Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 903/2018

-405

USNESENÍ

L. H.

1) E. J.

, P.,

2) F. S.

, P., a

3) P. P.

, Č., všem zastoupeným JUDr. Helenou Mejvaldovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská č. 171/28, pro 460 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. , o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2017, č. j. -349, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2017, č. j. -349,

se

ve výroku III.

ruší

a věc

se

v tomto rozsahu

vrací

Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 11. 7. 2014, č. j. -140, zamítl návrh povinných na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Ing. Radimem Opletalem, Exekutorský úřad Olomouc, pod sp. zn. 57 EX 390/2013, na základě pověření vydaného Okresním soudem v Prostějově dne 21. 2. 2013 pod č. j. -39.

K odvolání povinných Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 5. 2017, č. j. -349, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se předmětná exekuce zastavuje (výrok I.) a rozhodl, že povinní jsou povinni nahradit společně a nerozdílně soudnímu exekutorovi Mgr. Janu Valentovi na nákladech exekuce částku 7 865 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.), dále že povinnému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.), a že oprávněný je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Prostějově na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 10 866 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok IV.). Ohledně výroků týkajících se náhrady nákladů řízení odvolací soud uzavřel, že principy, na kterých je založena právní úprava nákladů exekuce v hlavě sedmé exekučního řádu ( až 89a), jsou totožné s principy úpravy nákladů výkonu rozhodnutí v ust. a Jde o hodnocení procesního postupu oprávněného především v tom směru, zda při náležité obezřetnosti, kterou lze od něho očekávat (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), mohl zastavení exekuce předejít či mu zabránit. Zavinění oprávněného na zastavení exekuce nelze spatřovat především tehdy, pokud je tato zastavena pro chování povinného – tak tomu je například právě v případě, kdy povinný dodatečně, tedy po zahájení exekučního řízení (po podání exekučního návrhu k soudnímu exekutorovi) vymáhanou povinnost splní. V posuzovaném případě povinní vymáhanou pohledávku „dobrovolně“ uhradili oprávněnému až po zahájení řízení ( ex. řádu) a poté, co byl exekutor pověřen vedením exekuce ve smyslu ust. ex. řádu a právě tato skutečnost vedla v konečném důsledku k zastavení exekuce. Procesní zavinění na zastavení exekuce tak nepochybně leží na straně povinných, kteří dodatečně vymáhanou povinnost splnili, pročež k jejich tíži musí jít v obecné rovině náhrada nákladů řízení oprávněného i nákladů exekuce.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali povinní dovolání. Namítají, že odvolací soud nerozhodl o nároku povinných na náhradu nákladů řízení (a to i přesto, že jej uplatnili a vyčíslili) a pouze se jím stručně zabýval v závěru odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dle jejich názoru se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. , i od četných nálezů Ústavního soudu, když nerozhodl o všech nákladech řízení. Oprávněný se bezdůvodně a usilovně bránil zastavení exekuce a byl fakticky v zastavovacím řízení neúspěšný. Řízení dále neuváženě a svévolně prodlužoval, v důsledku čehož vznikly povinným vysoké náklady řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

V rámci posouzení, zda je dovolání přípustné, se Nejvyšší soud nejprve zabýval tím, zda usnesení odvolacího soudu obsahuje výrok, z něhož se jasně podává, že povinní nemají mít právo na náhradu nákladů exekuce vůči oprávněnému ani jde-li o úsek exekuce, v němž bylo rozhodováno o předmětném návrhu povinných na zastavení exekuce. Odvolací soud mimo jiné výrokem III. dovoláním napadeného usnesení rozhodl tak, že „oprávněnému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů“. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je naprosto zřejmé, že tímto výrokem odvolací soud vyjádřil vůli, že nejen oprávněný, ale ani povinní nemají mít právo na náhradu svých nákladů, které jim během řízení o zastavení exekuce před soudy obou stupňů vznikly, když výše uvedená formulace je použita proto, o nákladech řízení bylo rozhodováno při využití ustanovení a nikoliv podle ustanovení , a právě proto není namístě využít formulace, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“ (srov. s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. ). Proto je bez pochyb, že odvolatelé brojí proti výroku III. rozhodnutí odvolacího soudu (kterým bylo, i když nevýslovně, rozhodnuto o tom, že povinní vůči oprávněnému nemají právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce před soudy obou stupňů), s tím, že jim mělo být vůči oprávněnému přisouzeno právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce. Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu ve znění do novely č. je podstatné též to, že dovolatelé (povinní) před odvolacím soudem uplatnili požadavek, aby jim bylo na náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce vůči oprávněnému přisouzeno celkem 291 013 Kč, tedy částka převyšující 50 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ).

Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo právně významné, který z účastníků exekuce je povinen k náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce ve smyslu § 89 ex. řádu, jestliže návrh na zastavení exekuce podali povinní pouze proto, že během exekuce oprávněnému plnili povinnost uloženou exekučním titulem (takže exekuce nadále neměla být vedena), ale oprávněný tuto skutečnost popřel, a to za situace, kdy povinní s návrhem na zastavení exekuce uspěli. Vzhledem k tomu, že shora uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech řešena, je dovolání podle ust. přípustné.

Podle ust. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „ex. řádu“), dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů.

Podle ust. dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo. Může také zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu, popřípadě uložit oprávněnému, aby vrátil, co mu povinný na náklady výkonu rozhodnutí již zaplatil.

Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že o náhradě nákladů exekuce při jejím zastavení se použije ex. řádu ve spojení s kritérii obsaženými v (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. ). Na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů exekuce měla být přenášena pouze ve výjimečných případech, zejména tehdy, když oprávněný podal exekuční návrh, ačkoli byl seznámen s poznatky, z nichž se dal předvídat neúspěch takové exekuce, a nedostál tak požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. ).

S náležitou opatrností a uvážlivostí má oprávněný zcela jistě jednat nejen v době, kdy podává exekuční návrh, ale i po celou dobu exekučního řízení, tedy i v případě, že povinný během exekuce uvede, že oprávněnému již během exekučního řízení zcela splnil povinnost, která mu byla exekučním titulem uložena a že exekuce z toho důvodu nadále nemá probíhat. Jestliže se oprávněný za takové situace zachová tak, že popře, že by mu povinný plnil, ale následným šetřením se ukáže, že ze strany povinného skutečně plněno bylo a že oprávněný tuto skutečnost, přestože sám plnění přijal a stvrdil svým podpisem, svévolně popřel, nelze dojít k jinému závěru, než že to je oprávněný a nikoliv povinný, kdo má nést náklady exekuce i náklady protistrany (zde povinných), jež vznikly za účelem prověření tvrzení povinného, že již oprávněnému plnil. Pojem „zavinění“ na zastavení exekuce ve smyslu ustanovení ex. řádu s přihlédnutím k ustanovení , je třeba vyložit nejen s přihlédnutím k tomu, že exekuční návrh byl podán po právu, protože povinný dobrovolně nesplnil povinnost, která mu byla uložena exekučním titulem, ale i tak, že nikoliv povinný, ale oprávněný porušením své povinnosti k náležité uvážlivosti a opatrnosti způsobil, že v rámci exekuce muselo dojít k šetření, zda strana povinná v průběhu exekuce již oprávněnému zaplatila plnění z exekučního titulu. Jestliže tedy povinní v daném případě podali návrh na zastavení exekuce pouze proto, že oprávněný popřel, že by mu v průběhu exekučního řízení již plnili, a povinní s návrhem na zastavení exekuce uspěli, protože bylo prokázáno, že k jejich plnění z exekučního titulu k rukám oprávněného skutečně došlo, je na místě uzavřít, že úsek exekuce, v němž byl exekučním soudem projednán a rozhodnut návrh povinných na zastavení exekuce, se uskutečnil pro zavinění na straně oprávněného a že nikoliv oprávněný, ale povinní byli v tomto relativně samostatném úseku exekuce úspěšní, a proto povinní vůči oprávněnému zásadně mají právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce. Za výše popsaných okolností lze totiž podstatu návrhu povinných na zastavení exekuce spatřovat v ustanovení , neboť jím brojili proti stále probíhající exekuci, která vůči nim následkem plnění k rukám oprávněného během exekuce již neměla být vedena. Tento fakt má nákladové důsledky v neprospěch oprávněného ( ex. řádu), protože právě oprávněný popřením skutečnosti, že plněním z exekučního titulu byl oprávněnými uspokojen již v dřívějším průběhu exekuce, zavinil, že povinní museli situaci řešit podáním návrhu na zastavení exekuce. Odůvodnil-li odvolací soud své rozhodnutí tak, že povinní nemohou mít právo na náhradu nákladů exekuce vůči oprávněnému ani za relativně samostatný úsek exekuce, v němž bylo prověřováno jejich (ze strany oprávněného zpochybněné) tvrzení, že oprávněnému během exekučního řízení plnili, není jeho právní názor správný.

Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení v uvedeném rozsahu podle ustanovení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení ( ).

Výrok III. bylo potřeba zcela zrušit proto, že rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky je (srov. s ust. a násl. ) nedílným celkem, takže je třeba, aby odvolací soud měl úplný prostor ke komplexnímu rozhodnutí o náhradně nákladů exekuce mezi oprávněným a povinnými.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný ( část věty první za středníkem ).

V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 6. 2018

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu