Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 857/2018

22 Cdo 857/2018-285

USNESENÍ

O. M.

J. K.

, zastoupenému Mgr. Hanou Sklenářovou, advokátkou se sídlem ve Velkém Meziříčí, Malá Stránka 318/1, o určení vlastnického práva a o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 10. 10. 2017, č. j. -265, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. Hany Sklenářové.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2017, č. j. -239, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku par., zapsaného na listu vlastnictví, pro katastrální území a obec D. L., u Katastrálního úřadu pro V., Katastrálního pracoviště V. M. (výrok I.). Zamítl rovněž žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že části pozemků par., v téže obci a katastrálním území, jsou v rozsahu vymezeném geometrickým plánem zatížené věcným břemenem, opravňujícím každého vlastníka budovy na pozemku k užívání a požívání těchto pozemků (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobce postavil kolem roku 1948 na základě dohody s právním předchůdcem žalovaného na jeho pozemku par. chatu (objekt); přístup k chatě však mezi sebou nesjednali. Právní předchůdci žalobců užívali pro přístup k chatě pozemky právních předchůdců žalovaného par., nicméně nebyl zjištěn právní důvod takového užívání.

Soud prvního stupně neshledal splnění zákonných předpokladů pro vydržení věcného břemene užívání pozemků par. č. 163/1 a 173/2; k vydržení nemohlo dojít, protože právní předchůdce držel věc jako výprosu.

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě k odvolání žalobce jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 10. 2017, č. j. -265, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. potvrdil a ve výroku III. změnil co do výše náhrady nákladů řízení. Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Protože však nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobce užíval pozemky na základě výprosy (pouze nebyl prokázán jiný právní titul), zabýval se možností mimořádného vydržení podle obecného z roku 1811 (dále také „o. z. o.“), které prokázání právního titulu nepředpokládalo. S ohledem na to, že vydržecí doba skončila až za účinnosti , , však dospěl k závěru, že žaloba není důvodná; podmínky vydržení je třeba posoudit podle zákona účinného v době uplynutí vydržecí lhůty a střední mimořádné vydržení nepřipouštěl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů („ “). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, od které by se však měl dovolací soud napříště odchýlit (která by měla být vyřešena jinak); jedná se o otázku, podle jaké právní úpravy má být posuzováno vydržení na základě držby nabyté za platnosti o. z. o., k němuž však mělo dojít až v době platnosti č. .

Uplatňuje dovolací důvod uvedený v Namítá, že vydržení je v této věci třeba posoudit podle úpravy obecného z roku 1811, protože již v roce 1948 došlo k naplnění všech podmínek pro vydržení věcného břemene; posouzení vydržení podle novější právní úpravy by nepřípustně zasáhlo do existujícího právního vztahu a bylo by v rozporu se zákazem retroaktivity. Navrhuje napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí.

Dovolání není přípustné.

V rozhodovací praxi dovolacího soudu je již ustálen názor, podle něhož mělo-li k vydržení na základě držby nabyté za platnosti obecného dojít až v době platnosti z roku 1950, je naplnění podmínek pro vydržení třeba posoudit podle středního (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. ); v době účinnosti č. totiž byla k vydržení způsobilá jen oprávněná držba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. ). Ostatně s uvedenou judikaturou je dovolatel obeznámen, tvrdí však, že nezohlednila princip zákazu retroaktivity.

Princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnosti (retroaktivity) právních norem patří k základním principům vymezujícím kategorii právního státu. Přestože zákaz retroaktivity právních norem je v d výslovně upraven jen pro oblast trestního práva, je nutno z y dovodit působení tohoto zákazu i pro další odvětví práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn , publikovaný pod č. ).

Je přitom třeba rozlišovat pravou retroaktivitu od retroaktivity nepravé, přičemž obecně platí, že zatímco pravá retroaktivita je přípustná pouze výjimečně, v případě nepravé retroaktivity je zásadou její přípustnost (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. ).

O pravou retroaktivitu právní normy jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároky účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá retroaktivita znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu se spravují dosavadní právní úpravou (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. ).

V případě retroaktivity nepravé „nový zákon sice nezakládá právních následků pro minulost, avšak buď povyšuje minulé skutečnosti za podmínku budoucího právního následku (prostá výlučnost), nebo modifikuje pro budoucnost právní následky podle dřívějších zákonů založené […]. Jde zde tudíž o zásah nového zákona jednak do předchozích skutečností, jednak do tzv. práv nabytých“ (Procházka, A. Retroaktivita zákonů. In Slovník veřejného práva. Sv. III, Brno, 1934, str. 800).

Právě o takový případ se zde jedná; jde o změnu následků založených minulou právní skutečností, které vzniknou v budoucnu. Za účinnosti o. z. o. totiž sice nastala skutečnost, se kterou právní norma spojovala vznik práva, ke vzniku (hmotného subjektivního) práva však již za účinnosti tohoto zákona nedošlo. Důvodem přitom byla skutečnost, že – navzdory tvrzení dovolatele – nedošlo ke splnění všech podmínek vydržení, když do roku 1951 nemohla uplynout vydržecí lhůta.

Protože se jedná o retroaktivitu nepravou, a tedy v zásadě přípustnou (dovolatel netvrdí, proč by měla být v tomto konkrétním případě nepřípustná), dovolací soud neshledal důvod pro změnu ustálené rozhodovací praxe.

Protože dovolání není přípustné, dovolací soud je podle věty první odmítl.

V souladu s větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.

V Brně dne 27. 6. 2018

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu