Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2696/2018

-178

USNESENÍ

Židovské obce Plzeň

,

IČ 497 77 122, se sídlem v Plzni, Smetanovy sady 80/5, zastoupené Mgr. Ladislavem Proškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, za účasti

České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. , , , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2018, č. j. -149, , t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, č. j. -113, , , ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. 2. 2018, č. j. -136, , , o vydání ve výroku specifikovaných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně, čímž nahradil jím citované rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (výrok I.), ve vztahu k ve výroku jmenovaným nemovitostem žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i státu (výroky III. a IV.). Krajský soud shledal žalobkyni osobou oprávněnou ve smyslu , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „“), neboť je náboženskou společností, která v rozhodném období podle jmenovaného zákona utrpěla majetkovou křivdu. Příkoří, jež jí bylo způsobeno, odpovídá situaci předvídané v , poněvadž předmětný majetek pozbyla na základě smlouvy ze dne 7. 11. 1974 uzavřené v tísni, jíž lze dle názoru soudu prvního stupně v případě církevních subjektů předpokládat především vzhledem k protináboženské orientaci komunistického režimu. Jelikož část žalobou žádaných nemovitostí netvoří součást původních pozemků, rozhodl krajský soud na základě oddělovacího plánu pořízeného v průběhu řízení o vydání odpovídajících dílů, u nichž neshledal přítomnost překážek ve smyslu a f) Ve zbytku žalobu zamítl.

K odvolání účastnice řízení přezkoumal zmíněné rozhodnutí Vrchní soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 15. 3. 2018, č. j. -149, , v napadeném výroku I. změnil tak, že se dotčené pozemky nevydávají a dané rozhodnutí Státního pozemkového úřadu se v tomto rozsahu nenahrazuje (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i státu před soudy obou stupňů (výroky II. – IV.). Odvolací soud zprvu soudu prvního stupně vytkl, že nerozhodl o tom, co bylo předmětem žaloby, vyhověl-li jí toliko partikulárně, ačkoliv požadováno bylo vydání pozemků jako celků, nikoliv eventuálně pouze částí, což by nadto vyžadovalo jejich přesnou identifikaci. Dále se neztotožnil s názorem krajského soudu o naplnění restitučního důvodu podle , jelikož nepovažoval příslušnou kupní smlouvu za uzavřenou v tísni ani za nápadně nevýhodných podmínek (žalobkyni byla vyplacena náhrada odpovídající tehdejším cenovým předpisům). Vyzdvihuje, že postup státu při výkupu pozemků nepředstavoval cílený útok či represi vůči náboženskému subjektu, nýbrž byl důsledkem realizace veřejného zájmu (výstavba vodovodu), přičemž se nikterak nevymykal dobovým standardům, uzavřel, že nedošlo k nabytí majetku státem skrze majetkovou křivdu ve smyslu Neposuzuje již správnost úvahy o existenci výlukových důvodů podle citovaného zákona, přistoupil pro shora řečené ke změně napadené části rozsudku krajského soudu.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí dovoláním žalobkyně, pokládajíc je za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Defekt v rozhodnutí vrchního soudu spatřuje především v nesplnění poučovací povinnosti vůči žalobkyni ve smyslu a 3 (odkazuje zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. , jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Za nesprávné pokládá, rozhodl-li odvolací soud na základě odlišného právního názoru, aniž by na to strany sporu upozornil, případně je poučil o nedostatečnosti tvrzení, eventuálně důkazů z jejich strany. Žalobkyni tak znemožnil unést důkazní břemeno, což mělo za následek její neúspěch ve sporu. Napadenému rozhodnutí vytýká překvapivost zasahující do jejího ústavně chráněného práva na spravedlivý proces (považujíc se za slabší stranu sporu, odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. ). Upozorňuje na pro věc podstatné skutečnosti svědčící o tísni žalobkyně ovlivňující uzavírání předmětné smlouvy, jež odvolací soud dle jejího názoru dostatečně nereflektoval. Nesouhlasí se závěrem o korektním výkupu pozemků, jenž se neměl vymykat standardům právního státu, a naznačený náhled vrchního soudu má za rozporný s nálezem Ústavního soudu sp. zn. . K výtce odvolacího soudu o rozhodnutí mimo rámec žaloby dodává, že při formulaci závěrečného návrhu výslovně požádala o vydání toliko části původně požadovaných pozemků. S ohledem na vylíčené navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude potvrzen rozsudek krajského soudu a patřičně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

K dovolání se negativně vyjádřila účastnice řízení, jež, ztotožňujíce se s rozhodnutím odvolacího soudu, navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání ovšem přípustným není.

Ke stěžejní argumentaci dovolatelky je nezbytným upozornit, že její námitky (absence poučení ve smyslu , či překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu) vyjadřují toliko potencionální vady odvolacího řízení, skrze něž ovšem bez dalšího založit přípustnost dovolání nelze, přičemž k nim dovolací soud přihlédne toliko tehdy, považuje-li dovolání za přípustné (srov. zejména § ). Vedle řečeného je pak záhodno dodat, že výtka absence poučení ve smyslu se nadto jeví nepřípadnou, poněvadž zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní, nýbrž vychází z úsudku odvolacího soudu, jenž za daných skutkových okolností neshledal, že by uzavírání předmětné smlouvy doprovázela tíseň na straně postupujícího subjektu (žalobkyně), či se tak dělo ve vztahu k ní za nápadně nevýhodných podmínek. Rozhodnutí soudu založené na zjištěném skutkovém stavu věci přitom poučení podle nevyžaduje (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , či další jeho v něm citovaná usnesení téhož soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. , a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. ).

Napadené rozhodnutí pak stěží lze označit za překvapivé, není-li mu možné vytknout, že by předmětnou věc z pohledu předchozího řízení posuzovalo originálně, čímž by byla účastníkům upřena příležitost adekvátní reakce a eventuálního hájení svých zájmů (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. ), jelikož otázka, zda žalobkyně pozbyla sporné nemovitosti na základě smlouvy uzavřené v tísni nebo na základě nápadně nevýhodných podmínek, byla řešena od samého počátku řízení.

K námitce nedostatku poučení dle podotýká dovolací soud, že i v dovolatelkou jmenovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. , je s odkazy na relevantní judikaturu zdůrazněno, že k takovému poučení je třeba přistoupit toliko v případě, že soud uvažuje o posouzení předmětu řízení podle jiných hmotněprávních norem, než odpovídá názoru účastníka, vyvolá-li tato diskrepance v právní kvalifikaci potřebu doplnění dalších skutkových tvrzení. Ustanovení naproti tomu nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Irelevantními se proto zdají být odkazy dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. , a shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , jež se otázce nezbytnosti poučení věnují. Se zřetelem k vylíčenému je také zřejmé, že ani nemohlo dojít k dovolatelkou artikulovanému zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, a naříkané rozhodnutí tedy není v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. .

Vyplývá-li dále z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, že při zkoumání eventuální tísně církevního subjektu uzavírajícího předmětnou smlouvu reflektoval i dobové reálie rovněž v souvislosti s tehdejším politickým protinábožensky orientovaným režimem, nelze shledat jeho rozhodnutí ani příčícím se dovolatelkou poukazovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. . Odvolací soud ostatně zcela nevyloučil, že žalobkyně mohla být, jakožto církevní osoba, v minulosti pod tlakem, jenž by byl s to zapříčinit v konkrétním případě i jednání osoby, ke kterému by za standardních okolností nepřistoupila. Leč poté, co v souladu s právě citovaným nálezem zohlednil specifika projednávané věci (zejména veřejný zájem na výkupu pozemků pro účely stavby vodovodu) a patřičně posoudil také míru bezprostřednosti nastíněných vlivů ve vztahu k hodnocenému právnímu jednání, neshledal přítomnost tísně, jíž by bylo chování žalobkyně determinováno. K vyřčenému sluší se pak dodat, že ani skrze nesouhlas se způsobem hodnocení v řízení předložených důkazů (v daném případě výzvy k výkupu předmětných pozemků) nelze přípustnost dovolání založit (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Se zřetelem ke shora uvedenému je tedy možné uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelkou citované judikatuře nepříčí, přičemž žalobkyně Nejvyššímu soudu žádnou jinou otázku, jež by naplňovala kritéria , nepředložila, a její dovolání proto muselo být coby nepřípustné ( ) odmítnuto.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , , části věty před středníkem, a Procesně úspěšné účastnici, jež nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem, přísluší ve smyslu , ve znění (srov. jeho čl. II bod 1.), ve spojení s , o stanovení paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu, náhrada režijních nákladů za jeden úkon (podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 1. 2019

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu