Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3590/2018

22 Cdo 3590/2018-171

USNESENÍ

A. Ž.

Vejprty

, se sídlem ve Vejprtech, Tylova 870/6, IČO: 00262170, zastoupenému Mgr. Marií Jandovou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Mostecká 39/3, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. února 2018, č. j. -137, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle věty první , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první – dále jen „ “), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, č. j. -100, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že vlastníkem druhé ideální poloviny pozemku parc. včetně jeho součásti – rodinného domu, parc. a parc., zapsaných na LV pro k. ú. a obec V., u Katastrálního úřadu pro Ú. kraj, Katastrálního pracoviště Ch., byla v době své smrti M. Ž., zemřelá 17. 2. 1993 v Ch., eventuálně žalobce (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. -137, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a změnil výši náhrady nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně, jinak výrok II. potvrdil (výrok I.); dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které spatřuje přípustným podle Ve věci nebylo řádně provedeno dokazování a skutkové závěry soudů nejsou správné. Odvolací soud s přihlédnutím k principu neúplné apelace zamítl návrh žalobce na provedení dokazování u psanou panem B. a výslechem sestry žalobce L. K. Důkaz u odvolací soud neprovedl, neboť tento důkaz mohl žalobce navrhnout již před soudem prvního stupně a důkaz výslechem svědkyně považoval za nadbytečný. Žalobce namítá, že s u disponovala jeho sestra a on o ní nevěděl, proto tento důkaz nemohl uplatnit. Závěr odvolacího soudu, že o ě musel vědět, považuje za spekulaci. Podle žalobce došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces i do základních principů občanského práva. Protože v důsledku nesprávného dokazování nebyl řádně a úplně zjištěn skutkový stav, nemohl soud dospět ke správnému závěru při meritorním posouzení věci. Závěr odvolacího soudu, že paní Ž. nemohla být v dobré víře, spatřuje za nepodložený. I za stávajícího zjištěného skutkového stavu je postaveno najisto, že držba paní Ž. byla oprávněná. Zdůrazňuje, že osobní přesvědčení o vlastnictví a subjektivní pohled má při posuzování této věci velký význam. Soudy měly při posuzování věci zohlednit a 7 . Žalobce nesouhlasí ani s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. (dostupné na

www.nsoud.cz

)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (dostupné na

http://nalus.usoud.cz

)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. (obě dostupná na

www.nsoud.cz

)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. (dostupné na

http://nalus.usoud.cz)

].

Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. (dostupné na

http://nalus.usoud.cz

), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

V dané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalobce v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Toliko v něm odkázal na , jehož pouhá citace bez výběru konkrétního a relevantního předpokladu (z uvedených v tomto ustanovení) k předkládané právní otázce, nemůže přípustnost dovolání založit.

Dovozuje-li snad dovolatel přípustnost dovolání z pouhé citace , pak je již v této části dovolání vnitřně rozporné. V dané věci totiž nemůže jít o právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, současně pak o otázku, která naopak ustáleně řešena dovolacím soudem je a odvolací soud se měl od této praxe odchýlit, současně o případ, kdy sám dovolací soud určitou otázku řeší v jednotlivých rozhodnutích odlišně, resp. o případ, kdy je rozhodovací praxe dovolacího soudu jednotná, ale podle názoru dovolatelky by se měl dovolací soud od svého přijatého řešení odchýlit.

Dovolací soud by se tak mohl zabývat námitkami žalobce o neprovedených důkazech bez řádného vymezení otázky jedině jako vadou řízení, to však pouze v případě přípustného dovolání. Nad rámec lze uvést, že odvolací soud své rozhodnutí o neprovedení důkazů v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil a vymezil důvody, které jejich provedení brání. Ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace, platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v a že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s nebo Jde o logické promítnutí prvků koncentrace řízení, která má sloužit k urychlení a hospodárnosti celého řízení.

Provedení důkazu u psanou A. B. odvolací soud nepřipustil s odkazem na s tím, že se nejedná o důkaz, jenž nastal (vznikl) až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně. S tímto pro věc určujícím závěrem dovolatel v dovolání nijak nepolemizuje, naopak potvrzuje, že to byl důkaz v době řízení před soudem prvního stupně existující, tvrdí však, že mu znám nebyl. Odvolací soud správně zdůraznil, že tyto případy jsou případně řešitelné cestou obnovy řízení za podmínek Tento právní závěr dovolání nijak nezpochybňuje. Sám dovolatel – při výhradách vůči neučiněným skutkovým zjištěním – výslovně uvádí, že potřebným důkazem „žalobce nemíní ani tak provedení důkazu u předloženou žalobcem, ale – a to především – důkaz výslechem svědkyně paní K., při němž soud měl a mohl žádat předložení této y, neboť to byla ona, kdo byl jejím držitelem“.

V této souvislosti dovolací soud uvádí, že touto výhradou dovolatel zjevně míří k námitkám vůči skutkovému stavu věci, neboť sám uvádí, že z důvodu neprovedení tohoto důkazu „ani krajský, ani okresní (soud) nezjistil správný skutkový stav, ačkoliv jej zjistit mohl, neprovedl řádně důkazní řízení a rozhodoval na základě neúplně zjištěného stavu“. Dovolání je ovšem v této části vnitřně rozporné mimo jiné proto, že sám dovolatel uvádí, že tento důkaz měl směřovat k prokázání „právního aktu darování“, současně však následně rozporuje závěr o nesplnění podmínek pro vydržení úvahou, že podmínky pro vydržení splněny byly.

Výhrada vůči neprovedení důkazu výslechem svědkyně K. z pohledu dovolacích námitek ostatně důvodná není. Jestliže má tato výtka směřovat vůči neprovedení tohoto důkazu soudem prvního stupně, nemohl tento výslech být navržen k opatření této y již proto, že sám žalobce tvrdí, že o ní v té době nevěděl. Pokud pak byla tato námitka uplatněna proti neprovedení tohoto důkazu odvolacím soudem, je bezpředmětná již proto, že v odvolacím řízení žalobce důkaz u psanou A. B. navrhl.

Ve vztahu k námitce vydržení, k níž zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání, a ostatně i jakákoliv argumentace, která by mířila do právních závěrů, které odvolací soud v této souvislosti učinil (a jež byly založeny na nedostatku dobré víry), neboť i zde dovolatel vytýká soudům nedostatek skutkových zjištění; pak dovolací soud pouze dodává, že ani kdyby posuzoval věc z pohledu nejpříznivějšího pro žalobce, nemohlo by k vydržení dojít.

Podle skutkových zjištění bylo manželství manželů B. (M. Ž. a A. B.) rozvedeno v roce 1967 a M. Ž. zemřela v roce 1993.

Podle , (dále jen „obč. zák.“), ve znění před novelou provedenou , zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v .

Teprve byla do textu zahrnuta úprava, podle které do úpravy obč. zák. byl začleněn odstavec 4, podle kterého

„Nedošlo-li do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebylo-li bezpodílové spoluvlastnictví manželů na návrh podaný do tří let od jeho zániku vypořádáno rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci z bezpodílového spoluvlastnictví pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné. Totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, manželům společných.".

Podle § 507a odst. 1, 2 obč. zák. – přechodných ustanovení k úpravám účinným od 1. 4. 1983, pokud není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé v době od 1. 4. 1964 do 1. 4. 1983. Na právní vztahy z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, zaniklého v době od 1. 4. 1964 do 1. 4. 1983, užije se ustanovení § 149 odst. 4 obč. zák., pokud k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nedošlo dohodou uzavřenou do tří let od 1. 4. 1983, nebo rozhodnutím soudu na návrh podaný do tří let od 1. 4. 1983.

Z uvedeného jednoznačného textu zákona je zjevné, že v případě manželů B. nemohla domněnka vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů založit podílové spoluvlastnictví dříve než v roce 1986. Do té doby neexistoval žádný spoluvlastnický podíl, ve vztahu ke kterému by bylo možno uvažovat o vydržení, neboť věc byla stále v zaniklém, ale nevypořádaném spoluvlastnictví. O vydržení spoluvlastnického podílu by tak bylo možno pojmově uvažovat nejdříve v roce 1986, a pokud M. Ž. zemřela v roce 1993, je bez jakýchkoliv pochybností zjevné, že ke dni jejího úmrtí neuplynula desetiletá vydržecí doba. Nemohla tedy nabýt vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu vydržením.

Z jakého důvodu spatřuje přípustnou pro účely posouzení přípustnosti dovolání námitku aplikace a , , žalobce v dovolání rovněž nijak neupřesnil, a proto ani v této části nemůže být dovolání přípustné.

Námitka rozporující rozhodnutí soudu o nákladech řízení by pak nemohla být podrobena dovolacímu přezkumu ani při vymezení předpokladů přípustnosti, neboť přezkum rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení výslovně vylučuje

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 10. 2018

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu