Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2111/2018

23 Cdo 2111/2018-297

USNESENÍ

CARMEUSE CZECH REPUBLIC s.r.o.

I. F.,

se sídlem ve Vsetíně , zastoupenému Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem, se sídlem v Praze 7, Komunardů 1091/36, PSČ 170 00, o zaplacení částky 26 060 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2017, č. j. –260, t a k t o :

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 13. listopadu 2015, č. j. -109, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 060 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 15. prosince 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. listopadu 2017, č. j. –260, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co do úroku z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 26 060 200 Kč za dobu od 15. prosince 2012 do 31. března 2014 změnil tak, že se žaloba v uvedeném rozsahu zamítá (výrok pod bodem Ia), co do částky 26 060 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z této částky za dobu od 1. dubna 2014 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem Ib), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým předmětný rozsudek napadl v rozsahu potvrzujícího výroku pod bodem Ib a v navazujících výrocích o nákladech řízení (výroky pod body II a III).

Přípustnost dovolání spatřuje žalovaný v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedná se o otázky,

1. Zda hodnota postupované pohledávky a sjednaná cena za postoupení pohledávky je kritériem pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty?

2. Zda uznání pohledávky dlužníkem v obchodněprávních vztazích zakládá běh nové čtyřleté promlčecí doby?

3. Odvolací soud nedbal, aby jeho rozhodnutí bylo předvídatelné a přesvědčivé, když na jednání dne 19. září 2017 vedl účastníky ke smíru s poukazem na rozsah, ve kterém bude třeba doplnit dokazování, a následně dokazování prakticky nedoplnil s výjimkou nepravomocného rozhodnutí v trestní věci a ve věci rozhodl.

Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou, posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení jsou skutečně splněna.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud připomíná, že k vymezení přípustnosti dovolání se již opakovaně vyjádřil (srov. především usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. , publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu); k této otázce se vyjádřil i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. , ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. , a ze dne 24. června 2014, sp. zn. , dostupná na webových stránkách Ústavního soudu). Z ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu vyplývá, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.

Těmto požadavkům však žalovaný nedostál, neboť v souvislosti s žádnou z v dovolání formulovaných právních otázek neuvedl, od které ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl odvolací soud při jejich řešení odchýlit, přičemž takový závěr nelze dovodit ani z obsahu dovolání.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. , „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2017, sp. zn. ).

Rovněž Ústavní soud se v nálezu ze dne 26. září 2017, sp. zn. , vyjádřil k povaze dovolání a možnostem přezkumu jiných než právních otázek, splňujících předpoklady uvedené v Z citovaného rozhodnutí se podává, že „Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem, jehož úkolem je rovněž sjednocování výkladu hmotného a procesního (tzv. podústavního) práva. Nelze proto požadovat, aby nerespektoval zákonodárcem vymezený účel dovolání (posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva), jako mimořádného opravného prostředku (postup praeter legem). Opačný postup by vedl ke zpochybňování povahy dovolání, jak je nyní (od 1. ledna 2013) zakotvena v ; ta spočívá v řešení otázek právní povahy a proto způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže.“ Ústavní soud rovněž doplnil, že „podstatou přezkumu dovolacího soudu však nemůže být samostatné přehodnocování skutkového stavu, takovéto kontrole lze podrobit „jen“ vlastní proces zjišťování skutkového stavu soudy nižších stupňů, to za předpokladu, že relevantní právní otázka (jako otázka procesního práva) bude splňovat podmínky stanovené v až 3 a (viz bod 18 nálezu ze dne 8. srpna 2917, sp. zn. ).“

Nejvyšší soud pro úplnost v souvislosti s otázkou č. 2 podotýká, že z rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že odvolací soud při posuzování přiměřenosti sjednané smluvní pokuty pouze podpůrně uvedl, že pohledávky uznané L. M. mohly být předmětem soudního vymáhání v době uzavření postupní smlouvy dalších téměř 8 let.

V námitkách uvedených jako otázka č. 3 pak dovolatel zpochybňuje skutkový stav věci zjištěný odvolacím soudem a kritizuje použití důkazu – rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. října 2017, č. j. -1061, odvolacím soudem. Jak Nejvyšší soud uvedl ve svých předešlých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem a na kritice hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Protože dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty ( , věta první ), aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k doplnění dovolání jej vyzvat, a žalovaný nezbytné náležitosti v dovolání neuvedl, ani o ně dovolání v dovolací lhůtě nedoplnil a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud dovolání pro jeho vady odmítl ( ).

Dovolatel v dovolání rovněž navrhl odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. , dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s větou druhou neodůvodňuje.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný

V Brně dne 25. 9. 2018

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu