Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5450/2017

28 Cdo 5450/2017-118

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce O. Ž., P., zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovaným 1. hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 2. městské části Praha 11, IČ 002 31 126, se sídlem v Praze 11, Ocelíkova 672/1, o 562.029 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovoláních žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2016, č. j. -68, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2016, č. j. -68, se ruší a věc sevrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 19. 9. 2016, č. j. -57, zamítl návrh žalobce na přistoupení městské části Praha 11 na stranu žalovaného. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. , konstatoval, že v dané kauze byl již při zahájení řízení zřejmý nedostatek pasivní věcné legitimace dosavadního (prvního) žalovaného ohledně části žalobního požadavku, pročež nelze návrhu žalobce ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), vyhovět, neboť je jím obcházen institut záměny účastníka podle

K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 7. 11. 2016, č. j. -68, změnil tak, že připustil přistoupení druhé žalované. Svůj od obvodním soudem zastávaného odlišný názor odůvodnil tím, že v době zahájení řízení nebyl vůbec zjevný deficit v pasivní věcné legitimaci prvního žalovaného, jenž vyšel najevo až v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaných v obdobných sporech týchž účastníků, posuzujících toliko jiné časové období (srov. rozhodnutí sp. zn. a ). Pro řečené a s odkazem na hospodárnost řízení umožnil žalobci, aby skrze přistoupení druhé žalované zhojil nedostatek pasivní věcné legitimace prvního žalovaného, jenž by jinak vedl k zamítnutí žaloby.

Proti zmíněnému rozhodnutí podaly dovolání samostatně oba žalované subjekty. Poukazujíce v nich na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, akcentují viditelnou snahu žalobce obcházet institut záměny účastníků upravený v , pro niž nelze jeho návrhu vyhovět. Odvolací soud se tak odchýlil od zmiňované konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Oba též shodně upozorňují na dlouhodobě jednotnou judikaturu vyjadřující se k pasivní věcné legitimaci hlavního města P. a jednotlivých městských částí ve sporech o bezdůvodné obohacení získané užíváním veřejného prostranství. Pro v ní artikulované závěry nepřitakávají názoru městského soudu, že v době podání žaloby „nebylo zřejmé“, kdo je ve sporu pasivně věcně legitimovaným. První žalovaný nadto zpochybňuje pozitiva odvolacím soudem zvoleného postupu ve vztahu k hospodárnosti řízení, a pro vylíčené tak navrhuje kasaci napadeného usnesení. Druhá dovolatelka s ohledem na uvedené v závěru svého podání prosazuje změnu rozhodnutí odvolacího soudu a zamítnutí žalobcova návrhu.

K dovolání prvního žalovaného se vyjádřil žalobce, zdůrazňuje, že záměna účastníků v projednávané věci nepřipadá v úvahu, poněvadž předmětem sporu je pozemek užívaný z části hlavním městem a z části druhou žalovanou. Jeho dovolání proto navrhuje odmítnout.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle , resp. jedním subjektem jednajícím ve smyslu , zabýval jejich přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka ( ), o přistoupení dalšího účastníka ( ) a o záměně účastníka ( ).

Ustanovení zakládá přípustnost dovolání proti tam uvedeným usnesením odvolacího soudu, jež byla vydána v průběhu odvolacího řízení, aniž by jim předcházelo rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo současně v odvolacím řízení přezkoumáváno. O takové rozhodnutí v posuzované věci – v níž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že připustil vstup dalšího účastníka do řízení – nejde.

Dovolání jsou ovšem přípustná podle ustanovení , neboť směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a jež závisí na posouzení otázky procesního práva, při jejímž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dle , věty první, může soud na návrh žalobce připustit, aby do řízení přistoupil další účastník.

Podle , věty první, může soud na návrh žalobce se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný.

V intencích konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze návrhu na přistoupení účastníka do řízení vyhovět zejména, nastal-li by nedostatek podmínky řízení, pro nějž by bylo nutné řízení zastavit, nebylo-li by nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti přistupujícímu žalovanému, či čeho se proti stávajícímu žalovanému domáhá nový žalobce, popřípadě bylo-li by přistoupení dalšího účastníka v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (k tomu srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. ).

Řečený návrh soud rovněž kladně nevyřídí, má-li jím žalobce v úmyslu obcházet institut záměny účastníka ve smyslu vyžadující souhlas žalovaného. Je-li při posuzování takového návrhu zřejmé, že dosavadní žalovaný nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován již v době zahájení řízení, nejsou naplněny podmínky k připuštění požadovaného přistoupení dalšího účastníka. Korigovat takovou vadu umožňuje právě záměna účastníka podle (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. , a ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. ).

Zamýšlel-li proto v nyní projednávané věci žalobce zapojit do řízení subjekt, vůči němuž by se mohl požadovaného plnění domáhat samostatnou žalobou, aniž by současně upravil žalobu za účelem upřesnění požadavku proti druhé žalované (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. ), snaže se předejít tím zamítnutí žaloby v části, v níž patrně absentuje pasivní věcná legitimace hlavního města Prahy, evidentně zde nejsou naplněny předpoklady pro uplatnění institutu přistoupení účastníka ve smyslu shora vylíčeném. Ostatně, žaloval-li by od počátku oba nynější dovolatele, nemohl by být ani tak v řízení vůči oběma zcela úspěšný, neboť by s ohledem na samostatné postavení obou žalovaných jeho žaloba musela být v části, v níž by jí bylo proti jednomu z žalovaných vyhověno, nutně zamítnuta ve vztahu k druhému z nich.

K pochybnostem odvolacího soudu o ustálenosti judikatorních závěrů stran pasivně věcně legitimovaného subjektu v obdobných sporech sluší se pak dodat, že Nejvyšším soudem dnes konstantně zastávaný názor reflektující specifické postavení městských částí hlavního města Prahy byl artikulován již kupř. v jeho rozsudku ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. , tedy ještě před okamžikem podání žaloby v nyní projednávané věci.

Z právě vyřčeného je tedy zjevné, že zatímco soud prvního stupně hodnotil otázku přistoupení dalšího účastníka do řízení v souladu se smyslem a účelem dotčeného ustanovení a ustálenou judikaturou, usnesení odvolacího soudu za korektní považovat nelze. Nejvyšší soud proto, shledav dovolání důvodným (srov. ), přistoupil dle a odst. 2, věty první, ke zrušení usnesení městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud je podle , části věty první za středníkem, ve spojení s v dalším řízení vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 8. 2018

JUDr. Jan Eliáš Ph.D.

předseda senátu