Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 6022/2016

30 Cdo 6022/2016-279

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně M. V., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 29/8, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2016, č. j. -183, takto:

I. Dovolání žalobkyně a žalované se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 1 685 415 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí a jejímu právnímu předchůdci měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o odškodnění za majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny.

V rozsudku ze dne 23. 3. 2016, č. j. -117, Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 1 685 415 Kč s příslušenstvím (výrok I), a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1 200 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 77 000 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni na jejich náhradě 41 649,14 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadla včasným dovoláním žalobkyně, a to v rozsahu, ve kterém odvolací soud výrokem I potvrdil zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně.

Rozsudek odvolacího soudu dále napadla včasným dovoláním žalovaná, a to v rozsahu, v němž jí bylo výrokem I uloženo zaplatit žalobkyni částku 77 000 Kč s příslušenstvím a dále v rozsahu výroku II o náhradě nákladů řízení.

Nejvyšší soud dovolání žalobkyně a žalované odmítl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II a čl. VII ), dále jen „ “, jako nepřípustné.

Otázky, vymezené v dovolání žalobkyně, zda řízení o náhradu škody za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině bylo v roce 1962 skončeno neformálním sdělením Ministerstva financí a zda žalobkyně mohla od této doby vnímat řízení za probíhající, přípustnost dovolání ve smyslu nezakládají, neboť odvolací se při jejich řešení neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že přípisem Ministerstva financí ze dne 30. 3. 1962 bylo řízení neformálně ukončeno, když žalobkyně nemohla být v nejistotě ohledně výsledku řízení, a muselo jí tedy být zřejmé, že jí náhrada nebude poskytnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. ).

Námitka žalobkyně, že při úvaze o celkové délce řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který posuzoval pouze přiměřenost délky řízení počínaje rokem 2008, na které z hlediska vzniku nemajetkové újmy hleděl jako na samostatné řízení nezávislé na řízení, ve kterém vystupoval právní předchůdce žalobkyně. Uvedená námitka tudíž přípustnost dovolání podle nezakládá.

Otázka vymezená v dovolání žalované, zda správní řízení o náhradu škody za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, vedené Ministerstvem financí od 25. 3. 2008, a následné soudní řízení podle části V. jsou z hlediska odškodnění za nepřiměřenou délku řízení dvě samostatná řízení, přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá. Nejvyšší soud ve vztahu k předmětné otázce ustáleně judikuje, že rozhodným hlediskem pro řešení této otázky je, zda soud ve správním soudnictví nebo v řízení podle části V přezkoumává správní rozhodnutí, které bylo vydáno ve správním řízení podléhajícím Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž již minulosti dospěl k závěru, že mezi tato řízení je nutné řadit i řízení restituční (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. ). Pokud tedy odvolací soud příslušné správní řízení a navazující soudní řízení posuzoval z hlediska uplatněného nároku jako jedno, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Vzhledem k výše uvedenému se odvolací soud rovněž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud v řízení jednal výlučně s Ministerstvem financí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. ). Námitka žalované, že v řízení měl soud rovněž jednat s Ministerstvem spravedlnosti, které je úřadem příslušným jednat jménem státu v případě nároku na zadostiučinění způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení, proto přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá. Nejvyšší soud se přitom od výše uvedené ustálené judikatury nemíní odchylovat, a to ani na podkladě navazujících námitek žalované, s nimiž se podrobně vypořádal již v usnesení ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. , na které tímto odkazuje.

Námitka žalované, že odvolací soud přiznal zadostiučinění nad rámec žaloby, přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud žalobkyni přiznal přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku dosud neskončeného řízení, jehož konec určil k době svého rozhodnutí (srov. část V. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ani při řešení otázky promlčení nároku žalobkyně se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně vůči žalované promlčen není, když posuzované řízení k datu rozhodnutí odvolacího soudu nebylo ukončeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. ). Námitky žalované v tomto směru proto přípustnost dovolání ve smyslu rovněž nezakládají.

Námitka žalované, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že se žalobkyně podílela na průtazích soudního řízení podle části V. , pokud podala žalobu u místně nepříslušeného soudu, přípustnost dovolání ve smyslu nezakládají, neboť se míjí s právním posouzením odvolacím soudem, který k této skutečnosti přihlédl v rámci kritéria postupu soudu v řízení, pro nějž navýšil přiznané zadostiučinění o 10 %, když mimo jiné hodnotil, že soudu prvního stupně trvalo jeden rok, než o místní příslušnosti rozhodl. Posouzení věci odvolacím soudem se přitom neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které uvedenou skutečnost nelze přičítat k tíži poškozené, ale naopak k tíži státu, který na podání žaloby u místně nepříslušného soudu adekvátně nezareaguje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. ). Totéž platí i ve vztahu ke skutečnosti, že žalobkyně v posuzovaném řízení podávala žádost o osvobození od soudních poplatků, na kterou žalovaná v dovolání taktéž poukazuje.

Stejně tak přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá námitka žalované, že odvolací soud nepřihlédl ke sníženému významu řízení pro žalobkyni, vyplývajícímu z její nečinnosti v řízení mezi lety 1962-2008, neboť i ta se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který dospěl k závěru, že v namítaném období žalobkyni nevznikla v důsledku délky posuzovaného řízení žádná nemajetková újma a posuzoval délku řízení až po obnovené aktivitě žalobkyně v řízení v roce 2008, u nějž význam řízení pro žalobkyni hodnotil jako zvýšený. Tento závěr však žalovaná v dovolání nenapadá. Nejvyšší soud v tomto ohledu upozorňuje na skutečnost, že význam řízení pro poškozeného se může v průběhu řízení měnit, a může tak dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá ani otázka, zda podání přihlášky k soupisu majetku dle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. vedlo k zahájení posuzovaného řízení náhradového řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že posuzované náhradové řízení započalo již podáním předmětné přihlášky k soupisu majetku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. ). Nejvyšší soud přitom nevyhověl požadavku žalované, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.

Ve vztahu k námitkám žalované ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dovolací soud uvádí, že v posuzovaném případě dovolání proti nákladovému výroku není přípustné, neboť částka nákladů řízení za řízení před soudy obou stupňů uložená žalované napadeným rozhodnutím k náhradě nepřevyšuje 50 000 Kč. Dovolání do výroků o náhradě nákladů řízení tak není ve smyslu přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 8. 2018

JUDr. František Ištvánek předseda senátu