Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2836/2017

-431

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyň a)N. V., narozené XY, bytem XY, b)Y. S.,narozené XY, bytem XY, c) V. R., narozené XY, bytem XY, d) T. H., narozené XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za účasti České republiky – Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 5 327 732 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyň a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2017, č. j. -334, takto:

Odůvodnění:

Žalobkyně se [spolu s nimi též původní žalobce e) J. N., který v průběhu řízení zemřel a s ohledem na délku projednávání dědictví byl jeho nárok vyloučen k samostatnému řízení] domáhaly zaplacení každá částky 1 331 933 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánů žalované v rámci postupu při odškodnění za majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 89 250 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni a) částku 1 242 683 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím [výrok II bod a)], zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni b) částku 1 331 933 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím [výrok II bod b)], zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni c) částku 1 331 933 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím [výrok II bod c)], zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni d) částku 1 331 933 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím [výrok II bod d)], uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů řízení částku 28 576,50 Kč (výrok III), uložil žalobkyním b), c) a d) povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok IV) a rozhodl, že vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyň, žalované a vedlejší účastnice napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) náklady řízení společně a nerozdílně s vedlejší účastnicí, ve vztahu mezi žalobkyněmi b), c) a d) a vedlejší účastnicí nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok I), uložil žalované a vedlejší účastnici povinnost zaplatit žalobkyni a) společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 377 Kč (výrok II), uložil každé ze žalobkyň b), c) a d) povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč; a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyněmi b), c) a d) a vedlejší účastnicí nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).

Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně, zastoupené advokátkou ( ), v celém rozsahu včasným dovoláním ( ). Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním co do výroků I a II. Obě dovolání Nejvyšší soud postupem podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. a čl. II bod 2. ), dále jen „“, jako nepřípustná odmítl.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v ; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Dovolání účastníků do výroků o náhradě nákladů řízení nejsou objektivně přípustná podle , neboť dovoláním napadenými výroky, a to i v souhrnu za řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolací, bylo ve vztahu ke každému jednotlivému účastníkovi rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.

První žalobkyněmi položená otázka, „Zda lze ve světle předchozí judikatury Nejvyššího soudu považovat náhradové řízení podle Ú. l. o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle , týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, za skončené neformálním přípisem z roku 1962, i když žalovaná dle požadavku veřejného ochránce práv v řízení pokračovala a v řízení o náhradě nemajetkové újmy nebylo prokázáno ze strany žalované, že by účastníci vnímaly toto řízení za skončené?“, přípustnost dovolání ve smyslu založit nemůže, neboť uzavřel-li odvolací soud, že od doručení přípisu ze dne 19. 4. 1962 bylo právnímu předchůdci žalobkyň i žalobkyním zřejmé, že žádná náhrada poskytnuta nebude a do 12. 5. 2005, tedy po dobu 43 let, žádné konkrétní řízení o odškodnění za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině neprobíhalo, a tudíž nemohla v tomto období vznikat žalobkyním ani jejich právnímu předchůdci újma z důvodu nepřiměřené délky řízení, nijak se tím ve smyslu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud již v usnesení ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), vydaném v obdobné věci, mimo jiné konstatoval, že: „Napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, že řízení vedené na základě Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle , týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, podle přihlášky otce žalobkyně k soupisu majetku ze dne 15. 3. 1947 (podané dle vládního nařízení č. 8/1947 Sb.), bylo skončeno výměrem Ministerstva financí ze dne 20. 2. 1961, kterým byla stanovena konkrétní výše náhrady s poukazem na to, že tímto se má celý nárok právních předchůdců žalobkyně za vypořádaný… Po tomto datu zcela nepochybně již žádné řízení fakticky neprobíhalo.“ Dále se v tomto rozhodnutí uvádí, že je „zřejmé, že odvolací soud skončením řízení má na mysli jeho faktický průběh, nikoliv právní závěr, že se jednalo o konečné rozhodnutí ve smyslu příslušných procesních předpisů, když sám připouští, že skončeno bylo‚ třeba nikoli správně po formální stránce.“ Ani v citovaném usnesení dovolací soud nezpochybnil závěr odvolacího soudu, že původní náhradové řízení bylo ukončeno v roce 1961 výměrem Ministerstva financí. Proti tomuto usnesení byla podaná ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), odmítnuta s tím, že: „Je pochopitelné, že se stěžovatelka domáhá zmírnění historických křivd, nelze tak ovšem při veškeré dobré vůli činit skrze odpovědnost státu za nesprávný úřední postup - průtahy v řízení, jimiž dotčená správní řízení nebyla zatížena…“ Lze tedy uzavřít, že žalobkyněmi vymezená právní otázka byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem se od této rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

V rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. , na který samy žalobkyně odkázaly, dovolací soud konstatoval, že „počátek a konec řízení z hlediska posuzování jeho délky se neodvíjí striktně od počátku a konce řízení dle procesních předpisů. Jelikož je odškodňována újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, je pro stanovení počátku a konce řízení významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá.“ Při interpretaci této právní věty je třeba přihlížet k okolnostem, za kterých byla dovolacím soudem formulována. Dovolací soud ve shora citovaném usnesení odkázal i na další svá rozhodnutí, tj. především na své rozsudky ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. , nebo na své usnesení ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. . Ve všech těchto dovolacích věcech šlo o situaci, kdy procesní řízení svou délkou přesahovalo období, v němž mohl účastník vnímat nejistotu ohledně jeho výsledku. Pokud v posledně zmíněném usnesení (ve věci ) dovolací soud konstatoval, že újma spojená s nejistotou „může vznikat jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník jej takto vnímá“, pak podmínkou takového vnímání újmy (nejistoty ohledně budoucí materializace újmy) je stále probíhající řízení. Z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu tak plyne, že probíhající řízení je condicio sine qua non pro s ním spojený pocit nejistoty. Pokud tedy takové řízení neprobíhá, a i sám účastník jej dlouhá desetiletí považuje za skončené, byť s takovým výsledkem možná není vnitřně smířený, nemůže mu vznikat nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku takového řízení.

Z uvedeného tak vyplývá, že ani takové řešení předestřené právní otázky, podle kterého by řízení o vypořádání náhrad za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině nebylo řádně skončeno přípisem Ministerstva financí ze dne 19. 4. 1962, by nemohlo žalobkyním přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé.

Přípustnost dovolání ve smyslu nemůže založit ani druhá žalobkyněmi položená otázka, „Zda lze při posuzování splnění podmínek pro přiznání náhrady za nemajetkovou újmu dle , pro nepřiměřenou délku správního řízení podle Ú. l., které bylo zahájeno podáním přihlášky v roce 1947 a formálně dosud nebylo ukončeno, vyloučit existenci nejistoty účastníků řízení ohledně výsledku tohoto řízení s odkazem na společensko-politické poměry v době nesvobody?“, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud v rozhodnutí nekonstatoval, že s ohledem na společensko-politické poměry nemohly být dotčené osoby ve stavu nejistoty ohledně výsledku náhradového řízení, nýbrž vyložil, že nejistota nebyla dána s ohledem na okolnost, že právnímu předchůdci žalobkyň bylo dopisem sděleno, že mu náhrada poskytnuta nebude.

Pokud žalobkyně požadovaly, aby dovolací soud posoudil jinak právní otázku, že účastníku řízení může vzniknout újma jen tehdy, pokud řízení trvá a účastník je takto vnímá, neboť žalobkyně resp. jejich právní předchůdce byli v nejistotě ohledně toho, zda v budoucnu získají zpět majetek zanechaný v Zakarpatské Ukrajině, tak kromě jistě pochopitelného konstatování, že žalobkyně cítí křivdu, zde nebyla předložena žádná právní argumentace, která by měla vést ke změně rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Rovněž dovolání žalované není podle přípustné. Přípustnost dovolání nemůže založit nesouhlas žalované s právním názorem odvolacího soudu, že se v daném případě jednalo o obnovení původního řízení ukončeného v roce 1962, neboť i přes toto konstatování vyšel odvolací soud z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. , když uzavřel, že od doručení přípisu ze dne 19. 4. 1962 bylo právnímu předchůdci žalobkyň i žalobkyním zřejmé, že žádná náhrada poskytnuta nebude a do 12. 5. 2005, tedy po dobu 43 let, žádné konkrétní řízení o odškodnění za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině neprobíhalo, a tudíž nemohla v tomto období vznikat žalobkyním ani jejich právnímu předchůdci újma z důvodu nepřiměřené délky řízení.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalované, že v daném případě obecné soudy nesprávně slučují v jeden celek řízení před správním orgánem, řízení podle části V. o. s ř. a řízení vedené u Ministerstva vnitra podle , neboť touto otázkou se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž přijal závěr, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníku řízení nemajetkovou újmu, jde-li o takové řízení, jež podléhá Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Pro řešení této otázky je třeba zohlednit, 1) zda jde ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, 2) zda má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a 3) zda je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy.

Na uvedený závěr Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. : „V případě práva na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení probíhajících před správními orgány a správními soudy je nutné tato řízení posuzovat jako jeden celek, pokud na dané správní řízení dopadá Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Skončení řízení dle věty druhé [o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“)] nastává dnem právní moci posledního rozhodnutí v řízení.“ Z citované právní věty se sice podává návaznost řízení před správními orgány a následně před správními soudy (neboť v dané věci šlo právě o tento případ), z odůvodnění rozhodnutí však je zřejmé, že rozhodující je splnění výše uvedených podmínek, přičemž zda řízení pokračuje v linii civilního nebo správního soudnictví již rozhodující není (srov. též Simon Pavel. Nepřiměřená délka řízení a průtahy jako příčina vzniku újmy a její odškodnění – část 1. Bulletin Stavební právo, 2017, č. 1, s. 31). Ostatně právě třetí podmínka (soukromoprávní povaha práva či závazku z hlediska autonomního výkladu Úmluvy) zásadně povede k tomu, že projednávaný nárok bude mít také soukromoprávní povahu z hlediska českého práva, a tudíž bude řízení pokračovat v linii civilního soudnictví. Odlišný závěr by znemožnil dostát požadavkům, jež na posuzování délky řízení plynou z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).

V posuzovaném řízení se žalobkyně domáhají vydání náhrady za zanechaný majetek na území Zakarpatské Ukrajiny jejich právními předchůdci. Zda takové řízení podléhá Úmluvě a přeneseně i stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, , uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, již Nejvyšší soud v minulosti postavil na jisto, když dospěl ke kladnému závěru v obdobných případech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. , též rozsudek ESLP ve věci C. proti Slovensku a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. ).

Nemůže-li přípustnost dovolání založit nesouhlas žalované s posouzení řízení jako jednoho celku, nemůže obstát ani její nesouhlas s právním posouzením námitky promlčení, která se odvíjí právě od konce samostatně posuzovaného správního řízení.

Dovolání není ve smyslu přípustné ani pro posouzení otázky, která organizační složka má za stát v řízení jednat. Tuto otázku Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. , v němž konstatoval, že v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy, která měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před správními orgány i soudy ( věta třetí OdpŠk), je úřadem příslušným jednat jménem státu ve smyslu OdpŠk Ministerstvo financí. Uvedený závěr byl následně potvrzen další judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. , ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. , ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. ). Uvedená otázka tak byla rovněž v judikatuře Nejvyššího soudu opakovaně řešena.

Přípustnost dovolání nezakládá ani nesouhlas žalované se závěrem dovolacího soudu obsaženým v jeho rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. , že přihláškou k soupisu majetku bylo na základě vyhlášky zahájeno náhradové řízení. Důvody, proč přihláška z roku 1947 vedla k zahájení řízení, se Nejvyšší soud obsáhle zabýval v žalovanou odkazovaném rozsudku, v němž mimo jiné poukázal na požadavky Ústavního soudu kladené na postup soudních orgánů v oblasti restitučních předpisů a nutnost vyvarovat se extrémnímu formalismu v jejich rámci, přičemž rovněž odkázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu, která v dané otázce vychází z téhož závěru (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. ). Dovolací soud tak neshledává důvod, aby se od uvedeného závěru odchýlil. Otázka, zda z pohledu posouzení délky řízení lze považovat řízení za zahájené již ke dni podání přihlášky v roce 1947, anebo až ke dni účinnosti Ú. l., vzhledem k závěru odvolacího soudu, že za tuto část řízení žalobkyním zadostiučinění nepřísluší, není rozhodující. Nejde tak o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo.

Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani nesouhlas žalované s posouzení kritéria jednání poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Odkazuje-li žalovaná na skutková zjištění soudu prvního stupně (na straně 6 rozsudku soudu prvního stupně), pak pokud tam uvedené jednání žalobkyně a), které mohlo prodloužit řízení v řádu desítek dnů, odvolací soud (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) nijak nezohlednil při posouzení přiměřenosti celkové délky řízení, které trvalo 11 let a 8 měsíců, a při stanovení výše zadostiučinění žalobkyně a), nijak se tím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případně výši zadostiučinění projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. ).

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 5. 2019

JUDr. Pavel Simon předseda senátu