Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 35/2018

32 Cdo 35/2018-462

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Fokus media, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Bašteckého 2546/8, identifikační číslo osoby 25141635, zastoupené Mgr. Milanem Vraspírem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalované Deutsche Bank Aktiengesellschaft, se sídlem Taunusanlage 12, D-60325, Franfurkt nad Mohanem, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 30000, podnikající na území České republiky prostřednictvím Deutsche Bank Aktiengesellschaft Filiale Prag, organizační složky, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, identifikační číslo osoby 60433566, zastoupené JUDr. Tomášem Jindrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o zaplacení částky 349 845,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017, č. j. -423, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozhodnutím Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. pouze co do výše příslušenství, jinak jej potvrdil (první výrok), ve výroku II. jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 139 693,11 Kč s příslušenstvím, a co do částky 0,63 Kč s příslušenstvím jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení (třetí a čtvrtý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. S odkazem na ustanovení (dále též jen „ “) uvádí, že jde „o otázky, které dílem odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dílem v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka formuluje otázku, „zda žalovaná provedla výpočty 2. splátky kupní ceny, která byla dodatkem Escrow agreementu dodatečně rozdělena na dvě části, v souladu s příslušnými ustanoveními Escrow agreementu ve znění dodatku a vyplatila je správně jednotlivým převodcům,“ majíc za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. (který je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). V této jiné věci dovolací soud uzavřel, že pokud soud důsledně neodliší odborné (tj. skutkové) závěry, jež přísluší znalci, a právní závěry, jež přísluší soudu, a mechanicky převezme závěr znalce, který nemá skutkovou, nýbrž právní povahu, nejde o (nepřípustné) uplatnění dovolacího důvodu nesprávného skutkového zjištění, nýbrž o uplatnění (způsobilého) dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. K tomuto však v projednávané věci nedošlo. Odvolací soud již v usnesení ze dne 15. 12. 2015, č. j. -283, kterým zrušil v pořadí druhý zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, vyložil (byť výslovně nezmínil výkladová pravidla obsažená v ustanoveních , obchodní zákoník, a , ), že koeficient N byl proměnnou a zůstal jí po uzavření dodatku smlouvy, což vyplývá ze smlouvy a odpovídá i logice, neboť v době uzavření dodatku nemohly smluvní strany vědět, kdy bude další platba žalovanou poukázána, a současně uzavřel, že pakliže žalovaná dosadila N v nesprávné výši, vypočtená a následně vyplacená druhá část druhé splátky byla nižší, než podle smlouvy měla být a takové jednání je jednáním, které nutno podřadit pod hrubou nedbalost žalovaného bankovního úřadu. K tomuto právnímu závěru, na kterém je následné rozhodnutí soudu prvního stupně, a rovněž i napadené rozhodnutí odvolacího soudu, založeno, odvolací soud dospěl ve svém kasačním rozhodnutí ještě před samotným ustanovením znalce a dovolatelce proto nelze přisvědčit, že soudy obou stupňů rezignovaly na hodnocení zásadních sporných právních otázek a jejich vyřešení plně svěřily třem větám výroku znalce z oboru ekonomika. Pokud byl znalci následně zadán úkol, aby vypočetl konkrétní částku, která měla být žalobkyni vyplacena, jedná se o otázku skutkovou. Soudy nižších stupňů se tak neodchýlily od dovolatelkou citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť právní závěry znalce nepřevzaly, naopak na základě závazného právního názoru odvolacího soudu byl pro zjištění rozhodných skutečností posléze znalec ustanoven. Odvolací soud poté dospěl k závěru o povinnosti žalované k výplatě druhé splátky s dosazením maximální hodnoty N = 365 na základě skutečností, že podle smluvních ujednání nedošlo ke dni 27. 8. 2008 k řádnému zaplacení druhé části druhé splátky a s přihlédnutím k obsahu výpovědi znalce. Jeho závěr je tedy výsledkem volného hodnocení provedených důkazů a nikoliv pouze mechanickým převzetím závěrů znalce.

Dovolatelka dále předkládá otázku, „zda je v tomto případě dána pasivní legitimace žalované“, majíc za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. . Nejvyšší soud se v této jiné věci zabýval otázkou, zda žalovaný splnil svůj závazek z kupní smlouvy, když doplatek kupní ceny složil do úschovy na účet třetí osoby, a dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úschově není vícestranným právním úkonem mezi žalobcem, žalovaným a schovatelem, nýbrž dvoustranným právním úkonem mezi žalovaným a schovatelem, když oprávněnému (žalobci) ze smlouvy neplynou žádná práva a povinnosti. Žalovaný proto svůj závazek (zaplatit kupní cenu) z kupní smlouvy nesplnil. V projednávané věci soudy nižších stupňů uzavřely, že předmětem Escrow Agreementu (dále jen „smlouva“) bylo oprávnění nabyvatelů předat Escrow částku žalované do úschovy a oprávnění převodců požadovat vyplacení Escrow částky za podmínek uvedených ve smlouvě, jakož i povinnost žalované Escrow částku uschovat a následně po splnění podmínek ve smlouvě ji vyplatit. Výpočet sporné částky byl zcela v dispozici žalované, dosazení proměnné v nesprávné výši a z toho plynoucí nesprávný výpočet i faktická platba bylo jednáním, které je nutno podřadit pod hrubou nedbalost. Pasivní legitimace žalované je dána, neboť uvedenou smluvní povinnost nesplnila. Otázkou splnění závazku ze strany nabyvatele se odvolací soud nezabýval. Dovolatelčin odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu tak není správný, protože toto rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu.

Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. K podání dovolání proti části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby co do částky 0,63 Kč s příslušenstvím, není dovolatelka subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší nebo změní. Uvedenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu nebyla žalované způsobena žádná újma na jejích právech, když jejímu procesnímu návrhu na zamítnutí žaloby bylo částečně vyhověno. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení věty první ve spojení s odmítl.

Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu odmítl podle ustanovení z části jako nepřípustné a z části jako vadné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 8. 2018

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu