Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3621/2018

23 Cdo 3621/2018-143

USNESENÍ

The European Van Company Sp. z o. o.

HAGEMANN a. s.

, se sídlem v Ostravě, Hradní 27/37, identifikační číslo osoby 26826925, zastoupené JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská 323/6, o zaplacení částky 26.408 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 ECm 43/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2018, č. j. -118, t a k t o :

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.245,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.

O d ů v o d n ě n í : (dle )

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 9. 2017, č. j. 1 ECm 43/2013-80, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 14.708 EUR s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení , (dále jen „ “); uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení

K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesouhlasí s jeho závěrem o neurčitosti právního úkonu jednostranného započtení (vytýkajíc nepřípustný právní formalismus při hodnocení obsahu sporného úkonu).

Přitom dle rozhodovací praxe platí, že úkon započtení ( , /dále jen „obč. zák.“/), kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoli, je podle obč. zák. neplatný pro neurčitost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. , a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. ).

Obdobně v rozsudku ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. , Nejvyšší soud přitakal závěru odvolacího soudu, kdy tento dovodil, že z ujednání nevyplývá, a to s ohledem na to, že pohledávky žalovaného převyšují pohledávku žalobce a jsou tvořeny více pohledávkami, které z pohledávek žalovaného započtením zanikají a které nikoli. Z právního úkonu započtení musí být totiž zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši je uplatňována k započtení a proti které pohledávce věřitele směřuje.

V rozsudku ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. , na nějž odkázal i odvolací soud, Nejvyšší soud uvedl, že by nemohlo k zániku žalované pohledávky uvedeným jednostranným zápočtem žalovaného dojít, neboť by bylo nutné přihlédnout k neurčitosti jeho kompenzačního projevu. Žalovaný v tam projednávané věci v podání ze dne 24. 5. 2002 uváděl dva nároky vůči žalobkyni (s nárokem na náhradu škody a s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení), které v součtu převyšují žalobní nárok, přičemž však neuvedl, který z těchto obou nároků a v jaké výši uplatňuje.

V posuzované věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaná svým jednostranným zápočtem ze dne 4. 12. 2012 započítala vůči žalobkyni svou „pohledávku“ vztahující se ke dvěma kupním smlouvám, od nichž měla žalovaná předtím odstoupit, přičemž uvedl, že pohledávky z těchto kupních smluv v součtu převyšují žalobní nárok, avšak žalovaná neuvedla, který z těchto dvou nároků a v jaké výši uplatňuje. Odvolací soud uzavřel, že úkon jednostranného započtení žalované ze dne 4. 12. 2012 tak není z důvodu jeho neurčitosti účinnou kompenzační námitkou s účinky zániku závazku. Takový závěr přitom není v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a přípustnost dovolání tak nemůže být založena.

Jakkoliv dovolatelka odkazuje ve svém dovolání i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. , či rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. , ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. , a ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. ), Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s rozhodnutími, na něž dovolatelka odkazuje.

Předkládá-li dovolatelka dovolacímu soudu otázku, zda v případě, kdy účastníci nemají pochybnosti o určitosti právního úkonu, je soud oprávněn sám tuto určitost zpochybňovat, když předmětný úkon započtení byl určitý a srozumitelný jak pro žalovanou, tak pro žalobkyni, přehlíží, že neplatnost právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. je neplatností absolutní, která působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), přičemž skutečnost vedoucí k závěru o absolutní neplatnosti právního úkonu musí soud zkoumat z úřední povinnosti, aniž by vyčkával odpovídající procesní iniciativu účastníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, C 1322, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. ). Přípustnost dovolání tak výše uvedená otázka nezakládá.

Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu, odkazujíc přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, že se ve výroku svého rozhodnutí nevypořádal se skutečností, že žalovaná odstoupila od kupních smluv s žalobkyní, a že jí tedy dle ustanovení , obchodní zákoník, vzniklo právo na vrácení zaplacené kupní ceny, uplatňuje námitku, která však není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání, neboť by mohlo jít o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné ( ). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení vyvolat nemůže.

Nadto v usnesení ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. , na nějž dovolatelka odkazuje, se Nejvyšší soud zabýval problematikou bezdůvodného obohacení účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy, když posuzoval vzájemné nároky účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy. Jde tedy o skutkově odlišnou věc, neboť v projednávané věci žalovaná započítala vůči žalobkyni své pohledávky vztahující se ke dvěma kupním smlouvám, od nichž měla žalovaná předtím odstoupit, oproti jednotlivým pohledávkám žalobkyně z jiných kupních smluv. Odkazuje-li dovolatelka dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. , jde též o skutkově odlišnou věc a toto rozhodnutí je tak nepřiléhavé.

Obdobně namítá-li dovolatelka, že odvolací soud neprovedl jí navržené důkazy, uplatňuje námitku, která není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o vadu řízení.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 10. 2018

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu