Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 4146/2018

-369

USNESENÍ

J. N.

L. N.

, narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Kvapilem, advokátem se sídlem v Praze, Národní 21, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, č. j. -334, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2018, č. j. -340, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 13 552,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce Mgr. Petra Kvapila.

Stručné odůvodnění ( ):

Žalobce se domáhal vypořádání společného jmění manželů („SJM“). Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 19. 6. 2017, č. j. -290, přikázal do vlastnictví žalobce a žalované movité věci ze zaniklého SJM tam specifikované. Ve výroku II. bod b) přikázal žalované závazek vůči D. J. ve výši 1 200 000,- Kč. Uložil žalobci povinnost zaplatit žalované vyrovnávací podíl ve výši 840 300,- Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení, svědečném a znalečném (výroky IV. – VI.).

Městský soud v Praze („odvolací soud”) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. -334, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2018, č. j. -340, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. bodu b) tak, že žalobci přikázal závazek vůči D. J. ve výši 850 000,- Kč a žalované závazek ve výši 350 000,- Kč; jinak rozsudek ve výrocích o věci samé potvrdil (výrok I.). Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované vyrovnávací podíl ve výši 1 700,- Kč. Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku podává žalobce („dovolatel”) dovolání; navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky nalézacích soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených ( ).

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [ („“)].

Jediným dovolacím důvodem je skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ).

Podle musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle věty první dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle věty první dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě () odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. ). Nevymezení nebo nesprávné vymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání. Tak je tomu i v této věci.

Dovolatel opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že „na základě“ usnesení Nejvyššího soudu vydaného v této věci pod č. j. -127 „lze dojít k závěru o existenci lichevní smlouvy; dále tvrdí, že odvolací soud se odchýlil „od ustanovené judikatury Ústavního soudu“, kterou neuvádí; rovněž, bez bližšího odůvodnění, tvrdí, že mu „nebyla poskytnuta ochrana ve smyslu LPS a nebyla zachována rovnost účastníků“ ( LPS). Těmito námitkami se pro nedostatek jejich bližší specifikace ve smyslu nebylo možno zabývat.

Rozhodnutí odvolacího soudu se nijak neodchýlilo od poznámky vyslovené nad rámec dovolacího přezkumu (tzv. poznámka obiter dicta, která není pro odvolací soud závazná), ve které dovolací soud uvedl, že závěr o tom, že dohoda o zúžení společného jmění účastníků je platná, je předčasný, a upozornil na možnost posouzení smlouvy o zúžení SJM jak smlouvy lichevní. Tvrzení dovolatele v tomto směru je tak obecné, že nevytváří možný základ pro dovolací přezkum. Nicméně lze dodat, že soudy se v dalším řízení možností, že vůle žalobce se vytvářela pod vlivem duševní poruchy a že mohlo jít o lichevní smlouvu, řádně zabývaly; odvolací soud konstatoval, že žalobce neprokázal, že by v době uzavření smlouvy byl jeho zdravotní stav takový, že by ovlivňoval jeho vůli, tedy že by měl vážné zdravotní problémy, že by užíval ve zvýšené míře antidepresiva či sedativa; uvedl, že v rozhodné době vykonával náročnou práci manažera a netvrdil, že by při výkonu funkce, kdy musel „odolávat zvýšenému tlaku a operativně se rozhodovat, se jeho nemoc nějak projevovala. Byl též jasně zjištěn motiv, který dovolatel ostatně uvedl sám na č. l. 55v.; šlo o to, aby v případě jeho smrti dědictví nenabyly jeho děti, se kterými se od jejich 7 let až do roku 2008 (kdy jim bylo okolo 30 let) nestýkal. Za takto zjištěného skutkového stavu již bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalovaná o zdravotním stavu žalobce věděla – tento stav v době uzavření dohody o zúžení SJM její platné uzavření nevylučoval.

Ani tvrzení o „extrémním rozporu“ mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nemůže samo o sobě založit přípustnost dovolání, a navíc tu ani takový rozpor není. Odvolací soud uvedl, že nebylo prokázáno, že by manželka dovolatele věděla něco o jeho „psychastenické poruše“, diagnostifikované až v roce 2011, tedy nikoliv, že by nic nevěděla o jeho zdravotním stavu. Jistě, manželka jej v roce 2005, kdy byl hospitalizován, v nemocnici navštěvovala (tvrdila, že podle sdělení lékařů „se nejednalo o mozkovou příhodu, ale měl bloklou krční páteř“). Z propouštěcí zprávy neplynulo, že by zdravotní stav žalobce byl dlouhodobě vážný; ostatně k podpisu dohody o zúžení SJM došlo až dva roky poté, v roce 2007 (viz str. 8 a 9 rozsudku odvolacího soudu). Ani to, že v roce 2011 uvedenou poruchu v souvislosti s trestním řízením určil znalec, ještě nezakládá nezpůsobilost uzavřít dohodu v roce 2007.

K platební povinnosti: Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 1 700 Kč; v této části není dovolání přípustné [ – viz k tomu též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. ]. Žalobci byla přikázána polovina společného dluhu vůči synovi žalované ve výši 850 000 Kč, nebyla mu však ohledně této částky uložena platební povinnost; pokud by jej syn žalované proti němu uplatnil, mohl by promlčení namítat. Není tu ostatně ani nepřímo uvedeno nic, co by mohlo založit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání podle věty první odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.

V Brně dne 30. 1. 2019

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu