Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1367/2017

-222

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 399 561,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j. -208, t a k t o:

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou po žalované domáhal zaplacení částky 1 399 561,40 Kč spolu se „zákonnými úroky z prodlení od 6. 7. 2015“, sestávající z částky 500 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy a dále z částky 899 561,40 Kč co by náhrady majetkové újmy spočívající v nákladech právního zastoupení ve výši 830 201,40 Kč a ušlém zisku 69 360 Kč (408 dní vazby x 170 Kč), které mu měly vzniknout v souvislosti s trestním řízením vedeným proti jeho osobě u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. (dále též „posuzované řízení“).

Městský soud v Praze (dále též jako „soud odvolací“) svým rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. -208, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodl, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 1 399 561,40 Kč se zákonným úrokem od 6. 7. 2015, se zamítá (výrok I.) a žalobce je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit žalované částku 1 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vyšel i soud odvolací, byl žalobce rozsudky vydanými v posuzovaném trestním řízení dílem obžaloby (z trestného činu zpronevěry, ublížení na zdraví a neposkytnutí pomoci) zproštěn, dílem byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na dobu 4 let a dílem bylo jeho trestní stíhání zastaveno, přičemž poslední rozhodnutí, rozsudek Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. , nabylo právní moci vyhlášením dne 16. 1. 2012. Obhájkyni žalobce bylo toto rozhodnutí doručeno dne 9. 2. 2012. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody i imateriální újmy u žalované, ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „“), dne 6. 2. 2015 a téhož dne uplatnil svůj nárok i žalobou u soudu prvního stupně. Ze strany žalované nebylo žádosti žalobce vyhověno, a to ani částečně, když žalovaná vznesla námitku promlčení.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce uplatnil své nároky žalobou podanou u soudu dne 6. 2. 2015, tedy po uplynutí jak tříleté promlčecí lhůty pro náhradu majetkové škody (dle ), počítané od právní moci posledního rozhodnutí vydaného v posuzovaném řízení ve vztahu k žalobci (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. ), která marně uběhla dne 16. 1. 2015, tak i po uplynutí subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy (dle ), které marně uběhla dne 16. 7. 2012. Soud dále neshledal vznesenou námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná nečinila nic, co by k podobnému závěru mohlo vést.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“), zastoupený advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. a čl. II bod 2. ), dále jen „“, jako nepřípustné odmítl.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel v dovolání především vyjadřuje nesouhlas s výkladem soudy obou stupňů, kdy tyto označily za počátek běhu subjektivních promlčecích lhůt datum právní moci (vyhlášení) konečného rozhodnutí vůči žalobci v posuzovaném řízení. Dovolatel opakovaně namítá, že nebyl přítomen tomuto vyhlášení, protože se jej účastnila jeho obhájkyně a pouze jí bylo konečné rozhodnutí doručeno, a soudy se tak nezabývaly otázkou, kdy se dozvěděl o výsledku řízení a od jakého dne tak začala běžet subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody a imateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem.

Uvedená otázka přípustnost dovolání podle nemůže založit, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže počátek promlčecí lhůty podle i počítal od právní moci zrušovacího rozhodnutí, v daném případě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. .

Zrušovacím rozhodnutím je třeba rozumět každé rozhodnutí, které zrušuje nebo mění, popřípadě popírá účinky vykonatelného, respektive pravomocného rozhodnutí pro jeho nezákonnost (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. ; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), jež je příčinou vzniku škody.

Doručením (oznámením) zrušovacího rozhodnutí se má na mysli den, kdy zrušovací rozhodnutí nabylo právní moci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. ), neboť teprve tímto dnem lze mít dřívější rozhodnutí za odklizené, což je podmínkou pro uplatnění nároku poškozeného (bez odklizení rozhodnutí, které způsobilo újmu, resp. popření jeho účinků nelze uvažovat o tom, že by šlo o rozhodnutí nezákonné).

V případě trestního stíhání, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, popřípadě postoupením věci jinému orgánu se má za zrušující rozhodnutí právě pravomocné rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby, popřípadě postoupení věci jinému orgánu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. ). To platí i pro případy náhrady nemajetkové újmy, u kterých věta druhá ustanovení modifikuje počátek běhu promlčecí lhůty podle . Je tomu tak proto, že ačkoliv nemajetková újma typicky vzniká trestně stíhanému již v průběhu trestního stíhání, nárok na její náhradu může uplatnit teprve ve chvíli, kdy jeho trestní stíhání skončí zastavením nebo zproštěním obžaloby. Byla-li tedy osoba trestně stíhaná zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle věty první běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, ).

Z uvedeného současně vyplývá, že přípustnost dovolání podle nemůže založit ani otázka, zda promlčecí lhůta neměla být počítána až od skončení dovolacího řízení v uvedené trestní věci, které se nadto netýkalo přímo žalobce ale spoluobžalovaných, takže jeho výsledek ani nemohl na právní moci zprošťujícího výroku rozsudku nic změnit (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. ).

Rovněž tak řešení otázky případného rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy v napadeném rozhodnutí, potažmo v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil a podle kterého žalovaná nečinila žádné nekorektní kroky bránící žalobci ve včasném uplatnění jeho nároku, není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002; a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. ; ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. ; ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. ; ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. ; ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. ). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. ).

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ( ).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 3. 2019

JUDr. Pavel Simon předseda senátu