Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Tdo 876/2018

7 Tdo 876/2018-25

USNESENÍ

M. K.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K.

odmítá

.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. , byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo sexuologické ambulantní ochranné léčení. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.

O odvolání obviněného, podaném proti výroku o vině a trestu, odvolání státního zástupce, podaném v neprospěch obviněného proti výroku o vině a trestu, a odvolání poškozené R. V., podaném v neprospěch obviněného proti výroku podle § 229 odst. 2 tr. ř., bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. . Z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. ř. byl obviněný uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo sexuologické ambulantní ochranné léčení. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto také o náhradě škody a nemajetkové újmy. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle zjištění převzatých z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a doplněných o následek na duševním zdraví poškozené spočíval v tom, že obviněný dne 17. 10. 2016 v L., K., v bytě v průběhu zpočátku dobrovolného pohlavního styku s poškozenou R. V., která se začala dusit penisem zasunutým do jejích úst a snažila se vymanit, překonal její odpor tím, že jí zaklekl ruce nad lokty, a když křičela a prosila, aby ji nechal být, udeřil ji otevřenou rukou do obličeje, znovu se snažil zasunout jí pohlavní úd do úst, nejméně pětkrát ji znovu udeřil otevřenou dlaní do obličeje a hlavy, přetočil ji na břicho, vsunul penis do jejího análního otvoru, přičemž poškozená křičela, ať jí to nedělá a že ji to bolí, avšak obviněný jí sdělil, že toho nechá, když si penis „nechá narvat do pusy až po kořen“, a jestli se jí to nelíbí, klidně jí tam strčí koště, po chvíli vysunul penis z análního otvoru poškozené, pokračoval ve vaginální souloži, po celou dobu překonával fyzický odpor poškozené tím, že na ní vahou těla ležel a zakrýval jí rukou ústa a nos, aby nemohla křičet, posléze jí umožnil vstát a odejít do koupelny, avšak když chtěla odejít z bytu, vzal ji do náruče, odnesl na gauč, pokračoval ve vaginální souloži, čemuž poškozená již nekladla odpor ze strachu z dalšího násilí, a tímto jednáním obviněný způsobil poškozené jednak rozsáhlejší méně závažná zranění na různých částech těla a zejména pak velmi závažnou posttraumatickou stresovou poruchu s přetrvávající anxiozně fobickou symptomatologií, vegetativním syndromem provázejícím úzkost, neodbytným znovuvybavováním a znovuprožíváním události ve vzpomínkách, denními živými představami, poruchami nálady, poruchami přizpůsobení, tendencí k sociálnímu stažení a vyhýbavým reakcím, což ji omezovalo v obvyklém způsobu života a v sociálním fungování, postihovalo integritu jejích sociálních vztahů, vyvolalo nutnost, aby jí byla poskytnuta krizová intervence zpočátku i k tomu, aby vůbec byla schopna alespoň v základních věcech poskytovat péči svým malým dětem, do dubna 2017 podstupovala psychoterapeutickou intervenci týdně a důsledky traumatické situace, pro které jí byla tato intervence nadále medikována, se u ní projevovaly nejméně do listopadu 2017.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. S odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl výrok o vině a trestu. Namítl, že jeho celkový vztah s poškozenou byl založen na dobrovolně praktikovaném sexu, že šlo i o tzv. tvrdší sex, o který sama poškozená projevovala zájem, a že mezi nimi nebyly stanoveny žádné hranice intenzity tzv. tvrdšího sexu. Na to navázal námitkami, podle kterých měl po celou dobu za to, že jedná v rámci mezí, na kterých se s poškozenou dohodl. Z toho vyvozoval, že chybí příčinná souvislost mezi násilím a jeho pohlavním stykem s poškozenou a že u něho není dán ani úmysl. Zvláště vyjádřil nesouhlas s posouzením skutku podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to z důvodu, že těžší následek na duševním zdraví poškozené není zahrnut jeho zaviněním. Připustil, že ve skutku lze spatřovat jen ublížení na zdraví, což v závěrečném návrhu specifikoval tak, že má na mysli trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Další námitky zaměřil proti výroku o trestu, který označil za nepřiměřeně přísný. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby meritorně sám ve věci rozhodl v intencích podaného dovolání nebo přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že část námitek obviněného není dovolacím důvodem a že jinak je dovolání zjevně neopodstatněné. Navrhl, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření neobsahovala žádnou významnější argumentaci nad rámec odůvodnění rozsudků obou soudů, takže nebylo třeba předkládat ho obhájci k případné replice.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.

Zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí donutí k pohlavnímu styku, spáchá-li uvedený čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.

Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným napadeným rozsudkem, evidentně naplňuje zákonné znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

Posuzovaný skutek nevykazuje žádný deficit příčinné souvislosti mezi násilím a pohrůžkou dalšího násilí ze strany obviněného na straně jedné a pohlavním stykem, jehož obviněný na poškozené dosáhl, na straně druhé, ani nedostatek úmyslného zavinění obviněného. I když poškozená s pohlavním stykem původně souhlasila, byl její souhlas podle zjištění soudů podmíněn tím, že „nechce nic, co by ji bolelo“, což obviněnému opakovaně v rámci jejich vztahu předem sdělila. V průběhu pohlavního styku dne 17. 10. 2016, který byl zpočátku dobrovolný, poškozená jednoznačně dala obviněnému najevo, že jí další pokračování nevyhovuje a že s pohlavním stykem již nesouhlasí. Tento její postoj byl iniciován tím, že se začala dusit penisem obviněného zasunutým do jejích úst. Stalo se tedy – nejen objektivně, ale i ze subjektivního hlediska obviněného – zřejmým, že byla překročena hranice, do které byla poškozená ochotna pohlavní styk s obviněným akceptovat a které bylo v souladu s jejím předchozím opakovaným vyjádřením dosaženo tím, že se začala dusit. Poškozená nadto dala svůj nesouhlas jasně najevo fyzickým odporem, jímž se snažila obviněnému vymanit, avšak obviněný přikročil k jednání, jímž nesouhlas a odpor poškozené překonal očividným fyzickým násilím a pohrůžkou dalšího násilí. Násilí a pohrůžky dalšího násilí byly za popsaného stavu prostředkem, jímž obviněný dosáhl pokračování pohlavního styku, na který poškozená původně přistoupila dobrovolně, ale se kterým již od zmíněné hranice nesouhlasila a kladla mu odpor. Nesouhlas a odpor poškozené byly pro obviněného plně a jednoznačně seznatelné, takže nelze mít pochybnosti o tom, že obviněný jednal úmyslně.

Nelze tudíž uznat za oprávněné námitky obviněného v tom smyslu, že mezi ním a poškozenou nebyly stanoveny žádné hranice intenzity tzv. tvrdšího sexu, dále námitky týkající se nedostatku příčinné souvislosti mezi jeho násilným jednáním a pohlavním stykem s poškozenou a nakonec ani námitky ohledně jeho zavinění.

Zavinění obviněného je jasné i ve vztahu ke způsobení těžké újmy na duševním zdraví poškozené. Tento následek v podobě závažné formy posttraumatické stresové poruchy s příznaky popsanými ve výroku o vině má povahu těžšího následku ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku, takže pro to, aby k němu mohlo být při právním posouzení skutku přihlédnuto aplikací ustanovení § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, postačí nedbalostní zavinění obviněného. Obviněný vystavil poškozenou násilnému jednání, jehož povaha, rozsah, intenzita a délka trvání představovaly takový zásah do její intimní sféry a do celkové integrity její osobnosti, že vzniklý následek na jejím duševním zdraví nijak nevybočuje z rámce následků, které jsou v případech tohoto typu obvyklé. Okolnosti týkající se zejména velmi razantního způsobu provedení činu ve spojení s osobními poměry obviněného, které mu nijak nebránily v tom, aby předvídal reálnou možnost vzniku závažného následku na duševním zdraví poškozené, plně odůvodňují závěr o zavinění obviněného ve formě nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Není tudíž možné přisvědčit námitkám obviněného, že právní posouzení skutku podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku bylo vyloučeno nedostatkem jeho zavinění. K tomu lze dodat, že tyto námitky očividně kontrastují s tou částí dovolání, v níž se obviněný dožadoval, aby skutek byl posouzen jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Při této kvalifikaci jde totiž o to, že těžká újma na zdraví byla způsobena úmyslně.

Právní posouzení skutku jako zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je ve shodě se zákonem a výrok o vině obviněného tímto trestným činem je správný. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Námitky obviněného týkající se přiměřenosti uloženého trestu nejsou dovolacím důvodem (k tomu viz č. rozh. tr.). Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat kvůli porušení hmotného práva zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu. Trest odnětí svobody na šest roků se zařazením do věznice s ostrahou byl obviněnému uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v tr. zákoníku v rozpětí od pěti let do dvanácti let. Trest odnětí svobody vyměřený nepatrně nad spodní hranicí sazby není se zákonnými hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu v žádném extrémním rozporu, který by odůvodňoval závěr, že jde o trest odporující ústavní zásadě proporcionality trestní represe, která je jedním z definičních znaků demokratického právního státu.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 7. 2018

JUDr. Petr Hrachovec

předseda senátu