Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5949/2017

28 Cdo 5949/2017-295

USNESENÍ

J. S.

J. K.

,

a 2.

M. K.

, oběma P., zastoupeným JUDr. Jiřím Bílkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 5,

o

náhradu nákladů řízení

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2017, č. j. -272, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2017, č. j. -272,

se ruší

a věc

se

tomuto soudu

vrací

k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 19. 4. 2017, č. j. -250, zastavil řízení o žalobě na zaplacení částky 203.688 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení (výrok II.). O nákladech řízení soud rozhodl dle , věty první, , (dále jen „ “), neboť žalobce zpětvzetím návrhu zavinil zastavení řízení, přičemž bylo namístě zohlednit i skutečnost, že Ústavní soud, jenž v řešené věci rozhodl kasačním nálezem ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. , žalobu pravděpodobně nepovažoval za důvodnou.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2017, č. j. -272, usnesení soudu prvního stupně ve výroku II., napadeném odvoláním žalobce, změnil tak, že žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiřkl ani náhradu nákladů řízení odvolacího (výrok II.). Odvolací soud vyzdvihl, že žalobce vzal svou žalobu zpět až poté, co žalovaní jeho nárok uspokojili. V takové situaci předpokládá právní úprava rozhodnutí o nákladech řízení dle , věty druhé, , aniž by bylo určující, zda byl žalobcův požadavek v souladu s hmotným právem, či nikoli. Úvahy soudu prvního stupně o tom, že žaloba patrně z hlediska Ústavního soudu nebyla podána důvodně, jsou tak nepřípadné, neboť podloženost žaloby je v tomto kontextu namístě posuzovat čistě procesně. Žalované by tedy měla stíhat povinnost nahradit náklady řízení vzniklé žalobci, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (především zásahu Ústavního soudu a nezavinění sporu žalovanými) se však odvolacímu soudu jevilo přiléhavým za použití žalobci dané právo upřít.

Proti tomuto usnesení podali žalovaní dovolání, v němž uvádějí, že výsledek předmětné kauzy nelze chápat jako vítězství žalobce, jelikož všechny rozsudky, které vyznívaly v jeho prospěch, byly zrušeny. K plnění žalovanými došlo jen proto, že jim byla daná povinnost uložena soudy; rozhodnutí, na základě nichž plnili, však byla posléze odklizena Ústavním soudem, přičemž je zřejmé, že zrušený akt nemůže nadále vyvolávat právních účinků. Napadené usnesení je v rozporu s judikaturou, jež dovozuje, že přiznat náklady řízení žalobci, který vzal žalobu zpět, je možné, pouze pokud byly splněny dva kumulativní předpoklady, a to jednak důvodné podání návrhu, jednak zastavení řízení pro chování žalovaného. Podmínka důvodnosti žaloby přitom v posuzovaném případě dána není, poněvadž nálezem Ústavního soudu bylo judikováno, že žalobce nemůže po žalovaných požadovat nájemné za nebytové prostory, byl-li pronajímaný objekt užíván k účelům bytovým. Z těchto důvodů žalovaní navrhují, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení, případně je změnil tak, že prvoinstanční rozhodnutí potvrdí.

K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž podpořil úvahy odvolacího soudu (zejména úsudek, že důvodnost žaloby je nutno zkoumat z čistě procesního hlediska), podotkl, že žalovaní se na jeho úkor dle výkladu podaného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. vskutku obohatili, a navrhl odmítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací argumentace žalovaných je zcela lichou potud, pokud je jí akcentován fakt, že rozsudky vyznívající ve prospěch žalobce, na základě nichž plnili, byly posléze zrušeny Ústavním soudem. Skutečnost, že uvedená rozhodnutí byla zrušena, a že tak v dané věci nezůstal žádný rozsudek přiznávající žalobci jím uplatněný nárok, totiž aplikovatelnost nikterak nevylučuje, neboť je-li rozhodováno o nákladech dle posledně citovaného ustanovení, muselo být řízení v dané věci zastaveno, a žádné nezrušené konečné rozhodnutí meritorní povahy tu proto z povahy věci ani být nemůže.

Dovolání je nicméně přípustné, neboť se odvolací soud při výkladu podmínky důvodnosti žaloby v rámci rozhodování o nákladech řízení dle odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (k ústavně konformní interpretaci srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. , bod 17, či ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. , případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. ).

Výkladová praxe je ustálena v závěru, že v případě zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby by soud zásadně měl v souladu s , větou první, přiznat žalovanému náhradu nákladů, které v řízení účelně vynaložil na uplatňování nebo bránění svého práva. Toto pravidlo je ovšem ustanovením , větou druhou, modifikováno v situacích, v nichž zpětvzetí žaloby zavinil žalovaný, tj. tam, kde vzal žalobce zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného; zde je naopak žalovaný povinen hradit náklady vzniklé žalobci (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. , ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. , či ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. ). Při interpretaci nelze přehlédnout, že podle judikatury Ústavního soudu existují tři samostatné kumulativní podmínky rozhodnutí o nákladech řízení ve prospěch žalobce na základě věty druhé citovaného ustanovení, a sice zpětvzetí žaloby žalobcem, vyvolání tohoto dispozičního úkonu chováním žalovaného a důvodnost žaloby. Byť je pravdou, že rozhodování o náhradě nákladů řízení by se svou náročností nemělo blížit řešení sporu ve věci samé (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. , či ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. ), a existují tak procesně ekonomické argumenty proti přesouvání meritorního hodnocení nároku do fáze rozhodování o nákladech řízení po zpětvzetí žaloby (srovnej Bílý, M. In: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. . Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 505–506), je třeba vzít na zřetel, že se čistě procesní zkoumání opodstatněnosti žaloby za určitých okolností může jevit nepřiměřeně formalistickým. Není proto vždy správné důvodnost žaloby mechanicky vyvozovat ze samotné skutečnosti, že žalovaný po jejím podání předmětnou částku zaplatil (srovnej kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. , bod 17, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. , bod 18, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , body 17 až 20, viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. ).

Ačkoli Ústavním soudem předestřený výklad nebude s ohledem na nezbytnost zachování hospodárnosti soudního řízení univerzálně použitelný, v kontextu řešené věci, v níž byl skutkový stav mezi účastníky od počátku v podstatné míře nesporným a rozhodující právní úvahy již byly vyloženy vrcholnými soudy, je prejudiciální vyhodnocení opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku v rámci rozhodování o nákladech řízení prakticky proveditelné. Ve světle shora připomenutých nálezů proto není postačujícím odvinout úsudek o podloženosti projednávané žaloby od prostého konstatování faktu, že žalovaní žalobci poskytli jím požadované peněžité plnění, nýbrž je nezbytné zohlednit, zda byla žaloba podána důvodně též z hlediska hmotněprávního, tj. ve světle právních názorů vyslovených Ústavním soudem v nálezu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. , bodech 27 a 28, a Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. . Pokud by si nicméně potřeba zhodnocení důvodnosti žaloby ve smyslu vyžádala zjišťování dalších skutkových okolností, je záhodno, aby se zájem na přiměřeně jednoduchém rozhodování o otázce nákladů řízení coby problému z hlediska civilního sporu vedlejším prosadil alespoň potud, že se na postup soudu vedoucí k vytvoření skutkové opory pro náležité rozhodnutí o nákladech neuplatní rigorózní úprava dokazování, ale méně formální pravidla šetření podobně jako při zjišťování procesních podmínek (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. ).

Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( a odst. 2, věta první, ).

Odvolací soud je ve smyslu , části věty první za středníkem, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 8. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu