Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4886/2017

30 Cdo 4886/2017-254

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Markétou Vaňkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4 – Libuš, Lojovická 797/20, proti žalovanému Památníku Lidice, příspěvkové organizaci Ministerstva kultury ČR, se sídlem v Lidicích, Tokajická 152, IČO 70886342, zastoupeného JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, o práva k autorskému dílu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2016, č.j. -219, t a k t o:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

Stručné odůvodnění( ):

Krajský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. března 2014, č.j. -183 (v pořadí druhým, poté co jeho první rozsudek byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. -152), výrokem I. určil, že žalobce je spoluautorem v tomto výroku specifikovaného sochařského díla, výrokem II. uložil žalovanému povinnost odstranit v tomto výroku specifikovanou desku a výrokem III. uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 49.550 Kč. Soud prvního stupně takto rozhodl, když dospěl k závěru, že žalobce je ve smyslu ustanovení , o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským, a o změně některých zákonů, autorský zákon (dále jen „aut. zák.“) spoluautorem Pomníku dětským obětem války v Lidicích. Jeho podíl spoluautorství je zřejmě menšinový, nicméně otázka velikosti spoluautorství nebyla předmětem sporu ani žalobního petitu.

Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze 20. září 2016, č.j. -219, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení (dále jen „ “) potvrdil a výrokem II. žalovanému uložil nahradit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2.800 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce se jako spoluautor podílel na tvorbě předmětného díla a po smrti spoluautorky M. U. svou prací, tvůrčí invencí a přičiněním přispěl k tomu, že tento památník nebyl a nezůstal jen souborem hliněných soch umístěných snad v galerii, případně v depozitáři, ale dosáhl toho, že se stal skutečnou vzpomínkou na lidické děti. Dále odvolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že spoluautorský podíl, byť nikoliv zásadní byl žalobci upírán, důvodně zvolil postup podle aut. zák., kdy se vzhledem k tomu, že do jeho práva bylo neoprávněně zasaženo tím, že bylo odstraněno jméno, respektive pamětní deska, na níž bylo i jeho jméno a jména těch, na nichž je zásluha i za odlití do bronzu v letech 1994 až 2000, je rozsudek soudu prvního stupně správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dne 17. července 2017 dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z toho, že napadené rozhodnutí je založeno na posouzení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje v této souvislosti na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. a ze dne 24. června 2015, sp. zn. . Odvolací soud podle přesvědčení dovolatele rezignoval na dostatečné posouzení, zda skutečně ve věci rozebírané, a nesporně minimální vstupy žalobce v rámci procesu tvorby dotyčného sousoší mohou představovat jedinečné výsledky jeho vlastní tvůrčí činnosti či nikoliv. To je třeba bezpečně učinit na podkladě znaleckého posouzení. Závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího je tak předčasný a naopak odborné posouzení by nutně muselo dospět k závěru, že se žalobce na tvorbě díla nepodílel tvůrčím způsobem, nýbrž nanejvýše jen nárazovou pomocí podle § 8 odst. 2 aut. zák., a že tudíž spoluautorem být nemůže. Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu projednání.

K podanému dovolání se vyjádřil žalobce, který je přesvědčen, že soud prvního i druhého stupně správně zjistil skutkový a právní stav projednávané věci. Navrhuje proto, aby dovolací soud podané dovolání žalovaného zamítl a žalobci přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Poté se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V úvodu svého dovolání dovolatel oznamuje, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když v řízení neprovedl důkaz znaleckým posudkem. Jak již bylo uvedeno shora, zmiňuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. a ze dne 24. června 2015, sp. zn. . Přehlíží však, že v obou zmiňovaných věcech, na rozdíl od věci nyní posuzované, šlo o to, zda došlo k zásahu do autorského práva a bylo třeba spolehlivě zjistit, zda užití sporného textu mělo skutečně charakter bezprostředního užití díla žalobce, resp. zda se případně jedná o zpracování díla žalobce. Dovolatel vyslovuje názor, že v případě provedení důkazu znaleckým posudkem by se prokázalo, že žalobce nemůže být spoluautorem díla a jeho přínos spočívá nanejvýše v činnostech uvedených v § 8 odst. 2 aut. zák. Netvrdí však, a v řízení nic takového nebylo zjištěno, že by žalobce ve smyslu citovaného ustanovení ke vzniku díla přispěl pouze poskytnutím pomoci nebo rady technické, administrativní nebo odborné povahy nebo poskytnutím dokumentačního nebo technického materiálu, anebo pouze dal ke vzniku díla podnět. Dovolací soud tak konstatuje, že podmínka přípustnosti dovolání uplatněná žalovaným, není naplněna, když jím citovaná rozhodnutí nedokládají rozpor napadeného rozsudku odvolacího soudu s ustálenou judikaturou soudu dovolacího. Pokud žalovaný polemizuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která převzal soud odvolací, na jejichž základě oba soudy dospěly k závěru, že žalobce je spoluautorem předmětného díla, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení , který nemůže přípustnost dovolání založit.

Dovolání není přípustné ani ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení vzhledem k ustanovení , podle něhož dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl ( ). Rozhodoval, aniž nařídil jednání ( věta první ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení , a Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení , 2, , , bodu 5, , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), tj. částkou 2.500 Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč ( advokátního tarifu), celkem 2.800 Kč a částka 588 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty ( , ). Celková výše nákladů dovolacího řízení žalobce tak činí 3.388 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 7. 2018

JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu