Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tdo 1249/2018

3 Tdo 1249/2018-33

USNESENÍ

M. O.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu

se

dovolání

odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. ,

byl obviněný M. O. uznán vinným ze spáchání

přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) trestního

zákoníku a zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §

145 odst. 1 , když příslušný skutkový děj je popsán ve

výrokové části citovaného rozsudku. Za to byl podle § 145 odst. 1

za použití odsouzen k

úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož

výkon byl podle zařazen do

věznice s ostrahou. Dále bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1

trestního řádu rozhodnuto o náhradě škody u poškozené Všeobecné

zdravotní pojišťovny ČR a poškozeného M. Š. Současně

byl obviněný M. O. podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn

obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu

5 ze dne 20. 10. 2017, sp. zn. 1 ZT 231/2017, pro skutek kvalifikovaný

jako zločin vydírání podle , 2 písm. e) ,

neboť v žalobě popsaný skutek nebyl trestným činem.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve

druhém stupni

Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 5. 2018, sp. zn.

, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné

zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 5.

2018 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl

obviněný dovoláním

, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm.

g) a l) trestního řádu. Podle obviněného bylo jeho jednání nesprávně

hodnoceno jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2

písm. c) . Nemělo být hodnoceno

jako trestný čin. Soudy nesprávně posoudily subjektivní a objektivní

stránku trestného činu. Nalézací soud nepřiměřeně vycházel z výpovědi

poškozeného a svědka H. O průběhu událostí existovalo několik

výpovědí, které se navzájem různily, a proto nelze automaticky vycházet

z výpovědí, které byly pro obviněného nejvíce přitěžující. Soud prvního

stupně po provedeném dokazování nemohl dospět k závěru, že jednání

obviněného bylo způsobilé vyvolat u poškozeného strach o jeho život a

zdraví. Soud také nepřihlédl ke skutečnosti, že obviněný a poškozený

noc po incidentu přespali ve společném pokoji a před tím se společně

bavili na zahradě ubytovny. Je proto zcela vyloučené, že by se

poškozený obviněného bál. Obviněný navíc jednal pouze s úmyslem

působit na poškozeného výchovně. Konflikt mezi ním a poškozeným

nijak nevybočil z rámce běžného občanského soužití. Namítá, že nebylo

spolehlivě prokázáno jeho jednání, a v důsledku toho došlo k chybnému

právnímu posouzení. Jeho vina nebyla prokázána mimo veškerou pochybnost,

soud vycházel z důkazů, které nebyly k prokázání viny dostatečné,

špatně hodnotil ostatní důkazy a neprovedl navrhované důkazy (výslech

svědkyně Z. B.). Takovýto postup je v rozporu s nálezem

Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. , který

posuzuje princip presumpce neviny, a ze kterého plyne pravidlo in dubio

pro reo, tedy není-li dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních

skutkových okolností, je nutné rozhodnout ve prospěch obviněného.

Postupem nalézacího i odvolacího soudu bylo porušeno základního právo

obviněného podle d. Dále obviněný namítl, že jednání popsané pod bodem 2) rozsudku nalézacího

soudu nebylo správně právně kvalifikováno, a to zejména v důsledku

nesprávného posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu. V

řízení nebylo dostatečně prokázáno, že jednání obviněného spočívající v

opaření poškozeného horkou vodou bylo úmyslné. Nechtěl poškozenému

způsobit jakákoli zranění, spíše se jednalo o nekontrolovaný pohyb.

Neprodleně po incidentu se snažil poškozenému poskytnout první pomoc

a zavolal záchrannou službu. Domnívá se, že daný skutek by proto měl

být kvalifikován jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti

podle . Dále namítl, že mu byl uložen

nepřiměřeně vysoký trest, přičemž se soudy zaměřily na jeho trestní

minulost a pominuly polehčující okolnosti (např. chování obviněného po

činu, projevení lítosti, udržení přátelských vazeb s poškozeným, atd.).

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. , a podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na toto usnesení. Dále obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 trestního řádu rozhodl tak, že se obžalovaný dopustil přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle , případně aby podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc nově projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k

vyjádření

nejvyššímu státnímu zástupci

. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že plně souhlasí s názorem odvolacího soudu, že v případě jednání pod bodem 1) rozsudku bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný jednal tak, jak je popsáno. Podstatná část, tzn. vzetí nože do ruky, vyhrožování s nožem v ruce vyplývá z výpovědí osob na místě přítomných, a to jak z výpovědí svědků Š. a H., tak z výpovědi samotného obviněného, který v části své obhajoby existenci nože připustil. Tu připustil i svědek Ch. Státní zástupkyně vyjádřila nesouhlas s argumentací, že poškozený nemohl z jednání obviněného dovozovat okolnosti, které by jej vedly k obavám o svůj život či zdraví. Okolnosti, za kterých k jednání obviněného došlo, způsob provedení a skutečnost, že i další přítomní pocítili potřebu zasáhnout a obviněnému znemožnit pokračovat v jednání tím, že mu nůž odňali, plně odůvodňovaly obavy poškozeného v dané situaci. Dovolací námitky vztahující se ke zvlášť závažnému zločinu těžkého ublížení na zdraví podle a tomu, že nejednal úmyslně, byly vyvráceny výpovědí poškozeného i dalších svědků, z jejichž výpovědí úmyslné chrstnutí vody z konvice vyplývá, rovněž ale i částečně z výpovědi samotného obviněného. Poranění, která poškozený utrpěl, byla prokázána, mechanismus jejich vzniku odpovídá popisu, jak jej uvedl poškozený a jak vyplývá z ostatních výpovědí svědků. Obviněný tak naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle , 2 písm. c) trestního zákoník i zákonné znaky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle . Podle jejího mínění není meritorní rozhodnutí v dané věci zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutné a možné napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Alternativně vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.

Obviněný M. O. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací

(§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle

§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu

je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. ).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. nebo sp. zn. ). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 5 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. V daném ohledu proto nelze přisvědčit námitkám obviněného stran nesprávného posouzení subjektivní a objektivní

stránky trestného činu nebo nepřiměřeného posouzení výpovědi

poškozeného a svědka H. Stejně tak nelze přisvědčit důvodnosti námitky, že nebyl proveden výslech

svědkyně Z. B., což mělo podle obviněného zapříčinit rozpor s nálezem

Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. . Princip presumpce neviny a pravidlo

in dubio

pro reo

, kterým se tento nález věnuje, nebyly v daném případě porušeny. Dovolací námitky, které se vztahují ke zvlášť závažnému zločinu těžkého ublížení na zdraví podle a k tomu, že obviněný nejednal úmyslně, byly pak vyvráceny výpovědí poškozeného i dalších svědků, jak soudy nižších stupňů správně posoudily. Obviněný tedy naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle , 2 písm. c) trestního zákoník i zákonné znaky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle .

Dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm.

l

) trestního řádu

spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

Vzhledem k tomu, že uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl

jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 10. 2018

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu