Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
2C11E055E641E840C12583E50018040B.html
HTML · 19.14 KB
No categories available
6 Tz 10/2019
6 Tz 10/2019-26
ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
zemřelého K. C.,
Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1949, sp. zn. Ktr-759/49-I,
byl porušen zákon
v ustanovení § 47 zákona č. 193/1920 Sb., branný zákon republiky Československé, v neprospěch obviněného K. C.
Tento rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1949, sp. zn. Ktr-759/49-I,
se zrušuje
. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný K. C., nar. XY, naposledy bytem XY, okr. XY, zemřelý dne 23. 2. 1991,
se
podle § 226 písm. b) tr. ř.
zprošťuje
obžaloby pro skutek spočívající v tom, že
„povolán svolávacím lístkem DOV Místek ze dne 17. května 1949 k nastoupení vojenského cvičení na dobu 21 dnů s nástupem dne 15. srpna 1949, odepřel převzít svolávací lístek a vojenské cvičení nenastoupil“
, čímž měl spáchat přečin neuposlechnutí povolávacího rozkazu k nástupu cvičení ve zbrani podle § 47 zák. č. 193/1920 Sb., branný zákon republiky Československé, neboť označený skutek není trestným činem.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1949, sp. Ktr-759/49-I., byl obviněný K. C. uznán vinným přečinem neuposlechnutí povolávacího rozkazu k nástupu cvičení ve zbrani podle § 47 zákona č. 193/1920 Sb., branného zákona republiky Československé, a byl podle § 47 zák. č. 193/1920 Sb., odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř týdnů nepodmíněně, zostřeného jedním tvrdým ložem týdně. Právní moci rozsudek nabyl dne 23. 11. 1949.
Podle zjištění bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci, jak vyplývá z jeho rozsudku ze dne 23. 11. 1949, sp. zn. Ktr-759/49-I, spáchal obviněný uvedený přečin tím, že byť
„povolán svolávacím lístkem DOV Místek ze dne 17. května 1949 k nastoupení vojenského cvičení na dobu 21 dnů s nástupem dne 15. srpna 1949, odepřel převzít svolávací lístek a vojenské cvičení nenastoupil“.
Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného u Nejvyššího soudu dne 17. 1. 2019 stížnost pro porušení zákona, ve které vytkl shora uvedenému rozsudku nesprávnost výroku o vině. Poukázal na to, že obviněný byl odsouzen za to, že uplatnil právo na svobodu svědomí, které i v té době bylo garantováno § 15 odst. 1 Ústav y Československé republiky z 9. května 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) a mj. dále poukázal na účel ustanovení § 1 odst. 1 , 2 zák. č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci a závěry Ústavního soudu plynoucí z jeho rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 42/02 . S ohledem na shora uvedené skutečnosti ministr spravedlnosti závěrem podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 47 zák. č. 193/1920 Sb., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1949, sp. zn. Ktr-759/49-I, jakož zrušil i všechna další na tento rozsudek navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že obviněný,
„povolán svolávacím lístkem DOV Místek ze dne 17. května 1949 k nastoupení vojenského cvičení na dobu 21 dnů s nástupem dne 15. srpna 1949, odepřel převzít svolávací lístek a vojenské cvičení nenastoupil“.
Obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller se plně ztotožnil se závěry ministra spravedlnosti. Poukázal na to, že v předmětné trestní věci se jednalo o obdobné jednání, pro které byl obviněný také následně odsouzen. S ohledem na toto zjištění se ztotožnil s návrhem ministra spravedlnosti, načež dodal, že jsou dostatečné podklady k tomu, aby Nejvyšší soud mohl postupovat podle § 271 odst. 1 tr. ř. a obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.
Intervenující státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství se plně ztotožnila s obsahem podané stížnosti pro porušení zákona a závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud této stížnosti pro porušení zákona vyhověl a vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon, napadené rozhodnutí stejně jako rozhodnutí obsahově navazující zrušil a sám rozhodl podle § 271 odst. 1 tr. ř. tak, že obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
S ohledem na omezené množství listin, které měl Nejvyšší soud k dispozici [pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1949, sp. zn. Ktr-759/49-I], mohl tento z rozsudku, který byl napaden stížností pro porušení zákona konstatovat, že obviněný byl uznán vinným pro skutek kvalifikovaný podle § 47 zák. č. 193/1920 Sb., jako přečin neuposlechnutí povolávacího rozkazu k nastoupení vojenského cvičení ve zbrani, spočívající v tom, že obviněný, ač
„povolán svolávacím lístkem DOV Místek ze dne 17. května 1949 k nastoupení vojenského cvičení na dobu 21 dnů s nástupem dne 15. srpna 1949, odepřel převzít svolávací lístek a vojenské cvičení nenastoupil“.
Dále z napadeného rozsudku vyplynulo, že obviněný byl podle § 47 zák. č. 193/1920 Sb., odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř týdnů nepodmíněně, zostřeného jedním tvrdým ložem týdně. Právní moci rozsudek nabyl dne 23. 11. 1949. Z odůvodnění rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1949, sp. zn. Ktr-759/49-I, rovněž Nejvyšší soud zjistil, že obviněný poté, co odmítl převzít svolávací lístek a vojenské cvičení dne 15. 8. 1949 nastoupit,
„napsal a odeslal DOV Místek dopis, s nímž současně vrátil svůj vojenský list s prohlášením, že po studiu náboženských knih a zejména spisů Chelčického a Komenského odmítá se účastniti přímo či nepřímo jakékoli války a tudíž také vykonávati vojenské cvičení“.
Nejvyšší soud v souvislosti s předmětnou trestní věcí poukazuje na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 , že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavo u 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústav ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala, ale i v § 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobo d, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“. Dále je nutno přiměřeně odkázat na právní názor Ústavního soudu vyslovený v jeho nálezu ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 290/05 (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 14/2005 Tz 14/2005).
Po přezkoumání napadeného rozsudku a s ohledem na závěry plynoucí ze shora uvedených rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že bývalý Krajský vojenský soud v Olomouci postupoval v rozporu se zákonem, když svým rozsudkem ze dne 23. 11. 1949, sp. zn. Ktr-759/49-I, uznal obviněného vinným přečinem podle § 47 zák. č. 193/1920 Sb., a tohoto odsoudil podle § 47 zák. č. 193/1920 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání čtyř týdnů nepodmíněně, zostřeného jedním tvrdým ložem týdně. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1949, sp. zn. Ktr-759/49-I, byl porušen zákon
v ustanovení § 47 zákona č. 193/1920 Sb., branný zákon republiky Československé, v neprospěch obviněného K. C.
Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Při splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud rozhodl ve věci sám a podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného K. C. zprostil
obžaloby pro skutek spočívající v tom, že
„povolán svolávacím lístkem DOV Místek ze dne 17. května 1949 k nastoupení vojenského cvičení na dobu 21 dnů s nástupem dne 15. srpna 1949, odepřel převzít svolávací lístek a vojenské cvičení nenastoupil“,
neboť skutek, kterým byl obviněný uznán vinným není trestným činem.
P o u č e n í :Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu