Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3175/2018

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně Dexindra s. r. o., se sídlem v Praze 1, Křižovnická 86/6, identifikační číslo osoby 04113811, zastoupené Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, proti žalovaným 1)C. J., P., zastoupená Mgr. Gabrielou Hamákovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Baťkovo náměstí 625/1, 2) S. P., B., zastoupený JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o zaplacení 1.782.027,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2018, č. j. -1063, t a k t o :

III. Žalobkyně

je povinna

zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 18.972,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění:(dle )

Obvodní soud pro Prahu 4 v pořadí třetím rozsudkem ze dne 10. 7. 2017, č. j. -1013, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku ve výši 1.761.208,72 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. a III. výroku).

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně co do výroku I., II. a III., podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 [viz čl. II bod 2 (dále jen „ “)], neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle

Podáním ze dne 21. 5. 2018 žalobkyně doplnila dovolání. Uvedla v něm, že v důsledku nevyhovění její žádosti o odročení jednání odvolacím soudem jí byla odňata možnost jednat před soudem, čímž došlo k zásahu do ústavně zaručených práv dovolatelky.

Podáním ze dne 21. 6. 2018 vzala žalobkyně ve vztahu k první žalované dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu zpět. Nejvyšší soud proto na základě tohoto dispozitivního úkonu dovolací řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou podle věty druhé zastavil.

K dovolání žalobkyně se druhý žalovaný vyjádřil tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Předně je třeba zdůraznit, že skutkové závěry soudů nižších stupňů nepodléhají dovolacímu přezkumu (dovolací soud vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů – srov. ) a ani samotné hodnocení důkazů nalézacími soudy (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Při respektování shora uvedeného tak nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelky, jimiž konstruuje vlastní skutková zjištění o tom, že žalovaní při vzniku závazku, jehož plnění se žalobkyně domáhá, jednali v rozporu s dobrými mravy tím, že uvedli právního předchůdce žalobkyně v omyl proto, aby získali výhodnější úvěrové podmínky, přičemž bez tohoto omylu žalovanými vyvolaného by k uzavření dodatku č. 2 úvěrující banka nepřistoupila. Taková skutková zjištění však odvolací soud, respektive soud prvního stupně neučinil. S tím souvisí pak i dovolatelkou uváděná právní otázka – za jakých podmínek v ustálené rozhodovací praxi dovolací soud považuje jednání účastníka za jednání v rozporu s dobrými mravy – když dovolatelka touto otázkou konstruuje vlastní skutková zjištění o úmyslném uvedení nepravdivých údajů a tím uvedení druhého účastníka (úvěrující banku) v omyl. Přípustnost dovolání proto výše uvedená otázka nezakládá a odkazy dovolatelky na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou nepřípadné.

Dovolatelka rovněž v souvislosti s tím, že žalovaní při vzniku závazku uvedli právního předchůdce žalobkyně v omyl, namítá, že i žalovanými vznesená námitka promlčení by měla být posouzena jako námitka promlčení, která je v rozporu s dobrými mravy, a že v řešení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Při řešení otázky, zda uplatněná námitka promlčení odporuje dobrým mravům, Nejvyšší soud konstantně odkazuje na ustálenou soudní praxi, dle níž je posouzení této otázky především úkolem soudů nižších stupňů, jež disponují bezprostředním přístupem ke skutkovým okolnostem věci a mají prostor pro náležité uvážení všech takto relevantních okolností, přičemž jejich úvahy dovolací soud v zásadě koriguje toliko v případě, kdy je lze označit za zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. ).

Co se týče uplatnitelnosti námitky promlčení, odkazuje Nejvyšší soud i na závěry ustálené soudní praxe, podle níž námitka promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, přispívajícím k jistotě právních vztahů a je tedy použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. V rozporu s dobrými mravy by bylo námitku promlčení možné shledat pouze v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. ). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. ).

Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze toliko na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný námitkou promlčení brání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. ). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy lze přitom dovozovat z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. ).

Uvedeným závěrům ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud napadeným rozhodnutím nikterak nezpronevěřil, neshledal-li námitku dovolatelky, že vznesení námitky promlčení žalovanými představuje zneužití práva a rozpor s dobrými mravy, za důvodnou. Nadto Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že argumentuje-li žalobkyně vlastními skutkovými závěry ve prospěch právního názoru, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení

Předkládá-li dovolatelka dovolacímu soudu otázku možnosti aplikace ust. , pak touto otázkou směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení. V tomto rozsahu však dovolání podle (ve znění účinném od 30. 9. 2017) přípustné není.

Sluší se připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat právě jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. věta první ) a takto vymezeným důvodem je dovolací soud vázán i při zkoumání přípustnosti dovolání. Proto se Nejvyšší soud jinými důvody (okolnostmi) nezabýval. Stejně tak i k případným vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (viz věta druhá ).

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 9. 2018

JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.

předseda senátu