Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4545/2017

30 Cdo 4545/2017-314

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) R. K. a b) J. K., obou zastoupených JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalované Fakultní nemocnici Brno, IČO 65269705, se sídlem v Brně, Jihlavská 20, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Špitálka 23b, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2017, č.j. -286, t a k t o:

I. Dovolání žalobců se odmítá.

Stručné odůvodnění( ):

Žalobci se žalobou podanou dne 17. února 2010 u Krajského soudu v Brně domáhali proti žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy v částce 1.000.000 Kč pro každého. Uvedená nemajetková újma jim měla vzniknout v souvislosti s tvrzeným neposkytnutím řádné lékařské péče ze strany žalované jejich matce J. K., v důsledku čehož poškozená dne 24. prosince 2003 zemřela.

Krajský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. května 2016, č. j. -235, žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení a 13, a účinného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Vyšel především ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, a dospěl k závěru, že k úmrtí matky žalobců došlo v důsledku nedbalosti při poskytování zdravotních služeb žalovanou a tím k porušení jejich práva na soukromí, které zahrnuje i právo na nerušený rodinný život. Vzhledem k závažnosti zásahu do osobnostních práv žalobců soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl. Námitku promlčení vznesenou žalovanou shledal v rozporu s dobrými mravy, zejména proto, že žalovaná zmařila možnost provedení klíčového důkazu, nezachytila-li v dokumentaci o pitvě zemřelé všechny relevantní informace, čímž vznikl informační deficit ohledně neoprávněnosti zásahu a kauzality, vyvolaného bez zavinění žalobců žalovanou.

K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. února 2017, č.j. -286, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení (dále jen „ “) změnil tak, že žalobu zamítl, žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že soudní řízení v této věci bylo zahájeno až po změně judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu k promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích (srovnej rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008, sp.zn. ), která nyní vychází z toho, že toto právo se promlčuje v obecné objektivní tříleté lhůtě. Nejde tak o případ, kdy soudy by měly věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Nepřisvědčil ani argumentaci žalobců, kteří se domnívají, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, když nebyla provedena pitva zemřelé, protože z toho nelze dovozovat, že došlo ke zneužití práva vznést tuto námitku ze strany žalované na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby ničím nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Odvolací soud neshledal jednání vykazující znaky přímého úmyslu žalované poškodit žalobce. Podotkl, že žalobci to ani netvrdili.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení , neboť napadené rozhodnutí podle jejich názoru závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudkem sp.zn. ze dne 29. listopadu 2012, rozsudkem sp. zn. ze dne 13. března 2014 a rozsudkem sp.zn. ze dne 24. září 2015. Upozorňují v prvé řadě na to, že i pokud by jejich otec podal žalobu neprodleně po publikaci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008, stalo by se tak též po uplynutí promlčecí doby, takže jsou prakticky ve stejné situaci jako žalobci, kteří žalobu před publikací podali. Nesprávné právní posouzení spatřují v otázce rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy a zavinění žalobců promlčení nároku. Domnívají se, že odvolací soud v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. , podle kterého soud v otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy může rozhodovat i praeter legem či dokonce contra legem, posoudil odlišně důvody, pro které se „promlčecí doba staví“, resp. k nim vůbec nepřihlédl. Měl vzít v této souvislosti v úvahu zejména to, že žaloba byla podána až poté, co ze strany žalované nedošlo k dobrovolnému plnění, a v průtahy poznamenaném řízení o náhradu škody na zdraví byli žalobci neúspěšní. Žalobci také nezavinili případné promlčení svého nároku, protože jako nezletilí nemohli sami jednat a neměli ani dostatek znalostí k podání žaloby. Opožděné a nedbalé provedení pitvy žalovanou pak nepochybně dokazuje, že žalovaná jednala v úmyslu zmařit stěžejní důkaz. Navrhují proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí.

Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení věty první dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Podle druhé věty, dovolací soud přihlíží k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné. Tak tomu ovšem v nyní posuzované věci není.

K otázce posuzování promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích byl v roce 2008 publikován pod R 4/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2004, sp. zn. , přičemž dne 12. listopadu 2008 tuto otázku posoudil rozsudkem pod č.j. -156, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. V něm byl vysloven závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je osobním právem majetkové povahy, a proto v souladu s ustanovením § 100 odst. 2 obč. zák. podléhá promlčení podle ustanovení § 101 obč. zák. v obecné tříleté době, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V citovaném rozhodnutí je vysloven nejen závěr o délce promlčecí doby práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích, nýbrž též závěr o jejím počátku. Ten je třeba vztahovat k době, kdy došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti – v nyní posuzované věci tedy ke dni, kdy matka žalobců zemřela. K tomuto dni mohlo být právo žalobců z objektivního hlediska vykonáno poprvé (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2009, sp. zn. ). Poukaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. je nepřípadný, protože v uvedeném rozhodnutí řešil soud počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. Otázka konkurence běhu objektivní a subjektivní promlčecí doby byla v judikatuře dovolacího soudu již vyřešena tak, že obě dvě promlčecí doby (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí lhůta. Objektivní promlčecí lhůta přitom představuje z hlediska promlčení nároku na náhradu škody počáteční i nejzazší mez, kterou nelze v žádném případě překročit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2010, sp. zn. ). Je však skutečností, že ani objektivní tříletá promlčecí lhůta nemusí být aplikována za všech okolností, ale případná tvrdost zákona může být eventuálně odstraněna tím, že námitce promlčení není přiznán účinek.

Dovolací soud se opakovaně zabýval posouzením, zda uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, a jeho ustáleným právním názorem je, že dobrými mravy rozumí ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. , ze dne 30. května 2001, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1999, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. ). Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. ). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. ). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že i toto hledisko vzal v úvahu.

Nelze přehlédnout, že žalobci právo na peněžní satisfakci uplatnili po více než dvou létech od doby, kdy došlo ke změně nazírání dovolacího soudu na otázku nepromlčitelnosti, resp. promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. V té době již byli zletilí a od samého počátku řízení zastoupení advokátkou. Stejně tak byl zastoupen jejich otec, když dříve vedl řízení o náhradu škody.

Konečný závěr odvolacího soudu o tom, že uplatněním námitky promlčení žalovaná nezneužila svého práva na úkor žalobců, a proto uplatnění námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy, se dovolacímu soudu jeví jako přesvědčivě zdůvodněný. Příčinná souvislost úmrtí matky žalobců s nesprávností postupu žalované při její léčběnebyla v tomto řízení zpochybněna a nic na tom nemohla změnit ani nedostatečně zdokumentovaná a až dva dny po jejím úmrtí v roce 2003 provedená pitva. Žalobci ani nepředložili žádný důkaz o tom, že by posledně uvedené jednání žalované záměrně směřovalo ke ztížení jejich důkazní situace v soudním řízení.

Je tak zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jak se domnívají žalobci, ale naopak plně v souladu s ní. Nejvyšší soud proto předmětné dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl podle ustanovení věta první

U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení věta druhá

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 7. 2018

JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu