Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 148/2017-255

KSPL 54 INS XY155 ICm XY29 ICdo 148/2017-255

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Greenride s. r. o., se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 29 09 14 11, zastoupeného JUDr. Erikosem Papoutsidesem, advokátem, se sídlem v Plzni, Purkyňova 593/10, PSČ 301 00, proti žalovanému Mgr. Viktoru Švantnerovi, se sídlem v Plzni, Mikulášská třída 455/9, PSČ 326 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka V. S., o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 155 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka V. S., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2017, č. j. 155 ICm XY, 104 VSPH XY ( XY), takto:

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. května 2017, č. j. 155 ICm XY, 104 VSPH XY ( XY), mimo jiné potvrdil rozsudek ze dne 5. října 2016, č. j. 155 ICm XY, jímž Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) vyloučil z majetkové podstaty dlužníka „nemovitý majetek“ specifikovaný ve výroku rozsudku (dále jen „sporné nemovitosti“).

Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:

1) Darovacími smlouvami ze dne 29. června 2010 a 30. června 2010 převedl dlužník na svého otce (V. S. – dále jen „otec dlužníka“) sporné nemovitosti.

2) Dne 29. září 2010 uzavřeli otec dlužníka (jako prodávající) a sdružení SK Bílá skála (jako kupující – dál jen „sdružení“) kupní smlouvu, kterou prodávající na kupujícího převedl vlastnické právo ke sporným nemovitostem.

3) Kupní smlouvou ze dne 13. ledna 2014 prodalo sdružení sporné nemovitosti manželům M. a L. K., a to za kupní cenu ve výši 4.900.000,- Kč, která odpovídala obvyklé ceně (viz závěry znaleckého posudku zpracovaného Ing. Karlem Langem dne 2. prosince 2013, č. 1849a/130/2013).

4) Kupní smlouvou ze dne 19. září 2014 manželé K. (jako prodávající) převedli vlastnické právo ke sporným nemovitostem na žalobce (s tehdejší obchodní firmou Angusfarm s. r. o.); žalobce je dle katastru nemovitostí vlastníkem sporných nemovitostí.

5) Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno u insolvenčního soudu (věřitelským) insolvenčním návrhem dne 16. srpna 2013. Usnesením ze dne 20. března 2015, č. j. XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Petra Ševčíka. Následně usnesením vyhlášeným na schůzi věřitelů dne 17. června 2015 insolvenční soud potvrdil volbu věřitelů a do funkce insolvenčního správce dlužníka ustanovil Mgr. Viktora Švantnera; usnesením ze dne 8. října 2015, č. j. XY, rozhodl insolvenční soud o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem.

6) Sporné nemovitosti žalovaný sepsal do soupisu majetkové podstaty dlužníka, s tím, že považuje darovací smlouvy ze dne 29. června 2010 a ze dne 30. června 2010 za absolutně neplatné.

Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, podle něhož „manželé K. nabyli vlastnické právo ke sporným nemovitostem platně a v dobré víře, a to za úplatu odpovídající ocenění znalcem, a že stejně tak následně nabyl vlastnické právo ke sporným nemovitostem též žalobce“.

Přitom se zcela ztotožnil i s důvody, pro které insolvenční soud nezkoumal otázku (ne)platnosti darovacích smluv, a naopak měl za rozhodující, že manželé K. nabyli vlastnické právo ke sporným nemovitostem „platně a v dobré víře“ a že od jmenovaných nabyl vlastnické právo ke sporným nemovitostem i žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné k posouzení právních otázek, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání specifikované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive, které dosud (podle jeho názoru) v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly zodpovězeny, a to, zda:

a) Lze rozhodnout o vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka bez předchozího posouzení, zda úmyslem (záměrem) smluvních stran při uzavření smluv nebylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází?

b) Lze rozhodnout o vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka bez předchozího vyřešení otázky platnosti právního úkonu dlužníka, kterým byl sporný majetek vyveden z majetkové podstaty dlužníka?

c) Lze rozhodnout o vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka bez předchozího zkoumání dobré víry žalobce jako osoby, která o sobě tvrdí, že jí svědčí vlastnictví sporné věci?

Dovolatel poukazuje na skutečnost, že jediným jednatelem žalobce byla po celou dobu jeho existence J. S. (manželka dlužníka), která (mimo jiné) byla „přímým kontrahentem darovací smlouvy ze dne 29. června 2010“, kterou dle dovolatele „došlo k vyvedení části sporného majetku z majetkové podstaty dlužníka“.

Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že „nezkoumal otázku platnosti právního úkonu dlužníka, kterým byl sporný majetek vyveden z majetkové podstaty dlužníka“, a v tomto směru poukazuje na „protichůdná právní posouzení různých senátů odvolacího insolvenčního soudu“. Konečně je přesvědčen, že odvolací soud vyhověl žalobě o vyloučení sporných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, aniž zkoumal dobrou víru žalobce jako osoby, která o sobě tvrdí, že jí svědčí vlastnictví sporné věci. V této souvislosti předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda „je nutné vždy samostatně zkoumat dobrou víru žalobce“, nebo zda postačí, že „dobrou víru držel poslední předchozí vlastník sporného majetku bez ohledu na dobrou či zlou víru samotné osoby domáhající se vyloučení sporného majetku z majetkové podstaty dlužníka“.

Přitom s poukazem na závěry formulované v „rozhodnutí VS Olomouc, č. j. XY“, zdůrazňuje, že nebyl-li „statutár dlužníka (resp. osoba dlužníka ovládající) v dobré víře, že nabývá v zastoupení žalobce platně sporné nemovitosti, nemohl být ani žalobce jako právnická osoba v dobré víře, že nabývá sporné nemovité věci v dobré víře. Žalobce navíc svoji dobrou víru v průběhu celého řízení neprokázal, ač měl“.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

V průběhu dovolacího řízení žalobce změnil obchodní firmu na Organicfarm Soběsuky s. r. o. a následně na Greenride s. r. o.; Nejvyšší soud k této změně přihlédl při označení žalobce v záhlaví tohoto usnesení.

Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení , (dále jen „ “), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení a 2

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. , podle nichž dle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, respektive do 31. prosince 2014 (k tomu srov. , ) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. K tomu srov. dále např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017, p. zn. , ze dne 14. srpna 2017, sp. zn. (včetně judikatury Ústavního soudu tam citované), ze dne 30. srpna2017, sp. zn. , ze dne 20. prosince 2017, sen. zn. , ze dne 30. května 2018, sen. zn. , a ze dne 14. srpna 2017.

Přitom v poměrech dané věci je zjevné, že dovoláním žalovaného nebylo zpochybněno právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož manželé K. nabyli vlastnictví ke sporným nemovitostem za podmínek určených shora citovanou judikaturou; za tohoto stavu je vztah žalobce k dlužníku, respektive ke sdružení z hlediska vzniku vlastnického práva žalobce ke sporným nemovitostem právně nevýznamný, jelikož žalobce sporné nemovitosti nabyl od jejich vlastníků.

Rovněž dovolatelem citovaná judikatura Nejvyššího soudu je v poměrech dané věci (vzhledem ke skutkovým odlišnostem) bez právního významu; poukaz na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č. j. XY, je neopodstatněný již proto, že označené rozhodnutí bylo vydáno v době před „nálezovou“ judikaturou Ústavního soudu, na jejímž základě Nejvyšší soud změnil svou dosavadní rozhodovací praxi právě výše zmíněným rozsudkem sp. zn. .

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.

Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. listopadu 2017) určené podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu).

Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu ustanovení advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení [z ustanovení a se podává, že spory vyvolané insolvenčním řízením se projednávají v rámci insolvenčního řízení], u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,- Kč. Tomu odpovídá (dle bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle advokátního tarifu ve výši 300,- Kč a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( ) jde celkem o částku 4.114,- Kč.

K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 23. 10. 2018

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu