Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1876/2018

-198

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42/390, identifikační číslo osoby 69797111, adresa pro doručování Územní pracoviště Brno, Příkop 11, proti žalované BONVER WIN, a.s., se sídlem Ostrava – Jih, Hrabůvka, Cholevova 1530/1, identifikační číslo osoby 25899651, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem se sídlem Praha 8, Pobřežní 394/12, o zaplacení úroků a úroků z prodlení jako příslušenství, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, č. j. -166, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. -166, potvrdil rozsudek ze dne 31. 1. 2017, č. j. -137, ve znění opravných usnesení ze dne 30. 6. 2017, č. j. -153, ze dne 14. 7. 2017, č. j. -156, a ze dne 12. 4. 2018, č. j. -183, jímž Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku „7 % úrok z částky 21 000 000 Kč od 13. 1. 2009 do 2. 8. 2012, 7 % úrok z částky 11 000 000 Kč od 3. 8. 2012 do 22. 12. 2014, 7,5 % úrok z prodlení z částky 21 000 000 Kč od 1. 8. 2012 do 2. 8. 2012 a 7,5 % úrok z prodlení z částky 11 000 000 Kč od 3. 8. 2012 do 22. 12. 2014“ a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II body 1 a 7 , čl. II bod 2 , čl. II bod 2 , dále jen „“), přípustné.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Podrobně se vyjádřila ke všem dovolacím námitkám a zcela se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaná usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena“, konkrétně na „posouzení nezbytnosti předchozího souhlasu soudu s podáním žaloby“. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že žalobkyně nedisponovala předchozím souhlasem soudu k podání žaloby podle , o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění do 31. 5. 2015 (tj. před novelou provedenou ). Zcela přitom pomíjí, že soudy dovodily legitimaci žalobkyně k podání žaloby z rozhodnutí Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality ze dne 14. 9. 2011, jímž byla žalobkyně pověřena výkonem správy zajištěného majetku. K její aktivní legitimaci se vyjádřil též Krajský soud v Ostravě jako soud činný v trestním řízení, který svým přípisem ze dne 14. 9. 2012 sdělil, že žalobkyně má při správě předmětné pohledávky vystupovat v roli řádného hospodáře a činit všechny kroky, které by v dané situaci mohl činit jejich věřitel za účelem uspokojení svých pohledávek, čímž výslovně vyjádřil souhlas s podáním žaloby. Žalobkyně tedy postupovala v úzké součinnosti se všemi orgány činnými v trestním řízení (vedeném vůči věřiteli žalované) včetně soudu, u kterého bylo vedeno trestní řízení. Nezbývá tedy než konstatovat, že otázka, kterou žalovaná v této souvislosti předložila dovolacímu soudu jako dosud neřešenou, je založena na jiném skutkovém základu, než z jakého vycházely soudy (že žalobkyně pověřením, resp. ani souhlasem k podání žaloby k vymožení předmětné pohledávky nedisponovala). Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci ( a contrario).

Za dovolacím soudem dosud neřešenou má žalovaná rovněž otázku „posouzení účinků inhibitoria“ vyvolaného exekučním příkazem. V souvislosti s tím prosazuje, že vydáním exekučního příkazu podle , daňový řád, původní věřitelka žalované (a tudíž i žalobkyně) „ztratila právo navymáhání“. Takto prezentovaná formulace však nenaplňuje požadavek určitého vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Současná právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí. Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal úplnou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení danými zejména ustanovením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. , či ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. ). Je zjevné, že dovolatelčina rozsáhlá polemika se závěry odvolacího soudu výše uvedeným požadavkům nevyhovuje. Nadto s tvrzením, že žalobou uplatněné právo „zaniklo v důsledku inhibitoria, které nastalo po vydání exekučního příkazu dle daňového řádu“, dovolatelka přichází v rozporu s ustanovením až v dovolání.

Výtkou, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s její argumentací vztahující se k účinkům inhibitoria vyvolaného exekučním příkazem, žalovaná především nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítá vadu řízení ve smyslu věta druhá , k níž dovolací soud přihlíží jen - za zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné. Odvolací soud neměl důvod se k právní otázce účinků inhibitoria vyvolaného exekučním příkazem vyjadřovat, neboť žalovaná v odvolání v tomto směru žádné námitky neuplatnila. Námitky, kterými žalovaná v dovolání zpochybňuje rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou obsoletní, neboť dovolací řízení neslouží k přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně ( a contrario).

Námitkou, že „žalovanému nemělo být uloženo zaplatit soudní poplatek a naopak mu mělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť žaloba měla být zamítnuta, a že k zastavení řízení nedošlo pro chování žalovaného“, dovolatelka nevymezila žádnou otázku procesního či hmotného práva, kterou by se dovolací soud měl zabývat.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle věty první odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 23. 1. 2019

JUDr. Václav Duda předseda senátu