Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 4790/2016

29 Cdo 4790/2016-262

USNESENÍ

Ing. Davida Jánošíka

Kovoprojekta

Brno a. s.,

se sídlem v Brně, Šumavská 416/15, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 46 34 70 11, zastoupenému JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Mikulandská 122/4, PSČ 110 00, o zaplacení částky 4.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2015, č. j. -213, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2015, č. j. -213,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. února 2015, č. j. -157, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 4.000.000,- Kč s 7,05% úrokem z prodlení od 29. května 2013 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 325.177,- Kč (výroky I. a II.); dále uložil žalovanému zaplatit České republice na soudním poplatku částku 200.000,- Kč (výrok III.).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Dne 13. srpna 2008 uzavřeli dlužník (jako zhotovitel) a žalovaný (jako objednatel) smlouvu o dílo č. PK/9610/2834/SML/2887, jejímž předmětem byla „montáž hlavních ocelových konstrukcí a výroba a montáž doplňkových konstrukcí v dohodnutých a ve smlouvě vymezených objektech“ (dále též jen „smlouva o dílo“). Cena díla byla dohodnuta ve výši 48.000.000,- Kč bez daně z přidané hodnoty, řádně provedené dílo mělo být zhotovitelem předáno a objednatelem převzato na základě písemného protokolu o předání a převzetí díla, podepsaného oběma smluvními stranami. V článku 7.2.2 bylo ujednáno, že na každé faktuře dle smlouvy bude vyčísleno zádržné ve výši 5 % z celkově fakturované částky bez daně z přidané hodnoty, které bude objednatelem uhrazeno do 30 dní po ukončení záruční doby a bude sloužit jako jistota na plnění závazku zhotovitele dle této smlouvy, zejména pak na jeho případnou odpovědnost za vady díla a za škodu. Po ukončení díla bude po vzájemné dohodě smluvních stran zádržné nahrazeno odpovídající bankovní garancí s platností do 30. října 2014. V článku VIII. smlouvy o dílo bylo dohodnuto, že zhotovitel poskytuje záruku 60 měsíců na nosnou ocelovou konstrukci a 12 měsíců na pochůzné plochy; záruka začala plynout ode dne převzetí díla objednatelem.

2) Smlouva o dílo byla doplněna dodatky 1 až 4, s tím, že v dodatku č. 3 se smluvní strany dohodly, že zádržné (ve výši 5 % z fakturované částky bez daně z přidané hodnoty) bude sloužit jako jistota na plnění závazků zhotovitele ze smlouvy, zejména na jeho případnou odpovědnost za vady díla a za škodu. Zádržné bude uvolněno do 60 dnů po předání díla, poslední faktury zhotovitele dle smlouvy o dílo, bankovní garance na sumu odpovídající zádržnému s platností na 3 roky a po odsouhlasení textu garance objednatelem a písemném závazku zhotovitele, že ve lhůtě nejpozději 30 dnů před vypršením bankovní garance vystaví další garanci ve stejné výši s platností končící nejdříve 60 měsíců od předání díla (dále jen „druhá garance“). Nebude-li druhá garance předložena, je objednatel oprávněn inkasovat (původní) garanci. Dodatek č. 4 (ze dne 22. ledna 2010) obsahuje ujednání, podle něhož na fakturách se zdanitelným plněním od 1. ledna 2010 nebude uváděno zádržné (faktury budou zaplaceny ve výši 100 %). Nebude-li druhá garance ve výši 4.000.000,- Kč s platností končící nejdříve 30. října 2014 předložena, je objednatel oprávněn „inkasovat“ (původní) garanci.

3) Dne 20. ledna 2010 vystavila Československá obchodní banka, a. s. (dále jen „banka“) záruku za zádržné č. HTFZ27593 (dále též jen „původní garance“) ve prospěch žalovaného za svého klienta (dlužníka), a to ke smlouvě o dílo. Banka se zavázala převést klientovi na jeho účet částku až do celkové výše 4.000.000,- Kč bez zkoumání podkladového právního vztahu a bez námitek z něho vzniklých, a to bez zbytečného prodlení poté, kdy obdrží první písemnou žádost, ve které bude uvedeno, že dlužník nesplnil záruční povinnosti v souladu se smlouvou o dílo.

4) Druhá garance nebyla nikdy vystavena a žalovaný požádal banku o vyplacení původní garance z důvodu „nesplnění záruční povinnosti“; banka z tohoto titulu žalovanému vyplatila částku 4.000.000,- Kč.

5) V záruční době (tj. do 30. října 2014) se na díle žádné vady (ani škody) nevyskytly.

6) Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. června 2011, č. j. -21, zjistil úpadek dlužníka a ustanovil insolvenčního správce (Ing. Davida Jánošíka).

7) Banka přihlásila do insolvenčního řízení pod pořadovým číslem 119 pohledávku z titulu vyplacené původní garance (vystavené dne 20. ledna 2010), a to jako pohledávku podmíněnou; podáním ze dne 14. ledna 2014 ji změnila na nepodmíněnou (poté, kdy dne 11. ledna 2013 žalované poskytla plnění z této garance).

8) Výzvou datovanou 13. května 2013 žalobce požádal žalovaného o zaplacení částky 4.000.000,- Kč, která „odpovídá částce, jež byla inkasována od banky jako bankovní garance a vyplacena bankou žalovanému neoprávněně“.

Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že:

Ve smlouvě o dílo si smluvní strany sjednaly tzv. zádržné, které měl žalovaný dlužníku vyplatit po uplynutí záruční doby. Původní garance sloužila ke stejnému účelu jako zádržné, tj. jako jistota na „plnění závazku zhotovitele dle smlouvy o dílo, zejména na jeho případnou odpovědnost za vady díla a za škodu“.

b) Původní garance byla vystavena pouze na dobu tří let (tj. nikoli na celou dobu záruky dle smlouvy o dílo) a následně dlužník nesplnil svůj závazek k poskytnutí zajištění týchž (případně vzniklých) nároků další druhou garancí; žalovaný tak po právu na základě původní garance „inkasoval“ od banky částku 4.000.000,- Kč.

c) Žalobce se nemůže domáhat po žalovaném vrácení zaplacené částky podle původní garance podle ustanovení , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).

d) Vypořádání vzájemných finančních nároků mezi dlužníkem a žalovaným je nutno „provést podle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení“. Jelikož původní garance i (předpokládaná a nevystavená) druhá garance měly nahrazovat původně sjednané zádržné, přičemž „žalovaný nebyl oprávněn v souvislosti s odstraňováním vad díla nebo náhradou škod použít ničeho“, drží žalovaný částku 4.000.000,- Kč bez právního důvodu. Tato částka představuje jeho bezdůvodné obohacení na úkor dlužníka, který je povinen plnit zmíněnou částku bance; ta přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 4.000.000,- Kč z vyplacené původní garance, přičemž tato pohledávka byla v insolvenčním řízení dlužníka zjištěna.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného usnesením ze dne 30. listopadu 2015, č. j. -213, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud především přitakal závěrům soudu prvního stupně, podle nichž:

1) Původní garance měla sloužit ke stejnému účelu jako zádržné.

2) Dlužník měl (v případě přeměny zádržného na garanci) pokrýt bankovní garancí celou záruční dobu; nevystavil-li druhou garanci před vypršením původní garance, měl žalovaný právo inkasovat od banky podle původní garance částku 4.000.000,- Kč.

3) Vypořádání vzájemného vztahu dlužníka a žalovaného je nutno provést podle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení, a to vzhledem k okolnostem, že v záruční době se na díle žádné vady nevyskytly a nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by v souvislosti s prováděním díla a činností zhotovitele vznikla objednateli škoda.

Podle odvolacího soudu však soud prvního stupně pochybil, když nepřihlédl k tomu, že původní garance nahradila zádržné a zadržená část ceny díla již byla dlužníku zaplacena. Za tohoto stavu nemůže představovat částka 4.000.000,- Kč (inkasovaná žalovaným podle původní garance) bezdůvodné obohacení, když o vzniku bezdůvodného obohacení „lze hovořit až ve chvíli, kdy dlužník sám splní bance pohledávku nebo její část, kterou si banka přihlásila do insolvenčního řízení. Teprve tím okamžikem dojde ke snížení majetku dlužníka a ke vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor dlužníka“.

Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, s tím, nechť se zabývá otázkou, zda žalobce plnil bance a v jaké výši.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , (dále jen „ “), a to k řešení dovolacím soudem dosud nezodpovězené otázky, zda je žalobce, který dosud neuhradil bance pohledávku za oprávněně vyplacenou bankovní garanci, aktivně legitimován k podání žaloby o zaplacení oprávněně vyplacené bankovní garance za zádržné proti žalovanému, pokud důvody pro držení peněz z garance žalovaným v důsledku neexistence záručních vad pominuly“.

Dovolatel zdůrazňuje, že na poměry dané věci nedopadají závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 20. května 2015, sp. zn. , když v označené věci byla řešena situace, kdy bankovní záruka byla vyplacena neoprávněně, tj. při neexistenci nároku věřitele vymezeného v bankovní záruce na plnění vůči dlužníku. V poměrech dané věci přitom žalovaný čerpal původní garanci po právu. V situaci, kdy původní garance (a následné plnění podle ní) nahrazovala zádržné, zanikl žalovanému právní důvod držet a nakládat s touto částkou po uplynutí záruční doby (viz skutečnost, že v záruční době se na díle nevyskytly žádné vady a žalovanému nevznikly ani žádné škody, k jejichž případnému krytí zádržné i původní garance sloužily). Uplynutím záruční doby tak na straně žalovaného došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobce, které je nutno vypořádat podle ustanovení a násl. , (dále též jen „obč. zák.“).

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, popřípadě aby toto usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl. Přitom poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu v dovolání specifikovanou a zdůrazňuje, že dlužník neplnil bance, nedošlo ke zmenšení jeho majetku a nemůže být dána aktivní legitimace žalobce k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř, a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, když v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s následnou judikaturou Nejvyššího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení obch. zák. bankovní záruka vzniká písemným prohlášením banky v záruční ě, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční y, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční ě.

Podle ustanovení obch. zák., nevyplývá-li ze záruční y něco jiného, nemůže banka uplatnit námitky, které by byl oprávněn vůči věřiteli uplatnit dlužník, a banka je povinna plnit své povinnosti, když o to byla požádána písemně věřitelem. Předchozí výzva, aby dlužník splnil svůj závazek, se vyžaduje, jen když to stanoví záruční .

Podle ustanovení obch. zák., je-li doba platnosti v záruční ě omezena, bankovní záruka zanikne, jestliže věřitel neoznámí bance písemně své nároky z bankovní záruky během její platnosti (odstavec 1). Dlužník je povinen zaplatit bance to, co banka plnila podle své povinnosti ze záruční y vystavené v souladu se smlouvou uzavřenou s dlužníkem (odstavec 2). Dlužník nemůže vůči bance uplatnit námitky, které by mohl uplatnit vůči věřiteli, jestliže smlouva mezi bankou a dlužníkem neobsahovala povinnost banky zahrnout do záruční y uplatnění těchto námitek vůči věřiteli (odstavec 3). Věřitel, který dosáhl na základě bankovní záruky plnění, na něž neměl vůči dlužníkovi nárok, vrátí dlužníkovi toto plnění a nahradí mu škodu tím způsobenou (odstavec 4).

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že v době po rozhodnutí odvolacího soudu v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. září 2018, sp. zn. , formuloval a odůvodnil závěry, jimiž se při výkladu ustanovení § 321 odst. 2 a 4 obch. zák. odchýlil od právních názorů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. , a podle nichž:

1) Ustanovení § 321 odst. 4 obch. zák. „je zvláštní právní úpravou“, jež vylučuje aplikaci obecné úpravy obsažené v ustanoveních § 451 a násl. obč. zák.

2) Právo dlužníka na plnění dle obch. zák. je logickým důsledkem ustanovení obch. zák. Jestliže dlužník uzavřel smlouvu s bankou o vystavení bankovní záruky ve prospěch věřitele a věřitel v souladu s touto u získal od banky ujednané plnění, pak vzniká nepochybně dlužníku povinnost (dle podmínek uvedených ve smlouvě mezi bankou a dlužníkem) zaplatit bance to, co plnila věřiteli na základě záruční y, jejíž obsah je v souladu se smlouvou uzavřenou mezi bankou a dlužníkem. Pokud dlužníkovi vznikl závazek zaplatit bance to, co plnila věřiteli (za podmínek obsažených v bankovní záruce) a současně bylo zjištěno, že věřitel získal v souladu s bankovní zárukou plnění, na něž neměl vůči dlužníkovi nárok, lze za logický důsledek vzniku popsané situace považovat vznik povinnosti věřitele takové plnění dlužníkovi vrátit a nahradit mu škodu tím způsobenou. Z pouhého konstatování, že právo žalobce na plnění dle obch. zák. je logickým důsledkem ustanovení obch. zák., však nelze dovozovat, že předpokladem pro uplatnění tohoto práva je splnění povinnosti obsažené v obch. zák.

3) Ustanovení § 321 odst. 4 obch. zák. neumožňuje věřiteli dovolávat se toho, aby před splněním své povinnosti vrátit dlužníkovi na jeho úkor neoprávněně získané plnění, dlužník nejprve splnil svůj závazek vůči bance vyplývající z jiného právního vztahu a až poté požadoval po věřiteli vrácení neoprávněně získaného plnění. Splnění těchto dvou povinností (povinnost dlužníka zaplatit bance to, co na základě bankovní záruky plnila věřiteli a povinnost věřitele vrátit dlužníkovi plnění, které věřitel na základě bankovní záruky získal, aniž by na něj vůči dlužníkovi měl nárok) se mohou dovolávat rozdílné subjekty, na základě odlišných právních titulů vzešlých z dvou rozdílných právních vztahů. Ačkoliv plnění, které se ukázalo být neoprávněně získaným, poskytla věřiteli banka, učinila-li tak v souladu s bankovní zárukou, poskytla jej na úkor dlužníka. Přestože věřiteli vznikají práva a povinnosti jak k bance, tak k dlužníkovi, tato práva a tyto povinnosti vyplývají z rozdílných právních vztahů a je tedy mezi nimi třeba důsledně rozlišovat.

4) Pro vznik oprávnění dlužníka požadovat po věřiteli vrácení plnění, které na jeho úkor neoprávněně získal na základě bankovní záruky dle § 321 odst. 4 obch. zák., resp. pro vznik povinnosti věřitele takto získané plnění dlužníkovi vrátit, není podmínkou, aby dlužník nejprve uhradil bance to, co v souladu s bankovní zárukou plnila věřiteli.

V poměrech projednávané věci není sporu o tom, že banka zaplatila žalovanému v souladu s původní garancí částku 4.000.000,- Kč a vzniklo jí ve smyslu ustanovení § 321 odst. 2 obch. zák. právo, aby jí dlužník zmíněnou částku uhradil.

Za stavu, kdy dovoláním žalobce (pochopitelně) nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu, podle něhož původní garance nahradila zádržné, které by (při absenci ujednání o původní garanci) bylo žalovaným dlužníku (při splnění sjednaných podmínek) vráceno, a kdy žalovaný vyplatil dlužníku (po vystavení původní garance) částku odpovídající zádržnému, nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že uplynutím doby, po kterou smlouva o dílo přiznávala žalovanému právo ponechat si zádržné, se plnění, které žalovaný obdržel od banky z titulu původní garance, stalo plněním, na které neměl žalovaný vůči dlužníku nárok (§ 321 odst. 4 och. zák.).

Přitom vznik nároku dlužníka vůči žalovanému na vrácení takového plnění (§ 321 odst. 4 obch. zák.) není podmíněn splněním povinnosti dlužníka vůči bance (§ 321 odst. 2 obch. zák.). K tomu srov. shora citované závěry rozsudku sp. zn. .

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( a 2 ).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 9. 2018

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu