Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tdo 682/2018

3 Tdo 682/2018-30

USNESENÍ

R. P.,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu

se

dovolání obviněného

odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem

Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. ,

byl obviněný R. P. uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle , 3 ve spolupachatelství podle (skutek 1) a organizátorství přečinu úvěrového podvodu podle k , 4 (skutek 2). Za tyto přečiny a za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle , 4 spáchaného v součinnosti podle , pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. , v právní moci 20. 2. 2014, byl podle za použití odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle zařazen do věznice s ostrahou. Podle byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. , jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu, § 229 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 2. 2018 sp. zn.

, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl

obviněný dovoláním

, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že provedenými důkazy nebyla jeho obhajoba vyvrácena. U obou skutků soudy porušily zásadu subsidiarity trestní represe podle . Nebylo prokázáno, že poškozený se domáhal cestou civilní žaloby vydání vykonatelného rozhodnutí ohledně náhrady škody. Oba skutky jsou podle obviněného typicky civilními záležitostmi, nikoliv trestními. U prvního skutku se snažil kontrolovat činnost svého dlužníka, nevěděl však, že došlo k převodu právnické osoby, ani že právnická osoba měla ve svém majetku osobní automobil. Ve druhém případě pouze pomáhal své přítelkyni při zprostředkování úvěru, nevěděl přitom, že mu byly předloženy falešné doklady. V obou případech soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a přikázal soudu, aby věc nově projednal a opětovně rozhodl. Současně navrhl, aby věc byla přikázána k projednání a rozhodnutí jinému soudu než Okresnímu soudu v Prostějově, neboť pro to má důležité důvody, které sdělil již v průběhu jednání u soudu prvního stupně.

Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k

vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci

s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Nejvyšší státní zástupce zaslal písemné prohlášení, že se nebude k věci vyjadřovat, což je jeho právem.

Obviněný R. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací

(§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle

§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu

je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. ).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. nebo sp. zn. ). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu v Prostějově netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Nejvyšší soud konstatuje, že naprostá většina dovolacích námitek obviněného se naprosto míjela s uplatněným dovolacím důvodem, neboť pouze polemizovala se skutkovými zjištěními nalézacího soudu či nabízela vlastní pohled na hodnocení důkazů.

Pouze námitku, že soudy porušily zásadu subsidiarity trestní represe podle lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

K námitce, že věc neměla být řešena v trestním řízení, neboť se jednalo o občanskoprávní vztah, Nejvyšší soud uvádí, že porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně ( , ). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce.

Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu

. Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že v projednávané věci byl porušen princip subsidiarity trestní represe.

Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. (Viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, ).

Se zřetelem k těmto kriteriím o aplikaci v případě dovolatele nebylo možno vůbec uvažovat se zřetelem na jeho recidivu při páchání i majetkové trestné činnosti, se zřetelem na vícečetnost útoků proti cizímu majetku se stejným úmyslem a obdobným způsobem páchání.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněná dovolací námitka obviněného nebyla shledána opodstatněnou, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl

jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 20. 6. 2018

JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu