Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Tdo 111/2019

-24

USNESENÍ

M. H.

,

nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. , který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

se

dovolání obviněného M. H.

odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. , uznal obviněného M. H. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že

společně s již odsouzeným T. K., nar. XY, a s nimi další neidentifikované osoby v době kolem 02:00 hodin dne 1. 5. 2017 v ulici XY v obci XY, okres Praha-východ, v blízkosti tamní autobusové zastávky fyzicky napadli dále jmenované poškozené tím, že je strčením rukama srazili na zem a poté je bili střední až větší silou rukama a nohama do těla, čímž způsobili poškozenému L. Š., nar. XY, zlomeninu základní části článku třetího prstu levé ruky, vyžadující aplikaci sádrové fixace na dobu dvou týdnů, dále kožní oděrky v bederní krajině, kožní oděrky na levém rameni a pohmoždění nosu, a poškozenému M. N., nar. XY, některým z úderů zlomeninu spodiny očnice vlevo s prolapsem dolního přímého svalu, krevní výrony okolo obou očí a krevní výron ve spojivce levého oka vyžadující operační zákrok a zavedení nosního katetru po dobu do 24. 5. 2017.

2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil mu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný

trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu patnácti měsíců. Dále mu uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost rukou společnou a nerozdílnou s odsouzeným T. K. nahradit poškozené VZP ČR, Regionální pobočka Praha, pobočka pro Hl. m. Prahu a Středočeský kraj, Na Perštýně 359/6, Praha 1, škodu ve výši 30 278 Kč, a poškozenému M. N., narozenému XY, bytem XY, škodu ve výši 48 347 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak odkázal poškozeného M. N. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. , tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaromíra Štůska, LL.M., dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. V dalším textu svého podání, jež je v naprosté většině formulačně totožné s textem odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, dovolatel zopakoval, že soud prvního stupně nehodnotil provedené důkazy správně, když tyto byly hodnoceny zcela, pouze a jen v jeho neprospěch a navíc, zejména pak výpovědi svědků, si poměrně zásadně odporují. Vytkl nalézacímu soudu, že rozhodl odsuzujícím rozsudkem, aniž by se s těmito rozpory řádně vypořádal, čímž porušil zásadu in dubio pro reo. Následně poukázal na konkrétní zásadní rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků a vyslovil názor, že byť se jedná o posouzení skutkových závěrů, právě tyto v souhrnu vedly soudy obou stupňů k chybnému právnímu závěru. Zdůraznil, že oba poškození sice uvedli, že jej byli schopni během potyčky identifikovat, nicméně také to, že incidentu se účastnily i další osoby, takže proti nim stálo celkem šest až osm osob; tato jejich tvrzení nekorespondují s výpověďmi svědkyň M. B. a J. Z., jež vypověděly, že poškození jim řekli, že neví, kdo je napadl, a byla to prvně jmenovaná svědkyně, která jako první řekla jeho jméno a jméno druhého obviněného T. K., ovšem samotný útok neviděla. Upozornil i na to, že ani jeden z poškozených současně nebyl schopen s určitostí říci, kdo z útočníků stál proti komu, resp. proti komu stál on, a za této situace tak nelze bez pochybností uzavřít, že to byl právě on, kdo způsobil poškozeným předmětná zranění, a nelze jednoznačně prokázat jeho zapojení do potyčky a s tím související zavinění. Vyjádřil přesvědčení, že není možné učinit jednoznačný závěr ostatně ani o průběhu potyčky, když výpovědi poškozených se rozcházejí v několika bodech (například poškozený L. Š. tvrdil, že si před potyčkou bral věci z auta, poškozený M. N. však uvedl, že k autu vůbec nešli, stejně jako se neshodli v tom, kdy byli oba na zemi, resp. v jakém okamžiku byl jeden na zemi a druhý v křoví), a tudíž jsou zcela rozporuplné a nevěrohodné s tím, že neodpovídají jedna druhé, a navíc nejsou v souladu ani s výpověďmi ostatních svědků. Konkretizoval, že nekorespondují výpovědím svědků P. Š. a M. K., kteří shodně popřeli, že by se potyčky účastnili, čímž podpořili jeho výpověď a výpověď obviněného T. K., že do potyčky byli zapojeni pouze poškození a oba obvinění.

6. S poukazem na shora zmíněné skutečnosti obviněný vyslovil názor, že nelze bez pochybností učinit závěr o skutkovém stavu a celkovém průběhu daného incidentu, tj. nelze bez dalších pochybností uzavřít, že trestný čin spáchal právě on a způsobil poškozeným zranění. Namítl, že napadené rozhodnutí tak je v extrémním nesouladu co do jeho skutkových a právních závěrů a skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s jeho právem na spravedlivý proces.

7. Vzhledem k výše uvedenému se dovolatel domníval, resp. navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil „napadený rozsudek“ a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.

8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu uvedl, že ačkoliv v něm obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, svými námitkami napadl proces dokazování, vlastní hodnocení provedených důkazů a soudy zjištěný skutkový stav. Tím se dostal mimo dosah deklarovaného dovolacího důvodu, a to i přestože současně namítl existenci extrémního nesouladu co do skutkových a právních závěrů.

9. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

10. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 29. 1. 2019). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím jeho obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

13. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

, který je dán tehdy, jestliže

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

14. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež podřadil pod uvedený dovolací důvod, směřovaly výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů oběma nižšími soudy (zejména výpovědí obou poškozených a dalších svědků, jejichž věrohodnost zpochybnil s poukazem jednak na vzájemné zásadní rozpory mezi výpověďmi poškozených a jednak na nesoulad těchto výpovědí s výpověďmi ostatních svědků, přičemž tvrdil, že provedené důkazy byly navzdory takovým rozporům hodnoceny zcela v jeho neprospěch) a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily (měl za to, že o průběhu potyčky a o skutkovém stavu nelze za dané důkazní situace učinit jednoznačný závěr a není možné bez dalších pochybností uzavřít, že to byl právě on, kdo svým jednáním způsobil poškozeným zranění, tj. že se dopustil předmětné trestné činnosti). Současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů – výpovědí poškozených a dalších svědků – a vyslovil názor, že míru jeho zapojení do potyčky a s tím související zavinění pak nelze jednoznačně prokázat. Vzhledem k jím tvrzeným skutečnostem se domníval, že soudy na podkladě vadného hodnocení provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým závěrům a následně i k chybným závěrům právním o tom, že poškozeným úmyslně ublížil na zdraví a naplnil skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku (ohledně právní kvalifikace daného skutku též jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku žádné námitky nevznesl).

15. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť byly zaměřeny výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany rozhodujících soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku včetně chybného závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl (mimo jiné) uznán vinným. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů

dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. , aj.).

16. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že hodnotily důkazy zcela v rozporu se zásadou

in dubio pro reo

, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v d a tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností ( tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.

17. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků

spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně

garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. , , ). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů

spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů

opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů

provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. , aj.).

18. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů

a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě

svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také podrobně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se řádně i obhajobou obviněného (srov. zejména strany 6 až 8 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil rovněž soud odvolací v odůvodnění svého usnesení, přičemž se opětovně zabýval i obhajobou obviněného spočívající v setrvalém zpochybňování způsobu hodnocení zejména výpovědí poškozených a dalších svědků a učiněných skutkových zjištění (srov. stranu 3 odůvodnění jeho usnesení). Nejvyšší soud se s úvahami a skutkovými a právními závěry obou soudů nižších instancí ztotožňuje a nemá, co by jim v tomto směru mohl vytknout.

19. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

20. Pokud by pak výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

21. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. a sp. zn. , v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 2. 2019

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu