Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3568/2018

23 Cdo 3568/2018-73

USNESENÍ

Bison & Rose, s. r. o.

A. B.

, nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2018, č. j. -52, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í : (dle )

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2017, č. j. -27, zamítl návrh žalobkyně, aby byla žalovanému uložena povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku zajistit na vlastní náklady v deníku Právo uveřejnění omluvy následujícího znění: „Omlouvám se tímto agentuře Bison & Rose, s. r. o. za své tvrzení odcitované dne 5. 3. 2016 v deníku Právo, kterým jsem označil agenturu Bison & Rose, s. r. o. za příjemce provizí ze strany společnosti ŠKODA TRANSPORTATION, a. s. Informace, na základě kterých jsem k tomuto závěru dospěl, se později ukázaly být nepřesnými. A. B.“ (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku potvrdil a v bodě II. výroku jej změnil ve výši náhrady nákladů řízení (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti prvnímu i druhému výroku, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. ), dále jen „ “, když napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného práva a otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení

Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, tj. zamítnutí žaloby; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka především namítá, že odvolacím soudem provedené právní posouzení zjištěného skutkového stavu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se otázek mezí přípustnosti nepravdivého skutkového tvrzení a okolností, které je soud povinen posoudit ve vztahu ke způsobilosti výroku poškodit pověst právnické osoby. Ve svém dovolání přitom odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. , s tím, že neoprávněným zásahem do práva na ochranu pověsti právnické osoby je zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její dobrou pověst, a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. , dle kterého pověst právnické osoby vzniká okamžikem vzniku právnické osoby a má povahu osobního práva.

V rozsudku ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. , Nejvyšší soud ve vztahu k úpravě dobré pověsti v zákoně č. , , vyslovil, že přesto, že nyní účinný používá jen pojem pověst (oproti předchozímu zákonnému pojmu dobrá pověst), obsah tohoto pojmu se nezměnil; nadále lze mít za to, že pověst buduje právnická osoba od okamžiku svého vzniku, že právo na ochranu pověsti právnické osoby má povahu osobního práva a stejné zůstávají principy, na nichž je ochrana pověsti založena. Není proto důvod, proč měnit východiska, na nichž Nejvyšší soud dosud stavěl své argumenty týkající se předpokladů, za nichž lze zásah do (dobré) pověsti hodnotit jako neoprávněný.

Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu každý názor, stanovisko či kritika je vzhledem k významu svobody projevu dle d jako jednoho z pilířů každé demokratické společnosti zásadně přípustnou záležitostí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. ). V každém konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat intenzitu tvrzeného porušení základního práva na ochranu dobré pověsti, a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany. Samotné uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkající se dobré pověsti právnické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do této dobré pověsti, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat takovýto zásah. Takovýto zásah je dán pouze tehdy, jestliže přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. ).

V rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. , Nejvyšší soud dále dovodil, že ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do dobré pověsti právnické osoby podle , , musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu upínající se k porušení práva právnické osoby na dobrou pověst, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud též uvedl, že fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou za újmu na pověsti právnické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah proti ní skutečně také vyvolala, a že bylo věcí soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda sporné výroky žalovaného dosahují takové intenzity, že skutečně zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobce, či zda jsou situaci přiměřené.

V nyní projednávané věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, dle kterého vytýkaný výrok žalovaného není objektivně způsobilý zasáhnout do pověsti žalobkyně. Dle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že mezi žalobkyní a společností ŠKODA TRASPORTATION, a. s. existoval obchodní vztah, přičemž s ohledem na skutečnost, že jak žalobkyně, tak společnost ŠKODA TRASPORTATION, a. s. jsou podnikatelské subjekty, nelze rozumně předpokládat, že by žalobkyně vykonávala činnost pro tuto společnost bezúplatně, ostatně žalobkyně ani nic takového netvrdila. I případné nepravdivé pojmenování formy odměňování žalobkyně za činnost pro společnost ŠKODA TRANSPORTATION, a. s. není dle názoru odvolacího soudu objektivně způsobilé snížit vážnost žalobkyně. Odhlédnout podle odvolacího soudu nelze ani od skutečnosti, že sporný výrok byl součástí debaty o veřejných věcech, přičemž platí, že měřítka posouzení kritiky jsou v takovém případě měkčí ve prospěch původců kritiky. Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud svým rozhodnutím vybočil z intencí daných výše citovanou judikaturou dovolacího soudu, když přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a dospěl k závěru, že vytýkaný výrok není způsobilý být projevem neoprávněného zásahu do pověsti žalobkyně.

Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud s odvolacími důvody procesního charakteru ohledně poučení dle vůbec nevypořádal, resp. vůbec je neposuzoval, když žalobkyně v odvolání namítala, že měla být soudem prvního stupně vyzvána k označení důkazů na podporu svého tvrzení o způsobilosti výroku žalovaného přivést žalobkyni újmu, případně též o dalších skutečnostech, které považoval soud za rozhodné. Odvolací soud se příslušnou částí odvolání dle dovolatelky nezabýval. Uvedená námitka však není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o tvrzenou vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné ( ). Tvrzení této vady však přípustnost dovolání dle ustanovení nezakládá. Uvedené lze vztáhnout též na námitku dovolatelky, dle které nebyla dána návaznost mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudu.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 11. 2018

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu