Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 ICdo 23/2018-84

-84

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně TIMA, spol. s r. o. - obchodně výrobní služby, se sídlem v Karlových Varech, Vančurova 477/9, identifikační číslo osoby 40523284, zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, proti žalovanému JUDr. Martinu Šípovi, se sídlem v Praze 6, Podbabská 1014/20, jako insolvenčnímu správci dlužnice IPM stars, s. r. o, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice IPM stars, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, identifikační číslo osoby 25230557, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017, č. j. , -53 (), takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, č. j. -36, zamítl žalobu na určení pravosti pohledávky přihlášené v insolvenčním řízení dlužnice IPM Stars, s. r. o., sp. zn. , z titulu nezaplaceného zádržného podle smlouvy o dílo č. 251/15 ze dne 9. 7. 2012 ve výši 391 417,50 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (výslovně do všech výroků), v němž namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že „posuzované ujednání smlouvy nebylo v návaznosti na otázku vzniku či splatnosti nároku na zádržné dosud dovolacím soudem řešeno“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „“).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka cituje rozhodnutí, na která odkázaly soudy nižších stupňů, a argumentuje ve prospěch názoru, že závěry těchto rozhodnutí na projednávanou věc nedopadají, neboť „smluvní ujednání bylo jiné“. Tímto způsobem však přípustnost dovolání založit nelze, neboť dovolatelka jeho prostřednictvím neuplatňuje žádný ze čtyř taxativně vymezených předpokladů přípustnosti uvedených v ustanovení

Dále dovolatelka s odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu právních jednání. Považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož institut zádržného je ujednáním, které stanoví vznik práva na zaplacení části ceny díla po uplynutí doby záruky, a proto v projednávané věci nárok na uvolnění zádržného žalobkyni vznikne až uplynutím záruční doby, tedy 30. 7. 2018. Záruční doba v době podání přihlášky do insolvenčního řízení neuběhla, proto žalobkyně přihlásila neexistující pohledávku (a neexistující pohledávka se ani prohlášením konkursu nemohla stát splatnou). Dovolatelka naopak argumentuje ve prospěch názoru, že v předmětném ujednání smlouvy o dílo strany ujednaly splatnost, nikoli vznik nároku na zaplacení části ceny díla, a zdůrazňuje, že je třeba vždy užít pravidla výkladu podle ustanovení , obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a zejména též výkladu gramatického a logického. Tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání však není dán, neboť odvolací soud se od dovolatelkou citovaných rozhodnutí neodchýlil.

Soudy nižších stupňů se výkladem předmětné smlouvy o dílo řádně zabývaly a přesvědčivě odůvodnily závěr o tom, že v čl. XII. odst. 12. 2. písm. b) strany ujednaly vznik nároku zhotovitelky na zaplacení zádržného. Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními , , a obch. zák., a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných v ustálené judikatuře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 1999, číslo 7, na který odkazuje dovolatelka), nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že úmyslem stran nebylo sjednat v citovaném ustanovení splatnost uvedené částky (jak namítala žalobkyně), neboť v takovém případě by zádržné postrádalo smysl, pro který bylo sjednáno, tedy „zajištění odpovědnosti zhotovitele za vady díla po dobu záruky“ [srov. čl. XII. odst. 12. 2. písm. b) věta první smlouvy o dílo]. Odvolací soud se výše uvedeným závěrem, podle něhož jde o ujednání o vzniku nároku na zaplacení zádržného, od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.

Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení dovolatelky, že „posuzované ujednání smlouvy nebylo v návaznosti na otázku vzniku či splatnosti nároku na zádržné dosud dovolacím soudem řešeno“. Otázku výkladu právních úkonů není možné řešit judikatorně jednou provždy a pro všechny případy. Je tomu tak proto, že okolnosti rozhodné pro výklad projevu vůle podle § 266 obch. zák. mohou být a také bývají případ od případu odlišné. Správnost výkladu projevu vůle pak záleží na tom, jestli soud správně vyloží a aplikuje interpretační pravidla zakotvená v ustanovení § 266 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. , jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Jak bylo uvedeno výše, odvolací soud předmětné ujednání vyložil v souladu s pravidly pro výklad právních úkonů.

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkané nedostatky nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit v tomto rozsahu přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení odmítl jako vadné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 12. 2018

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu