Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3642/2016

30 Cdo 3642/2016-156

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyň a) MZ Solar s. r. o., identifikační číslo osoby 29077630, se sídlem v Boru, Nádražní 653, b) GS4 s. r. o., identifikační číslo osoby 28274342, se sídlem v Praze 2, Máchova 431/21, c) GS55 Sazovice s. r. o., identifikační číslo osoby 29206570, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, všech zastoupených JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí,se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/40, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , , , o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, č. j. -107, takto:

Odůvodnění:

Podanou žalobou se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 13 220 074 Kč s příslušenstvím, žalobkyně b) částky 11 280 531 Kč s příslušenstvím a žalobkyně c) částky 14 057 303 Kč příslušenstvím jako náhrady škody způsobené jim porušením práva Evropské unie (dále jen „EU“) nesprávným úředním postupem žalované.

Žalobkyně konkrétně tvrdily, že právní úprava, kterou byl zaveden povinný odvod ze státní podpory na elektrickou energii vyrobenou ze slunečního záření (dále jen „solární odvod“) porušuje základní zásady uznávané právem EU, zejména zásady ochrany legitimního očekávání, právní jistoty, zákazu diskriminace či zákazu omezování volného pohybu kapitálu podle čl. 63 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), jakož i povinnost řádné implementace směrnic, které specifikovaly. Zároveň žalobkyně navrhovaly, aby soud předložil k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) předběžné otázky, kterými mělo být objasněno: 1) zda základní zásady práva EU, kterých se žalobkyně dovolávaly, zakazují členským státům přijmout právní úpravu, která retroaktivně mění garantovaná pravidla podpory obnovitelných zdrojů energie (dále jen „OZE“) v neprospěch účastníků systému, 2) zda příslušné směrnice je třeba vykládat v souladu s principy primárního práva EU tak, že nastaví-li členský stát cíle konkrétní státní podpory OZE, není oprávněn takto nastavený systém, v jehož rámci již jednotlivé subjekty investovaly, v průběhu stanoveného období podpory retroaktivně měnit, 3) zda přijatá retroaktivní opatření mohou být v rozporu s článkem 63 odst. 1 SFEU a 4) za jakých okolností mohou být státní zásahy do OZE omluvitelné újmou hrozící veřejnému zájmu.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 9. 2015, č. j. , , -74, zamítl návrh žalobkyň na přerušení řízení k předložení předběžné otázky SDEU (výrok I), dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 13 220 074 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně b) domáhala zaplacení částky 11 280 531 Kč s příslušenstvím (výrok III), a zamítl rovněž žalobu, kterou se žalobkyně c) domáhala zaplacení částky 14 057 303 Kč s příslušenstvím (výrok IV). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že každé z žalobkyň uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč, a všem žalobkyním společně a nerozdílně pak uložil povinnost zaplatit žalované 300 Kč (výrok V).

K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII ), dále jen „ “, odmítl.

Dovolání směřující proti výroku I napadeného rozsudku v rozsahu potvrzujícím zamítnutí návrhu na přerušení řízení k položení předběžných otázek SDEU výrokem I rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje zákonem stanovené náležitosti ( a 3 ), když v dovolání absentuje jakýkoli dovolací důvod týkající se uvedeného procesního postupu odvolacího soudu, a v důsledku toho nutně chybí i vymezení podmínek přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu podle odmítl.

Ani dovolání směřující proti výroku II napadeného rozsudku neobsahuje náležitosti vyžadované a 3 , a proto je Nejvyšší soud v tomto rozsahu odmítl podle

Otázka, zda lze ztotožnit principy primárního práva EU (konkrétně princip právní jistoty, ochrany legitimního očekávání a zákazu diskriminace) s obdobnými principy upravenými právem České republiky, přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí. V situaci, kdy odvolací soud dovodil nemožnost založení odpovědnosti žalované v režimu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), mohla žalovaná odpovídat žalobkyním za tvrzenou škodu jen z titulu porušení práva EU, pro jehož výklad není obsah určitých právních zásad nebo institutů v českém právu určující, nýbrž se uplatní princip autonomního výkladu unijního práva. Právě jeho se pak výslovně týkají další dovolací námitky žalobkyň.

Otázka, zda směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES ze dne 27. 9. 2001 o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/89/ES ze dne 18. 1. 2006 o opatřeních pro zabezpečení dodávek elektřiny a investic do infrastruktury (dále jen „směrnice 2005/89/ES“) zakládají individuální práva žalobkyň, přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá, neboť řešení odvolacího soudu ohledně této otázky se neodchyluje od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že z uvedených směrnic neplynou jednotlivcům žádná konkrétní práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. ).

Otázka, zda zavedení solárního odvodu je v rozporu se zásadou právní jistoty a legitimního očekávání, jak tyto zásady byly konstituovány judikaturou SDEU, přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá, neboť její řešení odvolacím soudem se neodchyluje od řešení, k němuž ve své judikatuře dospěl dovolací soud, pokud odvolací soud uzavřel, že zavedení solárního odvodu nebylo pro opatrný a obezřetný subjekt nepředvídatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. , a rovněž nález pléna Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. , zejména body 71 a 72 odůvodnění nálezu).

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda zavedení solárního odvodu je v rozporu se zásadou diskriminace, jak tato zásada byla konstituována judikaturou SDEU, neboť při řešení této otázky se odvolací soud rovněž neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dovodil, že zavedení solárního odvodu nebylo diskriminační, když skupina výrobců solární energie, pro které byl solární odvod zaveden, byla vybrána na základě relevantní odlišnosti, tj. nižší míry investičních nákladů potřebných na zřízení zdrojů pro výrobu elektřiny ze slunečního záření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. , body 50 až 54 odůvodnění rozsudku, a nález pléna Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. , body 73 až 76 odůvodnění nálezu).

Nejvyšší soud rovněž nevyhověl návrhům žalobkyň na přerušení řízení k předložení předběžných otázek SDEU, jehož se žalobkyně domáhaly již po soudu prvního stupně. Otázka č. 3 týkající se čl. 63 odst. 1 SFEU nebyla žalobkyněmi učiněna předmětem dovolacího řízení, a jde tedy o otázku, která nebyla pro posouzení dovolání významná. Odpověď na otázky č. 1, 2 a 4 je zjevná z ustálené judikatury SDEU, tedy jde o tzv. acte éclairé, s výjimkou otázky, zda směrnice 2005/89/ES zakládá konkrétní práva jednotlivcům. Odpověď na ni je však jasná do té míry, že nezůstává prostor pro jakoukoli rozumnou pochybnost, jde tedy o tzv. acte clair (v podrobnostech srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. , bod 55 odůvodnění rozsudku). Z uvedeného je zřejmé, že Nejvyššímu soudu nevznikla podle čl. 267 SFEU povinnost předběžné otázky SDEU položit (srov. rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81, S. C. a L. d. G. S. proti Ministero della sanità [1982], ECR 03415).

Namítají-li žalobkyně, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, nemůže jejich námitka založit přípustnost dovolání podle , když z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že i když rozhodnutí odvolacího soudu případně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ). Nejvyšší soud v uvedené věci neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo takovou vadou odůvodnění, která by žalobkyním bránila v uplatnění opravného prostředku, a neztotožnil se proto s jejich názorem o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 27. 6. 2018

JUDr. Pavel Simon předseda senátu