Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2439/2017

-232

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. K., bytem XY, zastoupeného JUDr. Lubomírem Rokytou, advokátem se sídlem v Bílovci, Slezské náměstí 14/37, proti žalované E. N., bytem XY, zastoupené JUDr. Růženou Vojtovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, 28. října 286/10, o zaplacení 2.700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2017, č. j. -185, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2016, č. j. -133, zamítl žalobu o zaplacení 2.700.000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že v případě uznání dluhu, které v řízení předložil žalobce, má tato pro něj význam z toho pohledu, že zakládá vyvratitelnou domněnku existence dluhu v okamžiku uznání. Žalobce již nemusí nic dalšího prokazovat a je naopak na žalované, aby domněnku existence půjčky vyvrátila. Žalované se podařilo prokázat, že jí žalobce nikdy žádné peníze nepůjčil, a že tedy smlouva o půjčce nevznikla. Jelikož uznání dluhu není samostatným právním důvodem vzniku závazku, nebylo možné žalobě vyhovět.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, č. j. -185, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalované přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že uznáním dluhu podle , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), sice přechází důkazní břemeno na žalovanou, avšak té se podařilo v řízení prokázat, že tvrzený dluh z titulu půjčky ke dni uznání dluhu neexistoval (nevznikl). Nebylo prokázáno předání peněz žalobcem a jejich převzetí žalovanou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle , (dále jen „“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva (vznik dluhu, jeho uznání a povinnost dluh splatit), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. (ale i dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu), podle něhož „uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše, zákon však nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím prohlášení přímo zavázal k plnění, nýbrž stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé, že je si své povinnosti k plnění vědom.“ Oproti zjištění odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) prosazuje skutkový závěr, že dokazováním bylo prokázáno, že došlo k faktickému předání půjčky.

Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 - dále jen „“ (srov. čl. II. bod 2. ).

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Může-li být dovolání přípustné jen podle , musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení (či jeho části).

Argument, podle kterého se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu , jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ačkoliv dovolatel cituje část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. , vztahující se k otázce obecných náležitostí uznání dluhu podle § 558 obč. zák. a jeho právních důsledků, pomíjí, že na řešení této otázky není rozhodnutí soudů založeno. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. , ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. , ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. , odmítl). Rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) vychází ze závěru, že žalobce žalované nikdy částku odpovídající tvrzené půjčce nepředal, a že právní vztah ze smlouvy o půjčce tak nevznikl; uznání dluhu tento nedostatek nemohlo zhojit, neboť není samostatným důvodem vzniku závazku. Samozřejmě platí, že případná neexistence uznaného dluhu nečiní právní úkon uznání dluhu neplatným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura 7/2002 pod č. 127, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. ).

Závěr odvolacího soudu, že žalované se podařilo prokázat (unést důkazní břemeno), že dluh ve vztahu k žalobci nevznikl (tj. existence uznaného dluhu byla žalovanou vyvrácena), je závěrem skutkovým. Skutkový stav věci, k němuž soudy nižších stupňů dospěly hodnocením provedených důkazů, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. ) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. ). Je-li prokázáno, že dluh vůbec nevznikl, pak tato skutečnost je způsobilá právní domněnku existence dluhu vyvrátit ( ), neboť je jejím opakem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. ).

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( ).

Zbývající námitky dovolatele nevystihují jediný v úvahu přicházející dovolací důvod, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde.

Podle v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto dovolací soud nemohl k obsahu smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 13. 6. 2007, kterou žalobce předložil dovolacímu soudu dne 6. 6. 2018, přihlédnout.

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl ( ).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 28. 3. 2019

JUDr. Václav Duda

předseda senátu