Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 25/2018

4 Tz 25/2018-26

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 11. 7. 2018 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného zemřelého K. C., proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1950, sp. zn. Vt-425/50-II., a podle , a tr. ř. rozhodl takto:Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1950, sp. zn. Vt-425/50-II., byl porušen zákon v ustanovení , trestní zákon, v neprospěch obviněného K. C.

Napadený rozsudek se zrušuje.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný K. C.

zprošťuje

obžaloby pro skutek spočívající v tom, že

ač byl vyzván povolávacím rozkazem na den 16. 10. 1950 k nástupu vojenského cvičení u vojenského útvaru v B., cvičení ve stanovené lhůtě nenastoupil a povolávací rozkaz vrátil s tím, že vojenské cvičení nenastoupí, nechť mu v konání vojenské služby brání náboženské přesvědčení,

čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle , trestní zákon.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1950, sp. zn. Vt-425/50-II., byl obviněný K. C. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle , trestní zákon, kterého se dopustil tím, že „ač byl vyzván povolávacím rozkazem na den 16. 10. 1950 k nástupu vojenského cvičení u vojenského útvaru v B., cvičení ve stanovené lhůtě nenastoupil a povolávací rozkaz vrátil s tím, že vojenské cvičení nenastoupí, nechť mu v konání vojenské služby brání náboženské přesvědčení“.

Za uvedené jednání byl obviněný K. C. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců. Rozsudek nabyl právní moci dne 12. 12. 1950.

Proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1950, sp. zn. Vt-425/50-II., podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného K. C. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení a , tr. ř., ve vztahu k ustanovením , trestního zákona.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že v případě trestného činu obviněného K. C. se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu u Československé republiky z roku 1948. Výše uvedený trestný čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a u ve smyslu , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, k němuž je nutno přihlédnout, byť se na projednávanou věc přímo nevztahuje vzhledem k tomu, že návrh na rehabilitační řízení podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebyl v této věci podán. Bývalý Nižší vojenský soud v Olomouci proto pochybil, když nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného K. C. vůbec trestným činem, neboť obviněný tímto jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu však soud nevěnoval náležitou pozornost. Dále uvedl, že jednání obviněného není a nebylo trestným činem pro absenci imanentního znaku – protiprávnosti.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1950, sp. zn. Vt-425/50-II., byl porušen zákon v neprospěch obviněného K. C. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejprve Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že měl při svém rozhodování k dispozici pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1950, sp. zn. Vt-425/50-II. Současně je třeba uvést, že ve věci nebylo konáno řízení podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Nejvyšší soud proto podle § 267 odst. 3 tr. ř. mohl přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat pouze v omezeném rozsahu, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu. Z kopie napadeného rozsudku však dospěl Nejvyšší soud k závěru o tom, že zákon porušen byl.

Podle , trestní zákon, se trestného činu nenastoupení služby v branné moci dopustí ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské službě, nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.

Nejvyšší soud, ač neměl k dispozici spisový materiál, ale pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1950, sp. zn. Vt-425/50-II., považuje za nutné uvést následující.

Ze skutkové věty výroku napadeného rozhodnutí a dále z jeho odůvodnění jednoznačně vyplývá, že obviněný K. C. odmítl z náboženských důvodů nastoupit vojenské cvičení jen z toho důvodu, že výkon vojenského cvičení byl v rozporu s jeho náboženským přesvědčením. Bývalý Nižší vojenský soud v Olomouci však nesprávně dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení , trestní zákon.

Z výše uvedeného lze jednoznačně dovodit, že obviněný se dopustil trestného činu nenastoupení služby v branné moci z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i u 9. května (zák. č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli citovaná deklarovala v svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato negovala i v , když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především d, nelze podle názoru Ústavního soudu ČR považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.

Tyto vyslovené závěry lze podle názoru Nejvyššího soudu plně aplikovat i v projednávaném případě ohledně obviněného K. C. Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že nalézací soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud uznal K. C. vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle , trestní zákon, a nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného K. C. vůbec trestným činem, když jím obviněný pouze realizoval svá základní práva a svobody.

Na základě shora výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení , trestní zákon, v neprospěch obviněného zemřelého K. C. V souladu s ustanovením tr. ř. zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1950, sp. zn. Vt-425/50-II., stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného K. C. pro tento skutek, blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle , trestní zákon, obžaloby z důvodu uvedeného v tr. ř. zprostil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 7. 2018

JUDr. Jiří Pácalpředseda senátu