Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 5785/2017

32 Cdo 5785/2017-199

USNESENÍ

ESSOX s. r. o.

,

se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 52, identifikační číslo osoby 26764652, zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, proti žalované

D. J.

(dříve H.), zastoupené JUDr. Michalem Filipínským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 396/18, o zaplacení částky 241 144 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2017, č. j. -163, takto:

Dovolání

se odmítá

.

Odůvodnění:

Okresní soud Brno-venkov platebním rozkazem ze dne 22. 4. 2015, č. j. -49, uložil žalované, aby ve lhůtě 15 dnů zaplatila žalobkyni částku 219 240 Kč s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 21 904 Kč a částku 12 058 Kč na náhradu nákladů řízení, nebo aby ve lhůtě 15 dnů podala odpor. Pro případ, že podá odpor, jí uložil, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu písemně vyjádřila ve věci samé. Zároveň ji poučil, že podá-li odpor a bez vážného důvodu se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že žalobní nárok uznává, a rozhodne podle ustanovení (dále též jen „ “) rozsudkem pro uznání. Žalovaná podala včasný odpor, aniž by jej jakkoli odůvodnila a aniž by se vyjádřila ve věci samé.

Okresní soud Brno-venkov proto rozsudkem pro uznání ze dne 6. 8. 2015, č. j. -59, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 12. 2015, č. j. -69, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 219 240 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 21 904 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Krajský soud v Brně k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení a namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, eventuálně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a době zahájení řízení Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka namítá, že odvolací soud se „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na základě které lze dovodit, že v případech, kdy je ve věci zasílána žalovanému kvalifikovaná výzva dle b) a žalovaný se k této výzvě ve stanovené lhůtě nevyjádří, je soud povinen ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání dle I přes tuto relativně konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR však odvolací soud rozhodl tak, že se rozsudek pro uznání nevydává, ačkoliv tyto podmínky byly v daném řízení splněny“. V rámci své argumentace pak dovolatelka odkazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterých se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil. Tvrzený předpoklad přípustnosti však není dán.

Odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. , a ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. (jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), dovolatelka namítá, že jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný uznává nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání. Poté s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. , a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , zdůrazňuje, že uznání nároku zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem fikce, podle tohoto uznání. Dále cituje rozsudek ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s tím, že v případě, že za řízení nastala ve smyslu ustanovení fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z nečinnosti žalovaného vyvodí zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. , namítá, že v případě splnění předpokladů k vydání rozsudku pro uznání soud takový rozsudek vydá bez ohledu na to, zda jsou tvrzení žalobce podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné.

Odvolací soud se však od citovaných rozhodnutí neodchýlil, neboť zákonné podmínky fikce uznání podle ustanovení nebyly naplněny. V rozsudku ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. (na který správně odkázal odvolací soud), Nejvyšší soud formuloval závěr, podle něhož podmínky k vydání usnesení podle ustanovení a 2 jsou splněny jen tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení a odst. 2 , tedy jen tehdy (mimo jiné), vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. Uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem v tom případě, jestliže jejich posouzení samo o sobě vede k právnímu závěru o důvodnosti žalobního návrhu. V rozsudku ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že jestliže je žaloba zjevně nedůvodná, tj. jestliže žalovaný nárok zjevně nemohl vzniknout, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu vydání rozsudku pro uznání. Jinak řečeno, soud nevydá rozsudek pro uznání, jestliže by žalobě nebylo možné vyhovět, ani kdyby byla prokázána všechna žalobní tvrzení.

V projednávané věci žalobkyně uplatnila v žalobě více nároků, mimo jiné i nárok na zaplacení smluvní pokuty. Nárok na zaplacení smluvní pokuty je přes jeho akcesorickou povahu nárokem se samostatným skutkovým základem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. ). Ze žaloby je zřejmé, že žalobkyně se žalovanou uzavřely smlouvu spotřebitelskou, a žalobkyně přímo v textu žaloby ke smluvní pokutě uvádí, že byla sjednána v článku VI. odst. 6 smluvních podmínek pro případ prodlení žalované a že následně byla vyúčtována podle sazebníku. Přitom již v nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. , in www.usoud.cz, Ústavní soud uzavřel, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Opačný přístup by byl v rozporu s právem na ochranu vlastnictví podle d.

Je tedy zřejmé, že i kdyby byla všechna žalobní tvrzení týkající se smluvní pokuty prokázána, nemohlo by být v této části žalobě vyhověno, neboť smluvní pokuta nebyla sjednána v textu spotřebitelské smlouvy, nýbrž ve smluvních podmínkách. V projednávané věci proto nebyly naplněny podmínky pro vydání platebního rozkazu a tím ani pro vydání usnesení podle Nemohla se tak ani uplatnit fikce uznání nároku podle a ve věci nemohlo být rozhodnuto rozsudkem pro uznání podle (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. ).

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že vycházel ze závěrů výše citovaného nálezu Ústavního soudu a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. , aniž by však vymezila konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání a formulovala otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, pak v této části dovolání nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání obsaženým v ustanovení

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 8. 2018

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu