Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Tdo 798/2018

7 Tdo 798/2018-30

USNESENÍ

V. N.

a

M. N.

, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. , v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. , takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. N., a M. N.

odmítají

.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 7. 2017, č. j. -380, byl obviněný V. N., uznán v bodě 1) vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky a osm měsíců jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku (správně § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku) podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Obviněná M. N. byla uznána vinnou zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, za což byla odsouzena podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky a tři měsíce, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku (správně § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku) podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.

Obviněný V. N., se podle skutkových závěrů soudu prvního stupně dopustil uvedeného zločinu a přečinu v podstatě tím, že

ad 1) v přesně nezjištěné době v březnu 2014 v Č. L. u fary Československé církve husitské v ulici R. z D. pod pohrůžkou odebrání nezletilých dětí nutil poškozeného E. B. slovy „jestli nechceš přijít o děti“, „víš jak máš vypovídat“, aby v jiném trestním řízení, ve kterém byl obviněný stíhán pro pohlavní zneužití nezletilé dívky ve věku 8 let a společně s obviněnou pro týrání 5 nezletilých dětí ve věku 3 až 8 let, vypovídal jako svědek ve prospěch obviněných, přitom v poškozeném vyvolal obavu, že by mohl odebrání nezletilých dětí z jeho péče a výchovy zařídit;

ad 2) v dubnu 2013 v Č. L. v ulici R. z D. v domě č. p. … nutil poškozenou S. H. k podepsání směnky na částku 9 500 Kč, splatnou dne 30. 4. 2013 tím, že pokud směnku nepodepíše, okamžitě ji i s rodinou vystěhuje z domu, a že pokud dluh nezaplatí, pošle na ně „Rusáky“, kteří z ní peníze vyrazí.

Obviněná M. N. se podle skutkových závěrů soudu prvního stupně dopustila uvedeného zločinu v podstatě tím, že

ad 3) v přesně nezjištěné době v březnu 2014 v Č. L. u fary Československé církve husitské v ulici R. z D. pod pohrůžkou odebrání jejích nezletilých dětí nutila poškozenou M. B., aby v jiném trestním řízení, ve kterém byla obviněná stíhána společně s obviněným pro týrání 5 nezletilých dětí ve věku 3 až 8 let, vypovídala jako svědek ve prospěch obviněných a zatajila jejich trestnou činnost, přičemž v poškozené vyvolala obavu, že by mohla odebrání nezletilých dětí z její péče a výchovy zařídit.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, z jejichž podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 20. 2. 2018, č. j. -418, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obou obviněných pouze ve výrocích o trestech a při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného V. N. podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky a osm měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let a obviněnou M. N. odsoudil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky a tři měsíce, jehož výkon jí podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění společně prostřednictvím obhájce dovolání, která opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítli, že soudy obou stupňů postupovaly vadně při hodnocení důkazů a na základě toho pak došly k nesprávným závěrům o jejich vině, přestože tato nebyla objektivně zjištěna a prokázána. Nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by jednali úmyslně a tedy, že by naplnili subjektivní stránku trestného činu. Výpovědi svědků a poškozených jsou nevěrohodné. Obviněný V. N., namítl, že ani jednání v bodě 2) nebylo prokázáno nade vší pochybnost, neboť pouze použil oprávněný nátlak v souladu s péčí řádného hospodáře při vymáhání dlužného nájemného. Nešlo o výhrůžku protiprávní. Ani v tomto bodě nenaplnil subjektivní stránku přečinu, neboť absentuje úmysl. Podle názoru obviněných bylo v jejich případě postupováno v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, když poškozeným manželům B. muselo být zřejmé, že obvinění nedisponují prostředky, kterými by mohli dosáhnout odebrání jejich dětí, a poškozená S. H. měla spíše uplatnit její neplatnost prostředky občanského práva a nikoli přímo prostřednictvím trestního práva, neboť to by mělo být nástrojem ultima ratio.

Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovoláním obviněných vyjádřil a uvedl, že uplatnili totožnou argumentaci, jako v předchozích stadiích řízení. Provedeným dokazováním však bylo jednání obviněných spolehlivě prokázáno. Námitkami obviněných se soudy dostatečně zabývaly, přičemž i v dovoláních se obvinění zabývají prakticky výlučně otázkami skutkovými, domáhají se jen odlišného způsobu hodnocení důkazů. Podle státního zástupce uplatněné námitky nespadají pod žádný z dovolacích důvodů.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněných stran hodnocení důkazů soudy obou stupňů směřují do skutkových zjištění soudů a obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Ačkoli obvinění formálně namítli mj. nenaplnění subjektivní stránky, tuto námitku dále nijak nerozvedli a z obsahu dovolání je zřejmé, že obvinění nenaplnění tohoto znaku skutkové podstaty vyvozují výhradně ze své verze skutkového děje, tedy že poškozeným nevyhrožovali. Tato verze je však diametrálně odlišná od skutkového stavu, který zjistily soudy obou stupňů, a ze kterého na základě výše uvedeného Nejvyšší soud vychází. Takto koncipovaná námitka se proto svým obsahem zcela míjí s naplněním uplatněného dovolacího důvodu.

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v , y (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. ). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s tr. ř. Obhajoba obviněných byla spolehlivě vyvrácena především výpověďmi poškozených M. B., E. B., S. M. a svědkyně I. H., které byly dále podpořeny výpověďmi R. T., V. I., M. V., J. U. a E. M. Nejvyšší soud nemá ve shodě se soudy obou stupňů, důvodu pochybovat o věrohodnosti těchto výpovědí. Obavy poškozených, že obvinění skutečně mohli své výhrůžky splnit, dále vyplývají i z výpovědí svědků E. R. a M. S. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obvinění žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, které by případně opodstatňovalo zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, nenamítli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. ). Ani námitka obviněných stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. ).

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněných, že soudy měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. K této námitce je namístě připomenout, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. ). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v , je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. ). Jednání obviněných kvalifikované jako trestný čin vydírání nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru (viz str. 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 5-7 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně) a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Obiter dictum je namístě doplnit, že obdobné námitky obsažené v dovoláních obvinění uplatnili již v průběhu řízení před soudem prvního stupně a rovněž ve svých odvoláních, přičemž soudy obou stupňů se s nimi dostatečně vypořádaly. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. , z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 7. 2018

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

předseda senátu