Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 1638/2018

24 Cdo 1638/2018-413

USNESENÍ

J. H.,

B. R.,

narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží č. 139/57, o zaplacení 253.333 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2017, č. j. -364, takto:

I. Dovolání žalované

se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( )

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.9.2017, č.j. -364, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10.10.2016, č.j. -259, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 253.333 Kč s příslušenstvím; podle odůvodnění rozsudku uvedená částka představuje bezdůvodné obohacení žalované, která převzala krátce před smrtí J. R. (zemřelého dne 20.12.2013) s jeho souhlasem do opatrování finanční prostředky, nebylo však prokázáno, že si je měla ponechat nebo je předat jiným osobám na úhradu tvrzených půjček; do aktiv dědictví po J. R. byla do aktiv dědictví zařazena peněžní hotovost 350.000 Kč, stejně jako do aktiv dědictví po jeho manželce E. R. (zemřelé dne 30.1.2013), a podle usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27.2.2014, č.j. -41, a ze dne 27.2.2014, č.j. -70, tyto finanční prostředky zdědily J. H. (žalobkyně), D. K. a M. J.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud řešil označené otázky v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2011, sp. zn. , namítá, že „žalobkyně jako pouze jedna z dědiček má aktivní legitimaci svým jménem uplatnit pohledávku zůstavitele či její část vůči třetí osobě jedině v rozsahu vypořádání takové pohledávky v dědictví v její prospěch; není-li v dědictví vypořádána žádná pohledávka, mají aktivní legitimaci k žalobě pouze všichni dědici společně, nikoliv žalobkyně sama“, v dané věci však nebyla v dědictví projednána žádná pohledávka, jen peníze na hotovosti; odvolací soud se k tomuto argumentu v napadeném rozhodnutí „vyjadřuje jen citací slov námitky žalobkyně o tom, že rozlišování hotovosti a pohledávky by bylo přepjatým formalismem“, což nemůže obstát, kritérium zásadního rozlišení mezi peněžní hotovostí a pohledávkou řeší právní praxe běžně a opakovaně, což bylo Nejvyšším soudem vysvětleno i v rozhodnutí ze dne 18.10.2007, sp. zn. . Žalovaná dále namítá, že napadené rozhodnutí vychází z provedeného důkazu obsahem dědického spisu jako důkazu veřejnou u podle , a to „i v rozsahu doložení tím existence aktiv vůči třetím osobám“, a že „tento právní závěr ve svém důsledku zároveň přenesl důkazní břemeno na žalovanou tím, že od ní k úspěchu ve sporu vyžaduje vyvrácení obsahu listiny“, přitom z argumentace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2015, sp. zn. , vyplývá, že „ani potvrzení dědictví či schválená dohoda o vypořádání dědictví nejsou způsobilé založit zákonný předpoklad skutečné existence tvrzeného aktiva i vůči třetím osobám, dokladuje se tím pouze zjištění, že toto aktivum dědicové v řízení shodně tvrdili a případně se navzájem o ně vypořádali – není však závazným zjištěním objektivní existence aktiv“. Žalovaná také opakuje své odvolací námitky proti správnosti skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, s tím, že na ně odvolací soud dostatečně nereagoval.

Dovolání žalované není podle ustanovení přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. To platí jak z hlediska závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně k podání žaloby pouze jí samotnou, bez ostatních dědiců, neboť žalobu podala až po právní moci usnesení, kterými bylo rozhodnuto o nabytí dědictví, a předmětem žaloby je jen část peněz, o nichž bylo v řízeních o dědictví rozhodováno (na rozdíl od situace řešené dovolacím soudem ve věci sp. zn. ), stejně i z hlediska označení nároku, z něhož se bezdůvodné obohacení dovozuje (k označení „peníze na hotovosti“ a „pohledávka“ srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8.2012, sp. zn. ; dovolatelkou uvedený rozsudek dovolacího soudu sp. zn. řeší právní otázky vyplývající ze vstupu dědiců do práv a povinností zemřelého majitele účtu u peněžního u, na který byly peníze složeny, což na danou věc nedopadá), a také z hlediska závaznosti rozhodnutí vydaného v řízení o dědictví pro třetí osoby, když soudy v souladu s ustanovením , ve znění účinném v době smrti J. R. a E. R., i v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. zpráva občanskoprávního kolegia NS ČSR z 10.5.1981, Cpj 165/81; rozhodnutí NS ČR ze dne 31.1.1990, sp. zn. ; usnesení NS ČR ze dne 2.3.1999, sp. zn. ) respektovaly, že pro osoby, které nebyly účastníky řízení o dědictví, není výrok rozhodnutí o majetku zařazeném do aktiv dědictví závazný - proto také ohledně existence peněžních prostředků svěřených J. R. do úschovy J. B., později předaných žalované, a určení, jak s nimi má být dále naloženo, prováděly v řízení o žalobě dokazování.

Pokud žalovaná v dovolání vznesla také výhrady ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění a proti hodnocení důkazů odvolacím soudem (zejména výpověďmi svědků), a činí-li z výsledků dokazování odlišná skutková zjištění, než odvolací soud, a z nich dovozuje vlastní (odlišný) právní názor na věc, uplatnila tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení (z něhož vyplývá, že dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění); dovolání tak trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá )

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2019

JUDr. Roman Fiala předseda senátu