Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 5870/2017

-139

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

V. H.

I. P.

, bývalá soudní exekutorka Exekutorského úřadu XY, se sídlem XY, zastoupená Mgr. Jiřím Payerem, advokátem se sídlem Korunní 957/35, Praha 2, o 100.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, č. j. -104, takto:

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. -74, zamítl žalobu o zaplacení 100.000 Kč a uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení žalované. Rozhodl tak o nároku na náhradu nemajetkové újmy, jež měla být žalobci způsobena nesprávným postupem žalované v exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , jehož důsledkem mu byla v průběhu let 2011 až 2013 neoprávněně zablokována dispoziční práva k nemovitostem, prováděny srážky z invalidního důchodu a působeny rovněž další finanční a osobní problémy znamenající zásah do jeho svobody, cti a důstojnosti. Soud prvního stupně uzavřel, že byť žalovaná je v řízení pasivně věcně legitimována, nelze podané žalobě vyhovět, neboť uplatněný nárok je ve smyslu ustanovení , , účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), promlčen.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2017, č. j. -104, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, zčásti jej změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobu je třeba zamítnout pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalované soudní exekutorky, neboť předmětem sporu není nárok na náhradu škody, u něhož by bylo možno uvažovat o přímé odpovědnosti žalované, ani nárok z titulu ochrany osobnosti, nýbrž nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované, k jehož odškodnění je příslušný výhradně stát, a to podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „“. Vzhledem k tomu, že žalobě nebylo již z tohoto důvodu možno vyhovět, shledal odvolací soud nadbytečným zabývat se dalšími okolnostmi věci, zejména otázkou promlčení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Namítá, že uplatněný nárok by měl být vymahatelný jak vůči státu, tak vůči žalované, obdobně jako je tomu podle ustálené soudní praxe u žalob na náhradu škody způsobené soudním exekutorem při výkonu veřejné moci. Poukazuje na dikci ustanovení , o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen „“), jež nehovoří o škodě, nýbrž operuje s obecnějším pojmem újma, zahrnujícím rovněž následky nepřiměřeného zásahu do osobnostních práv, resp. další typy nemajetkových újem. Námitky pak vznáší rovněž k posouzení otázky promlčení uplatněného nároku s tím, že ve věci nelze vycházet ze subjektivní dvouleté promlčecí lhůty ve smyslu obč. zák. ani ze stanoveného počátku jejího běhu ke dni právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil nalézacím soudům k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), zastoupeným advokátem ve smyslu a je přípustné podle , neboť otázka povinnosti soudního exekutora k náhradě nemajetkové újmy způsobené v souvislosti s jeho exekuční činností nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Vzhledem k datu napadeného rozhodnutí přitom postupoval podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2. – dále jen „“). Dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ( ) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Právní úprava odpovědnosti soudního exekutora za škodu je obsažena v ustanovení exekučního řádu. Rozhodné znění tohoto ustanovení pro účely stávajícího řízení se podává z čl. IV bodu 1. části druhé , účinného od 1. 1. 2013, podle nějž se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou , 44b, 46, , , a , které se použijí ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Z citovaného přechodného ustanovení plyne, že na odpovědnost za škodu, která byla způsobena činností v exekučním řízení zahájeném přede dnem nabytí účinnosti (tj. i v nyní posuzovaném případě), se použije ustanovení exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (obdobně srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. , publikovaného pod C 14950 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“).

Podle § 32 odst. 1 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor odpovídá za škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle zvláštních předpisů tím není dotčena. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení exekutor se odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení odpovědnost státu za škodu podle zvláštního právního předpisu tím není dotčena (poznámka pod čarou odkazuje na ).

Podle , ve znění účinném do 31. 12. 2012, za výkon státní správy podle se považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu.

Ustanovení § 32 exekučního řádu představuje speciální úpravu odpovědnosti příslušníka specializované profese za škodu způsobenou výkonem jeho odborné činnosti. Zákonnými předpoklady vzniku této objektivní odpovědnosti, u níž se nevyžaduje zavinění, jsou nesprávný výkon činnosti, vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi oběma těmito podmínkami; exekutor se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li existenci liberačního důvodu uvedeného v § 32 odst. 2 exekučního řádu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. , Soubor C 9744). Specifická situace nastávala u případů, kdy exekutor způsobil škodu při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem [jako úřední osoba ve smyslu ustanovení ]. Tehdy podle ustálené soudní praxe za splnění podmínek exekučního řádu odpovídal vedle státu též exekutor sám s tím, že bylo plně věcí poškozeného, po kom se bude domáhat náhrady škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. , uveřejněný pod č. 44/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oba odpovědnostní režimy se však lišily vymezením podmínek, např. po státu se na rozdíl od exekutora nebylo možno domáhat náhrady škody způsobené v souvislosti se všemi činnostmi podle exekučního řádu, nýbrž jen s těmi, jež spadají pod pojem úřední postup ve smyslu , naopak exekutorovi na rozdíl od státu svědčil podle exekučního řádu liberační důvod umožňující mu zprostit se vzniklé odpovědnosti. Tento dvoukolejný systém, lišící postavení exekutora od srovnatelné úřední osoby, jíž je notář, byl k 1. 1. 2013 odstraněn z důvodů podrobně rozebraných v článku Mgr. Vojtěcha Příkopy Odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí soudního exekutora, Komorní listy 1/2015, s. 23.

Jestliže je ovšem v posuzované věci třeba užít právní úpravu účinnou do 31. 12. 2012, jak bylo vyloženo, považuje se za škodu podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu újma projevující se v majetkové sféře poškozeného, jež je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou je zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí, ušlým ziskem je pak újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde k rozmnožení majetkových hodnot, ačkoliv se to s ohledem na pravidelný běh věcí dalo očekávat. O nemajetkové újmě lze pak oproti tomu hovořit, pokud nastalá újma spočívá v narušení osobnostní sféry poškozeného, která nemá hodnotu měřitelnou v penězích, a proto nevede ani k žádnému snížení jeho majetku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. ). V posuzované věci se žalobce domáhal po žalované bývalé soudní exekutorce náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku jejího nesprávného úředního postupu, jenž spočíval v prodlení s rozhodnutím o zastavení proti němu neoprávněně vedené exekuce. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že rozhodná právní úprava nezakládala žalobci právo domáhat se vůči žalované náhrady za takovou újmu. Na rozdíl od , který výslovně upravuje odpovědnost státu jak za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (), tak s účinností od 27. 4. 2006 (srov. novelu provedenou ) i za vzniklou nemajetkovou újmu (), ustanovení exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, upravovalo toliko odpovědnost soudního exekutora za způsobenou škodu, tj. majetkovou újmu vyjádřitelnou v penězích. Pokud by soudy za této situace přiznaly žalobci právo požadovat po soudní exekutorce vedle náhrady škody rovněž náhradu vzniklé nemajetkové újmy, postupovaly by v rozporu s touto zákonnou dikcí a umožnily tím uplatnění nároku, jenž právní řád poškozenému nepřiznával.

Dovolatel má pravdu, že nyní účinné znění exekučního řádu hovoří o povinnosti exekutora hradit újmu, což je pojem, který od účinnosti , , zahrnuje jak majetkovou újmu (škodu), tak nemajetkovou újmu. S účinností od 1. 1. 2014 lze tedy vůči exekutorovi požadovat též náhradu nemajetkové újmy, to však pouze v případech jeho vlastní samostatné povinnosti k náhradě, tedy činností mimo výkon veřejné moci. Z této legislativní a terminologické změny tak nelze dovozovat nároky ve vztahu k činnostem, jež exekutor provedl před účinností těchto změn.

Dovolacími námitkami k otázce promlčení uplatněného nároku se dovolací soud nezabýval, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nezávisí.

Napadené rozhodnutí je tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a , neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 2. 2019

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu