Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4961/2016-102

-102

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce F. B., zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 100 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. -63, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, č. j. -63, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 26. 11. 2015, č. j. -41, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 100 000 Kč (výrok I) a žalobci uloženo zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Odvolací soud též rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Částky 100 000 Kč se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu s tím, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2014, č. j. -50, nebyl vydán v přiměřené době, když k jeho vydání došlo až po dvou letech od podání žaloby. Záležitost byla přitom pro žalobce důležitá, neboť na základě pochybení stavebního úřadu, který řádně neprováděl kontrolu při výstavbě vodovodního řádu a nedodržoval projektovou dokumentaci, nejsou dosud v terénu obnoveny hranice jeho pozemků, které nabyl děděním po rodičích. Tato skutečnost má za následek nejen spory o hranice s novými majiteli sousedních pozemků, ale také stres a nepřiměřeně dlouho trvající nejistotu stran právního postavení od doby, kdy bylo zahájeno dědické řízení po zesnulém otci žalobce. V důsledku neobnovení hranic po ukončené výstavbě katastrální úřad v současné době vede pozemky o výměře o 145 m2 menší, než tomu bylo před výstavbou vodovodního řádu. Rodiče žalobce nebyli účastníky stavebního řízení, a z toho důvodu nebyly hranice pozemků po ukončené výstavbě oprávněnou geodetickou organizací obnoveny v souladu s projektovou dokumentací tak, jak to bylo provedeno u ostatních pozemků, kde majitelé byli účastníky stavebních řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „“, odmítl.

Podle dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v ; k příslušenstvím pohledávky se přitom nepřihlíží.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. ). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč a o nákladech řízení přiznaných žalované ve výši 600 Kč.

Napadeným rozsudkem odvolacího soudu, ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nebylo ve smyslu rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení , a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení , což zakládá nepřípustnost dovolání. Za tohoto stavu se dovolací soud nemohl ani zabývat případnými vadami řízení ( ).

K námitce žalobce směřující proti závěru odvolacího soudu o přiměřenosti délky řízení u správního soudu, když doba mezi shromážděním podkladů pro rozhodnutí a vydáním vlastního rozhodnutí měla přesahovat dobu několika měsíců či let, Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva na přiměřenu délku řízení, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž závěrem o přiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnosti byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. ), což v případě dovolatele není.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně 28. srpna 2018

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu