve svém rozhodnutí neuvedl (necitoval) ta ujednání předmětné dohody, která shodně se soudem prvního stupně posoudil jako neurčitá, nýbrž ani neprovedl jejich výklad postupem podle § 266 obch. zák. Nijak nevysvětlil, která ujednání dohody o společném záměru a z jakých důvodů považuje z hlediska vymezení předmětu závazku účastníků za neurčitá. Odůvodnění závěru odvolacího soudu i soudu prvního stupně o neurčitosti předmětné dohody je tak na hranici přezkoumatelnosti, jak dovolatel důvodně namítá, neboť oba soudy nepodepřely tento svůj závěr konkrétní a přesvědčivou argumentací a nevysvětlily, v čem spatřují neurčitost vymezení předmětu smlouvy. Rovněž skutečnost, že strany v dohodě vymezily jen základní podmínky spolupráce, ještě sama o sobě nečiní tento právní úkon neurčitým, jak nesprávně uvedl odvolací soud.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle byl dovolatelem uplatněn právem.

Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), usnesení odvolacího soudu podle zrušil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení [ ]. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ).

Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že soud prvního stupně nezvolil pro své rozhodnutí správnou formu včetně správného označení účastníků, neboť ve sporném řízení, jímž je i řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. ), rozhodoval ve věci samé usnesením namísto rozsudkem, jak mu ukládá Odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nevytkl a nenapravil a rozhodl rovněž usnesením. Tato formální vada se ale netýká postupu soudu v řízení, ale jeho rozhodnutí, a nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. ). Nejvyšší soud však rozhodl na základě toho, jakou formou rozhodnutí mělo být odvolacím soudem rozhodnuto, tedy rozsudkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. ).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (, část věty za středníkem, ve spojení s ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí ( věta druhá, , část věty před středníkem, ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 4. 2019

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu