Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 127/2018

23 Cdo 127/2018-163

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně HENKEL ČR, spol. s r.o., se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, U Průhonu 700/10, PSČ 170 00, IČO 15889858, zastoupené JUDr. Karlem Čermákem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Elišky Peškové 735/15, PSČ 150 00, proti žalované Procter & Gamble Czech Republic s.r.o. se sídlem v Rakovníku, Ottova 402, PSČ 269 32, IČO 27086721, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 11/449, PSČ 140 00, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2017, č. j. -125, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem pro uznání ze dne 15. ledna 2016, sp. zn. -48, vydaným podle a , uložil žalované zajistit ukončení šíření televizní reklamy na výrobek ARIEL 3in1 PODS obsahující slovní a obrazové prvky v rozsudku specifikované (výroky I až III), uložil žalované zveřejnit v celostátním deníku formou placené inzerce omluvu žalobkyni za to, že „ve svých reklamách použila zavádějící tvrzení, že ARIEL 3in1 PODS jsou ´nejlepší gelové kapsle proti skvrnám´ a navíc použila zavádějící vizuální srovnání záměrně a neoprávněně hanobící účinnost výrobků značky PERSIL a také zavádějící vizuální prvek německé vlajky, čímž se neoprávněně přiživila na pověsti kvality německých výrobků, přestože výrobky ARIEL 3in1 PODS nejsou v Německu vyráběny“ (IV. výrok), dále žalované uložil zveřejnit v celostátním deníku v podobě ve výroku specifikované výrok rozsudku (V. výrok) a nahradit žalobkyni náklady řízení (VI. výrok).

Odvolací soud ve výroku uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává, ve výroku VI. rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Dospěl totiž k závěru, že rozsudek pro uznání „neměl být vydán“ proto, že obsahuje požadavek žalobkyně na zveřejnění výroku rozsudku. Uvedl, že podle stanoví nalézací soud podle okolností konkrétního případu rozsah, formu a způsob uveřejnění rozsudku tak, aby zveřejnění bylo přiměřeným a spravedlivým následkem neúspěchu ve sporu a mělo patřičnou informační hodnotu. Požadavek na zveřejnění pouhého výroku rozsudku označil za nepřípustný, odporující ustanovení , neboť účelem uveřejnění rozsudku je mj. informovat v zájmu účastníků či širší veřejnosti o výsledku soudního řízení, bez uveřejnění odpovídající části odůvodnění by však informační hodnota uveřejnění rozsudku byla významně snížena. Požadavek na zveřejnění výroku rozsudku je podle odvolacího soudu nepřípustný, žalobu v této části bylo třeba bez dalšího zamítnout.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci podle Podle jejího názoru totiž odvolací soud nesprávně, v rozporu s judikaturou (např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. ), posoudil otázku procesního práva, protože rozsudek pro uznání přezkoumal z nepřípustného odvolacího důvodu.

Rozsudek odvolacího soudu má dovolatelka rovněž za nepřezkoumatelný, protože v něm odvolací soud nevysvětlil, na základě kterého konkrétního, v zákoně taxativně vymezeného odvolacího důvodu rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a nezdůvodnil ani (neuvedl konkrétní zákonné ustanovení, z něhož vyšel), z jakého důvodu zrušil celý rozsudek pro uznání a proč dovodil, že rozsudek pro uznání „buď platí v celém rozsahu, nebo neplatí vůbec“. Takto zdůvodněné rozhodnutí považuje dovolatelka, odkazujíc na judikaturu Ústavního soudu, za libovůli soudu. Zmiňuje v té souvislosti též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. , který možnost vydat částečný rozsudek pro uznání nevyloučil.

Podle dovolatelky posoudil odvolací soud nesprávně též otázku hmotného práva, kterou judikatura dosud neřešila, totiž zda lze přiznat právo pouze na zveřejnění výroku rozsudku podle , je-li výrok rozsudku formulován tak obsáhle a úplně, že sám o sobě řádně a v zájmu účastníka i široké veřejnosti informuje o výsledku soudního procesu, nedochází tedy ke snížení informační hodnoty rozsudku. Dovolatelka uvedla, že si je vědoma rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. (správně jde o rozsudek ze dne 29. června 2015, sp. zn. ), z něhož odvolací soud citoval, je však přesvědčena, že závěry tohoto rozsudku se v daném případě neuplatní právě proto, že samotný výrok rozsudku vzhledem k tomu, jak je formulován (včetně nároků zdržovacích i vzhledem k formulaci požadované omluvy) by veřejnosti dostatečně objasnil okolnosti sporu.

Žalovaná navrhla dovolání zamítnout, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první , kterým se mění , (dále jen „ “), ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , dospěl k závěru, že dovolání je podle přípustné pro řešení otázky přípustných odvolacích důvodů u rozsudku pro uznání. Tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Dovolání je proto též důvodné.

Podle u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání ( , ). Podle může odvolací soud přezkoumat rozsudek pro uznání nebo pro zmeškání jen z důvodů v uvedených.

Zákonnými hledisky, podle nichž může odvolací soud přezkoumat rozsudek pro uznání, i když jde o rozsudek vydaný na základě fikce uznání žalobou uplatněného nároku ( ) se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení z 9. března 2006, sp. zn. . Vyšel z citovaného ustanovení a doplnil, že v odvolání proti rozsudku pro uznání vydanému soudem prvního stupně na základě fikce uznání nároku může účastník namítat a při rozhodování o tomto odvolání smí odvolací soud zohlednit jen vady uvedené v ustanovení (tj. vady spočívající v tom, že nebyly splněny podmínky řízení, že rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, že rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce nebo přísedící nebo že soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát) nebo skutečnosti a důkazy, které zpochybňují předpoklady, za jejichž splnění lze rozhodnout ve věci rozsudkem pro uznání. V usnesení ze dne 18. května 2006, sp. zn. , Nejvyšší soud za použití totožné argumentace doplnil, že podle ustanovení rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír podle a 2

Podle věta první mohou účastníci skončit řízení soudním smírem, připouští-li to povaha věci. Podle soud navržený smír neschválí pouze tehdy, je-li v rozporu s právními předpisy.

Z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, zda zvažoval předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání z pohledu , resp. a 2 , své rozhodnutí zdůvodnil pouze tím, že soud rozhodl o „nepřípustném plnění“, za které měl požadavek na zveřejnění výroku rozsudku. Vyšel přitom z ustanovení , z jehož znění dovodil, že zveřejnit lze pouze rozsudek, nikoli jen jeho výrok bez odpovídající části odůvodnění.

Podle platí, že ve věcech ochrany práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním, ochrany práv z duševního vlastnictví a ve věcech ochrany práv spotřebitelů může soud účastníkovi, jehož žalobě vyhověl, přiznat na jeho návrh ve výroku rozsudku právo rozsudek uveřejnit na náklady neúspěšného účastníka; podle okolností případu soud stanoví též rozsah, formu a způsob uveřejnění.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. června 2015, sp. zn. vzhledem k okolnostem konkrétního sporu vyslovil, že zveřejnit jen výrok rozsudku podle nestačí, protože jen výrok sám o sobě nemá potřebnou informační hodnotu. Tento závěr však nevylučuje, aby se na rozsahu, v němž bude na náklady jedné ze stran zveřejněn rozsudek nebo jen jeho část, strany dohodly. Ukončit řízení soudním smírem lze vždy, připouští-li to povaha věci ( věta první ), povahou věci se rozumí charakter práv a povinností, které mají být předmětem soudního smíru. Lze–li se o určitých právech a povinnostech dohodnout, pak o nich lze uzavřít smír (k předpokladům, za nichž lze uzavřít soudní smír, srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2006, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 23/2007 Sbírky soudních rozhodnutí, nebo usnesení ze dne 10. března 2014, sp. zn. ). Dohodnout se na tom, v jakém rozsahu bude neúspěšný účastník hradit náklady na zveřejnění rozsudku či jeho části, stranám nic nebrání, tudíž jim ani nic nebrání uzavřít o tomto nároku smír.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu podle zrušil a podle věta první mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Vzhledem k důvodům, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, bylo již nadbytečné zabývat se tím, zda byl tento rozsudek také dostatečně odůvodněn (což dovolatelka zpochybnila).

Na dalších otázce dovolatelkou předložených vztahující se ke způsobu formulace a rozsahu žalobního petitu rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, pro její řešení tudíž dovolání není přípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém řízení o věci ( věta druhá ).

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 6. 2018

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu