Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 302/2017

33 Cdo 302/2017-236

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. K., bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Odrobinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, proti žalovaným 1) M. R. a 2) Š. R., oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o zaplacení částky 800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. -202, t a k t o:

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2015, č. j. -131, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 800.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2016, č. j. -202, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že výše úroku z prodlení činí 7,75 % ročně; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovolání, které mají za přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně, zda postupně uplatňované kompenzační námitky dlužníka (žalovaného) směřující k započtení jeho několika pohledávek proti jediné pohledávce věřitele (žalobce), které v součtu převyšují věřitelovu pohledávku, lze považovat za neurčité, tzn. za právní jednání, s nímž není možno spojovat jakékoli právní důsledky. Se zřetelem k požadavku srozumitelnosti a určitosti dovolatelé určili započítávaným pohledávkám pořadí, v němž se jimi měl soud zabývat. Za logické považují, že shledal-li by soud již první započítávanou pohledávku za důvodnou, pak by nebylo třeba se zabývat dalšími pohledávkami v pořadí, případně by se takovými pohledávkami zabýval, jen pokud by výše předchozí započítávané pohledávky nedosáhla žalobcem uplatněného nároku. Za možný způsob započtení považují dovolatelé postup, při němž každá „další pohledávka“ je k započtení uplatňována jen podmíněně, tj. pro případ, že soud „předcházející“ započítávanou pohledávku neuzná po právu, případně ji uzná za existující jen ve výši nižší, než je žalobcem uplatněný nárok. Se zřetelem k charakteru této námitky, mající charakter procesní obrany, žalovaní nemohli dopředu vědět, kterou ze započítávaných pohledávek soud vyhodnotí jako „po právu“, a proto po nich nelze spravedlivě požadovat, aby určili, kterou z pohledávek pro zápočet vůči konkrétní pohledávce žalobce zvolili.

Dovolání není přípustné.

Podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle přípustnost dovolání ( až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení a 2 tím nejsou dotčena.

Podle dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněnými dovolacími důvody (srovnej větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo od kterých se odvolací soud odchýlil, a zda je tedy dovolání podle přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle není založena již tím, že dovolatelé tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat ( ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v skutečně splněna jsou.

Žalovaní dovoláním vymezenou právní otázku staví na vlastní skutkové verzi (zpochybňují správnost zjištění odvolacího soudu) a prosazují názor, že ve vyjádření k žalobě ze dne 14. 8. 2014 pohledávky (pět pohledávek za žalobcem) k započtení proti žalované pohledávce „započítávali postupně“ a určili pořadí, v jakém se tak má stát (na rozdíl od odvolacího soudu, který uzavřel, že tak učinili kumulativně). Pomíjejí, že samotné hodnocení důkazů soudem – opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů podle , který platí i pro odvolací řízení ( ) – zásadně nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle , že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a že nesprávná či neúplná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario).

Navíc nelze pominout, že k právní otázce určitosti zápočtu (právního jednání) se Nejvyšší soud vyjádřil v poslední době např. v rozsudku ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. , v němž přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „o neurčitosti právního úkonu (jednání) započtení jde tehdy, pokud součet pohledávek na straně jedné převyšuje počet pohledávek na straně druhé, přičemž z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, které pohledávky zanikly a které nikoliv. Pokud však součet pohledávek započítávaných na obou stranách je shodný, nejde o případ uvedený v předchozím odstavci a neurčitost zápočtu nezpůsobuje ani to, že v něm není konkrétně uvedeno, které pohledávky proti kterým se započítávají, neboť za této situace všechny započítávané pohledávky zápočtem zaniknou“ (dále srovnej k určitosti zápočtu např. jeho usnesení ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. , usnesení ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. , rozsudek ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. , usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. , které obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. , odmítl, dále rozsudek ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. , usnesení ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. , a usnesení ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. , všechna rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Nejde tedy o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.

Ve vztahu k otázce, „zda v případě neurčitosti námitky započtení několika pohledávek žalovaných, které v souhrnu zjevně překračují výši žalobcem uplatněné pohledávky, přičemž žalovaní nespecifikovali, která pohledávka a v jakém rozsahu má v důsledku započtení zaniknout, je povinností soudu žalované o tomto nedostatku poučit a vyzvat je k nápravě postupem podle a , tj. poučit žalované o jejich procesních právech a povinnostech a současně je vyzvat k opravě nebo doplnění podání, které takovou vadou trpí,“ dovolatelé nevymezili, o který z případů přípustnosti dovolání se v jejich případě jedná. Domáhají-li se totiž revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich samostatně vymezit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že jsou povinni uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.

Přípustnost dovolání není způsobilý založit argument, že se odvolací soud při řešení otázky nepřípustných novot v odvolacím řízení podle odchýlil od blíže neoznačeného (v praxi dovolacího soudu) „ustáleného řešení této otázky;“ na základě vlastní verze skutku pouze citují znění uvedeného ustanovení, aniž by uvedli, od jakého ustáleného řešení této konkrétní otázky procesního práva se rozhodnutí odvolacího soudu podle jejich přesvědčení odchyluje. Řádným vymezením přípustnosti dovolání nemůže být jejich závěr, „že problematika výkladu nečiní v praxi problémy“ (v té souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. ). Dovolatelé jsou totiž povinni vymezit přípustnost tak, že uvedou, které ze čtyř kritérií v ustanovení mají za naplněné, přičemž jsou povinni danou právní otázku (její ustálené řešení) specifikovat takovým způsobem, aby z dovolání bylo patrno, že ji odvolací soud vyřešil v rozporu s jejím ustáleným řešením v rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (že se jim nedostalo, ač se tak mělo stát s ohledem na názor soudu o neurčitosti právního jednání, poučení podle , popř. odst. 3 ), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( ).

Ve vztahu k jiným právním otázkám dovolatelé nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání podle Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle s , a nahrazoval tak plnění jejich procesní povinnosti.

Protože dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl ( ).

Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaných na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 11. 2018

JUDr. Václav Duda předseda senátu