Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1601/2018

-143

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce městyse Louňovice pod Blaníkem, zastoupeného JUDr. Janou Urbaníkovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 1, proti žalovanému ZO ČSOP Vlašim, pobočnému spolku se sídlem ve Vlašimi, Pláteníkova 264 (identifikační číslo 185 95 677), zastoupenému Mgr. Ing. Hanou Továrkovou, advokátkou se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č.j. -94, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 2. 5. 2017, č.j. -49, určil, že žalobce je vlastníkem

„pozemku parc. č. XY o výměře 1961 m², parc. č. XY o výměře 2071 m

² a parc. č.

XY o výměře 760 m² vedených na LV č. XY pro k.ú. a obec XY, vedeného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY,“

a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 22.000 Kč.

Rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č.j. -94, Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobci přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6.800 Kč. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – měl ujednání článku V kupní smlouvy z 26. 8. 2009 za určité ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz /, dále jen „obč. zák.“); vyložil ho jako dohodu účastníků o zpětném prodeji ve smyslu obč. zák. Protože žalobce výhradu včas uplatnil, ztratila smlouva ex nunc právní účinky a prodávající se bez dalšího stal vlastníkem předmětných pozemků.

V dovolání, kterým rozhodnutí odvolacího soudu napadl, žalovaný namítá neplatnost článku V kupní smlouvy z důvodu jeho neurčitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Z písemného projevu smluvních stran nelze dovodit, „kdo je k čemu povinen, či naopak která strana je oprávněna rozvázat smlouvu.“ Kdyby předmětné ujednání bylo posouzeno jako určité, prosazuje výklad, podle něhož účastníky dohodnuté právo zpětné koupě svědčilo jen kupujícímu, který tak byl oprávněn (nikoliv povinen) při splnění rozvazovací podmínky (nezískání dotace) uplatnit výhradu s důsledky stanovenými v § 610 odst. 1 obč. zák.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , čl. II bod 2 , dále jen „o.s.ř“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. ).

Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že smlouvou z 26. 8. 2009 žalobce předmětné pozemky prodal žalovanému za 8.060 Kč; vlastnické právo kupujícího bylo vloženo do katastru nemovitostí. V článku V – „Zpětný prodej“ – strany deklarovaly, že kupující na pozemcích vybuduje návštěvnické středisko „Dům přírody“ a že se bude podílet na zpracování žádosti o získání dotace z Operačního programu Životní prostředí. „V případě, že nebude získána dotace do 31. 12. 2012, nabídne kupující pozemky … k prodeji zpět do vlastnictví prodávajícího,“ a to za stejných podmínek, tj. za kupní cenu 8.060 Kč. Žalovaný o dotaci do 31. 12. 2012 nepožádal a žalobce dopisem ze 4. 4. 2013 – doručeným žalovanému 5. 4. 2013 – uplatnil výhradu zpětného prodeje.

Sankce neplatnosti právního úkonu se ustanovením § 37 odst. 1 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný, a tím neurčitý, je jeho věcný obsah. Jde-li – jako v projednávaném případě – o výslovný právní úkon, je třeba ve vymezení práv a povinností stran rozlišovat, zda vada spočívá jen v jejich nepřesné nebo neúplné identifikaci, kterou lze odstranit postupem podle § 35 odst. 2 obč. zák., nebo zda jde o takový nedostatek, který ani podle použitého jazykového vyjádření, ani podle vůle účastníků právního úkonu, nemůže učinit jednoznačným, co účastníci vymezením subjektivních práv a povinností sledovali. Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahemy, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. ). Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve smlouvě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. , ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. , a ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. ).

Ústavní soud zakotvil ve své judikatuře základní princip výkladu právních úkonů (srov. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), který se promítl rovněž do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. ). Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Rozhodování upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy je hodnoceno jako ústavně nekonformní a rozporné s principy právního státu. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, ovšem za předpokladu, že výklad nezakládající neplatnost smlouvy je vůbec možný (že se ještě jedná o výklad ve smyslu zjišťování obsahu právního úkonu a nikoliv už o nahrazování, měnění nebo doplňování projevu vůle).

Odvolací soud při interpretaci článku V kupní smlouvy („nabídne kupující pozemky … k prodeji zpět do vlastnictví prodávajícího“), jejímž výsledkem byl závěr, že jde o vedlejší ujednání mající povahu výhrady, resp. rozvazovací podmínky, která – bude-li včas uplatněna jednostranným právním úkonem adresovaným druhé smluvní straně – má za následek zánik právního vztahu smlouvou založeného ex nunc (§ 610 odst. 1, 2 obč. zák.), z výše uvedené judikatury vycházel; jeho rozhodnutí je rovněž souladné se závěry, které Nejvyšší soud presentoval v rozsudcích ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2001, a ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. . Zjištění účelu (důvodu) převodu vlastnického práva z obsahu smlouvy („realizace projektu návštěvnického centra Domu přírody z prostředků získaných z dotace od Operativního programu Životní prostředí“) odpovídá výkladovému závěru, že osobami oprávněnými uplatnit výhradu při nenaplnění účelu převodu byly obě smluvní strany.

Na otázce „vázanosti“ rozhodnutím příslušného orgánu ve smyslu napadené rozhodnutí není založeno; odvolací soud rozhodl ve věci na základě skutku zjištěného v řízení před soudem prvního stupně. Ostatně, jeho právní posouzení se nelišilo od závěrů, které v řízení vedeném mezi týmiž účastníky u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. (o nahrazení projevu vůle žalovaného převést vlastnictví) při totožném skutkovém základu přijal Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. (že k tomu, aby žalobce nabyl zpět vlastnické právo podle sjednaného vedlejšího ujednání, nebylo třeba projevu vůle žalovaného).

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud je odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 1. 2019

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu