Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1060/2019

30 Cdo 1060/2019-410

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. Č., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem v Chebu, Mánesova 265/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. , 230/2018-378, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení domáhal na žalované zaplacení částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s trestním řízením vedeným vůči jeho osobě u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , v němž byl žalobce zproštěn obžaloby. V rámci předběžného projednání nároku poskytla žalovaná žalobci peněžité zadostiučinění ve výši 29 700 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 9. 2017, č. j. -292, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 5. 2018, č. j. -349, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 70 300 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2 429 700 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil povinnost žalované zaplatit žalobci 8 228 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok III) a žalovanou zavázal uhradit České republice na nákladech řízení 2 555,60 Kč (výrok IV).

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III, ve výroku IV jej změnil tak, že povinnost nahradit náklady státu uložil žalobci s tím, že platební podmínky zůstaly nezměněny (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu, ve kterém byl výrokem I potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 ), dále jen „ “, odmítl.

Dovolací soud předesílá, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že řešená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (jak vymezuje žalobce v této věci), musí být z obsahu dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2018, sp. zn. , či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ). Přiznávání různých výší zadostiučinění různým poškozeným není rozdílným řešením právní otázky ve smyslu , nýbrž výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností jednotlivých případů, při němž dovolací soud naopak vychází z judikatury ustálené. K odmítnutí dovolání pro vady však dovolací soud nepřistoupil vzhledem k dalšímu obsahu dovolání, ze kterého je seznatelné, že žalobce brojí proti výši poskytnutého zadostiučinění, o němž měl odvolací soud rozhodnout v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud konstantně judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. ), což v případě žalobce není.

K tomu dovolací soud dodává, že soudy nižších stupňů postupovaly zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu, pokud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédly k povaze trestní věci, délce trestního stíhání, jakož i k dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. ), a tuto částku dále porovnaly s případy, jež se v podstatných znacích shodují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 67/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitka žalobce, jež cílí proti výši přiznaného zadostiučinění, tedy nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.

Namítá-li žalobce, že rozhodnutí, se kterými soudy nižších stupňů komparovaly přiznanou částku zadostiučinění, neobsahují zásadní shodné znaky s nyní posuzovaným případem, nemůže touto polemikou založit přípustnost dovolání, neboť podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Srovnání dosavadní judikatury s posuzovaným případem je založeno na hodnocení skutkových okolností srovnávaných případů a z toho důvodu prostý nesouhlas s provedeným srovnáním nemůže založit přípustnost dovolání, neboť nepředstavuje právní posouzení věci a není jím ve smyslu řešena konkrétní právní otázka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. ).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 4. 2019

JUDr. Bohumil Dvořák

předseda senátu